Po dvou časopiseckých ukázkách v časopise Protimluv vyšel v roce 2016 ve stejnojmenném nakladatelství první český výbor z díla básníka Macieje Meleckého. Kniha s názvem Prask je reprezentativní výbor z jeho tvorby z let 1995–2013 a zahrnuje básně z osmi sbírek autora, který se vedle básní proslavil rovněž scénářem ke slavnému filmu Wojaczek. Kromě tohoto scénáře se Melecki edičně podílel na vydání Wojaczkových nepublikovaných básní Reszta krwi – wiersze nieznane a mimo jiné napsal doslov k českému výboru z Wojaczka Který nebyl (Protimluv 2012).

Meleckého zájem o tvorbu tohoto básníka není náhodný. Obzvláště v prvních sbírkách zahrnutých do výboru Prask se inspiruje postojem „życiopisania“ neboli „žitípsaní“, který byl typický pro autory takzvaného „proudu beze jména“, kam se vedle Wojaczka řadí například básníci Edward Stachura a Andrzej Bursa. V prvních dvou Meleckého sbírkách, Ty záležitosti a Nebezpečně blízko, je básník vnímavým pozorovatelem každodennosti a každá běžná činnost v životě v sobě skrývá potenciál vidět něco víc, co pak básník jemně vynáší na povrch. Tak si například během poslouchání hovorů příbuzných o Velikonocích všímá celkového smíření, včetně smíření se smrtí, nejde-li ovšem o smrt nedávnou. Báseň s názvem Vysoký lesk končí slovy: „z mrtvých nevstávají pouze čerstvě umrlí“.

Smrt, smrtelnost a s ní spojené téma času a časovosti každé z prováděných činností je nejčastějším motivem raných básní a tematicky dominuje rovněž po obratu v básníkově poetice, k němuž dochází s třetí ve výboru zastoupenou sbírkou Studení zahradníci. Od ní se v básních upouští od citlivého popisu okolní skutečnosti a namísto toho se básník více soustředí na popis svého nitra. Aktivita, která reflexi či prožitek vyvolala, není z básně často rekonstruovatelná a dostává se do ní pouze jedním obrazem, jako je žena skloněná nad stolem v básni Úhel dopadu nebo zaslechnuté výpovědi v básni Společný jmenovatel.

Prožívání skutečnosti je u Meleckého bolestné: tíží a vyčerpává. Svůj podíl na tom má tělesnost, která člověka limituje, obtížnost přiblížení se k druhému člověku – ten je označován často pejorativně jako pěšák nebo škleb a ponechává básníka v samotě. Největší zdroj životní tíhy, o které Krzysztof Siwczyk v doslovu hovoří jako o „předpeklí“, je ovšem již uvedená časová podmíněnost nejen našeho života jako celku, ale rovněž každé činnosti. Vše, co bylo, se záhy stává něčím jiným, minulostí, což je opět patrné na malé každodenní činnosti: jak například ukazuje již zmíněná báseň Úhel dopadu, když darujeme, darujeme už pouze náhražku, náhražku za pocit, který jsme měli, když jsme chtěli darovat.

Rozpad světa do malých okamžiků, které se s dalším tokem času mění v něco jiného, se odráží rovněž v Meleckého volném verši. Zatímco v raných sbírkách jsou konce verše čas od času podstatné z hlediska významu či vyznění básně (například v básních Atlas nebo Mrtvé body), se sbírkou Studení zahradníci tuto funkci ztrácejí a tím víc pak konce veršů neodpovídající syntaxi poukazují právě k zmíněné fragmentárnosti. Ta je tím zjevnější, že Melecki nešetří dlouhými větami, které se leckdy táhnou přes několik strof a obsahují další vsuvky.

V Polsku známý a čtený básník se díky solidnímu průřezu 69 básní, vybraných samotných básníkem a v překladu redigovaném Petrem Hruškou, může najít širokou čtenářskou obec rovněž u nás. Na své si v jeho díle přijdou jak milovníci poezie každodennosti, zejména v Meleckého raných sbírkách, tak ctitelé filozofické temné poezie, která u něho vychází z reflexe nitra dramaticky prožívajícího skutečnost.