Anička v kraji divů
Koťátko, Petr: Anička, mluvící potok a další chovanci paní Majerové

Anička v kraji divů

Když se filozof rozhodne napsat knihu pro děti a má dceru talentovanou výtvarnici, nemůžeme se divit, že jejich společné práce upomínají na Alenku v kraji divů a za zrcadlem a Medvídka Pú. Minulost se v knize prolíná se současností, realita s fikcí, vyprávění má spád, spoustu kliček a zákoutí, přitom autor nenechá čtenáře zabloudit. Veverka v příběhu skládá básně a potok mluví. I přes hororovou dějovou linku je to krásný svět.

V Horních Černošicích stojí dům u potoka, ve kterém v letech 1913 až 1920 sídlil Útulek pro opuštěné děti. Dnes v domě, postaveném roku 1892, bydlí analytický filozof a spisovatel Petr Koťátko (pokud si ovšem v medailonku napsaném v duchu knihy nevymýšlí). Sirotčincem, kterým prošlo během sedmi let více než padesát dětí, se nechal inspirovat při psaní svého druhého románu pro děti, tentokráte s hororovými prvky a názvem Anička, mluvící potok a další chovanci paní Majerové.

Anička, šestiměsíční holčička, se stane podobně jako Alenka z knihy Alenka v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla součástí dobrodružného příběhu s nonsensovými prvky. Jejím společníkem není mluvící zajíc, ale mluvící fenky Berta a Líza a želví kluk Kryšpín, obyvatelé domu a chovanci útulku paní Majerové. Stane se jím i Anička, přestože má rodiče, čemuž tato lehce zmatená a okolním světem ohromená, přesto odvážná holčička sama moc nerozumí. Ona a ostatní ústřední postavy se totiž pohybují zároveň v minulosti a současnosti domu, časové linie se mezi sebou mistrně proplétají a nijak nenarušují kauzalitu událostí. Maminka kamsi odběhne a Anička nepozorovaně opustí svou postýlku. Babička dokončuje rozpletenou šálu, kterou v pokoji zanechala paní Majerová. Když skupinka chovanců v čele s paní Majerovou otevře skříň, do níž drobní obyvatelé domu sesbírali vše, co se ocitlo na podlaze, a začne se v ní přehrabovat, naleznou výsledný nepořádek na koberci také maminka s babičkou, a mezi ním třeba fotku z maturitního plesu nebo medailonek.

Historie domu a realita se odrážejí ve fikční rovině příběhu. Minulost domu je vtělena do postavy paní Majerové, která se vyloupla z dobové fotografie zastrčené do ústavní kroniky. Z holčičky Adélky, jejíž rodiče poznamenala válka a bída, a ona se ocitla ve skutečném sirotčinci provozovaném v domě u potoka, se stala starostlivou ředitelkou paní Majerovou ve vlastním fiktivním ústavu. Založila ho poté, co jí mluvící potok, jedna z postav příběhu, k nohám přinesl miminko zabalené v plíně. Toto dítě, v románové současnosti již více než padesátiletá schovanka Lenka, je nositelkou promyšleného děje – odhalováno je její rodové tajemství. Má po svém dědečkovi zdědit jmění, které ukryl na tajném místě a cesta k němu je popsána na cedulce ukryté v jejím povijanu. Anička a ostatní chovanci ústavu se s Lenkou, byť především zprostředkovaně z vyprávění, vydávají od jednoho plíšku s nápovědou k dalšímu…

Hororový ráz dodávají příběhu události spjaté s tajemnými zápornými postavami, které o jmění vědí a od narození se Lenku snaží s pomocí mnoha převleků unést. Jednotlivá zastavení, od plíšku k plíšku, mají, dle dědova plánu, vetřelce setřást. Poslední nápovědu vlastní policejní komisař, který pokladu chtivé násilníky pochytá a osvětlí nedořečené. Příběh, jenž má spoustu kliček a zákoutí, se postupně uceluje a přes svou fantastickou notu nenechává prostor pro nejasnosti. Také vyprávění je krásně komplikované a zábavné, postavy si skáčou do řeči, nechybí dynamika a rytmus, podpořený také vloženou rýmovanou poezií Veverčáka. Ale žádné obavy, díky autorovým tvůrčím a logickým schopnostem se v příběhu nelze ztratit.

Knihu Anička, mluvící potok a další chovanci paní Majerové ilustrovala autorova dcera, oceňovaná výtvarnice Eva Koťátková, která se již ve svých 25 letech stala laureátkou ceny Jindřicha Chalupeckého. V knižním příběhu má také své místo, nejmenovaná maminka Aničky je právě ona. Ilustrace jsou něžné a minimalistické, bez šrafování, vyvedeny čistě černou linkou. Souzní s příběhem, kterému dodávají jakousi nevinnost a láskyplnost. Kniha pulzuje úctou k okolnímu světu, k životu vůbec. City má totiž i šuplík, a hlas je propůjčen veverce i potoku. Poetika knihy a ilustrací ve svém nostalgickém kouzlu připomíná Medvídka Pú A. A. MilnehoE. H. Sheparda. Mimochodem, také Anička se dočká svého starobylého plyšového medvídka. Samotná kniha, tím že postrádá přebal, vypadá, jako by byla nalezena někde na půdě a papír, ve kterém byla obalena, se někde ztratil.

Příběhem půlroční Aničky a jejích přátel vytvořil Petr Koťátko další vrstvu událostí vážících se k reálnému černošickému domu. Bez zábran namíchal časoprostory, realitu s fikcí – vše spolu vytváří jakousi nevšední kroniku tohoto zajímavého prostoru. Součástí jsou fotografie budovy i potoka, nechybí ani v místní kronice dohledaní obyvatelé, kteří v domě žili. Velké díky za to, že výtvarně a literárně kompaktní dílo neschovala skříň do svého šuplíku mezi ostatní poklady určené pro Aničku.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse