Citát z francouzské recenze na přebalu nejnovější Minierovy knihy sice říká, že Sestry jsou jeho nejlepší román, ale nejvíc tím dokazuje prchavost většiny položek tohoto a příbuzných konzumních žánrů. Největší působivosti, neotřelosti a také fabulační a konstrukční lehkosti dosáhl Minier prvními dvěma detektivními thrillery Mráz a Kruh (č. 2015). Jenže kdo se jimi v dnešní překotné době bude po šesti sedmi letech ještě zabývat? Dalšími dvěma knihami šla laťka povážlivě níž.

Poměrně značná čtenářská obec, kterou si Minier za krátkou dobu překvapivě vybudoval – na rozdíl např. od své kolegyně rodačky píšící pod pseudonymem Fred Vargas, která měla při pronikání k duším zdejších příznivců detektivek nezaslouženou smůlu –, stála a stojí, zdá se, na obdobném principu jako zlopověstný „klid na práci“. I konzument krváků patrně potřebuje „klid při čtení“: rozumím tím určité atributy, které nepřesahují rámec jeho představivosti. Divočiny, které k nám přicházejí zpoza moře, jsou často už mimo něj. Minier těží z geografické, estetické i mravní oblasti, která je nám bližší už díky dávné silné tradici francouzských kriminálních filmů v naší distribuci. A i když nemůže zaostávat za dobou a musí tu a tam přihodit pár senzacetvorných ingrediencí, píše v zásadě detektivky, roman policier, tedy policejní procedurální romány, které ve frankofonní zóně zapustily kořeny dávno předtím, než se v markantnějším měřítku ujaly v Americe a než z nich takoví šikulové jako Ed McBain udělali módu.

Aby nezůstal ve zvetšelém maigretovském kánonu, vypůjčil si autor chytře i pár prvků z tolik módního severského noiru: špetku brutality a naturalismu a ještě víc prosvity do temných zákoutí duše, kam sice nahlížel i řečený Simenon, ale díval se tam od stolku pařížského bistra, nikoli za nevlídných mrazivých venkovských nocí ovládaných živly a zalidněných učebnicovými psychopaty.

Sázka na tyto prvky Minierovi vyšla, ale když se pokusil trochu víc se globalizovat, nedopadlo to dobře. Příznivce snad neztratil, ale i ti hodně věrní s nevolí konstatovali, že jeho poslední tituly mají kvalitativně sestupnou tendenci. A je pravda, že finále jeho zřejmě nejslabšího románů ze série o Martinu Servazovi Noc (2018), které jako by mu přes rameno nakukával Jason Bourne, a v podstatě vše, co k němu směřovalo, působilo v dosavadních známých vodách jeho románů jako atomová ponorka na rybníce.

Sestry jsou nejlepším Minierovým románem za druhý poločas jeho tvorby, v takovém znění by byl žblebt ze záložky pravdivější. Autor totiž nejspíš podvědomě i tak tíhne k přemrštěným koncovkám na hraně věrohodnosti, což u vyváženě ukázněného debutu a jeho následovníka ještě tolik netlouklo do očí. V pozdějších knihách už ano a Sestry bohužel nejsou výjimkou.

Něco výjimečného však Minier přece jen v novince nabídl a možná nechtěně tak vznikla nejzásadnější přednost novinky. Téměř na polovině stránek knihy se ponořil do minulosti, vyprávěje čtvrt století staré drama, případ dvou zavražděných sester, ke kterému se Martin Servaz ještě jako začínající policajt dostal. Čtenáři je jasné, že tato dlouhá reminiscence bude mít návaznost na současnost, tuší, že nadejde stránka, kdy přijde skok v čase, a hledí k tomu okamžiku s obavami. Protože tahle část knihy se Minierovi skutečně povedla, byť je jako z jiného románu a snad i – ve vší úctě – od jiného autora. Postupně bobtnající záhada si udržuje tajuplnost, aniž by sklouzávala k laciným efektům, není to thriller, které přesycenému čtenáři už mohou lézt krkem, je to mystery, je to suspense, žánry, které dnes už jsou na okraji autorského a pohříchu i čtenářského zájmu, a o to víc potěší a osvěží, když se jich někdo zkušeně chopí.

Očekávaný zlom přijde před půlkou, a pokud byl i obávaný, obavy se naštěstí úplně nenaplnily. Jistěže Minier opět srší svými osvědčenými triky, roztodivnými zvraty a veletoči, nad kterými se tají dech, žene děj skoro až ad absurdum, ale než hranici absurdity překročí již zmíněným málo pravděpodobným závěrem, vede děj s úctou k předcházejícím stránkám a víceméně se jejich duchu nezpronevěřuje. Obě časové linky propojí zručně, stejně tak dějové, dvě poloviny románu se spojí jak dva moduly kosmické stanice, takže ve výsledku odevzdal na knihkupecké pulty po několikerém předchozím klopýtnutí kompaktní a uspokojivý román.