Německý animovaný film Fany a pes je skvělým příkladem toho, jak lze nejmladší generaci přiblížit nedávnou historii a přitom nenudit a nepoučovat. A také ukázkou, jak invenčně přistoupit k literární látce. Předlohou (či spíše jen inspirací) byla filmařům kniha Fany byla při tom od Hanny Schottové, nepříliš známé německé spisovatelky, která publikovala tři beletristické příběhy pro děti (vždy podle skutečných událostí) a několik faktografických knih pro děti i dospělé. Fany byla při tom (česky kniha vyšla souběžně s premiérou filmu v nakladatelské divizi Pikola koncernu Euromedia) je záznam podzimu roku 1989 viděný očima žačky čtvrté třídy v Lipsku. To bylo období, kdy se zatím ještě relativně pomalu začaly hroutit středoevropské komunistické režimy a Maďarsko začalo opatrně otevírat hranice do Rakouska. Čehož samozřejmě obyvatelé tehdejší Německé demokratické republiky začali rychle využívat k útěku na Západ. V knize vše sledujeme pohledem vypravěčky Fany, která tyto události vnímá, aniž by jim zprvu rozuměla, všímá si náhlé nepřítomnosti některých spolužáků, naslouchá polohlasným debatám rodičů a vyráží s nimi na první demonstrace. Je to dosti věrný a realistický záznam událostí z podzimu roku 1989, které přitom nejsou líčeny nijak zvlášť dramaticky; kniha je podstatná zejména v tom, že tehdejší atmosféru dokáže srozumitelně a poutavě zachytit.

To ale bylo pro celovečerní film málo, a tak filmaři udělali několik větších i menších změn. Fany je ve filmové verzi starší, a především mnohem iniciativnější, což vychází i z hlavní zápletky filmu, která v knize vůbec není: přes Maďarsko za příbuznými do západního Německa totiž uprchla její nejlepší kamarádka Sofie a Fany nechala na hlídání svého psa Sputnika. Fany si proto usmyslí, že jí Sputnika musí na západ dovézt, a naplánuje, že se během školy v přírodě nedaleko hraničních drátů pokusí se Sputnikem přejít hranice a nechat ho u Sofiiny babičky, která má bydlet nedaleko.

Do původně komorního realistického příběhu tedy filmaři přidali napínavou zápletku s  místy až trochu pohádkovými prvky a dojemným rozuzlením, v němž hraje důležitou roli Sputnik. Emotivních a vyhrocených scén a pasáží přidali víc: Fany začne pronásledovat agent německé tajné policie Stasi, tatínka, který ji šel hledat na demonstraci, zatknou a rodina o něm pět dní nic neví. Podstatně větší hrůzu než v knize budí i přísná a uvědomělá učitelka. V jiných případech by film sklidil kritiku za necitlivé přetváření předlohy, ale zde se změny vyplácejí: děj na plátně strhne a udrží pozornost malých (či mladých) diváků, jimž je určen, přiměje je prožít sugestivní atmosféru nesvobody a ohrožení a při finální scéně zadržují slzy dojetí i jejich rodiče, zvláště ti, kteří si tu dobu pamatují z vlastní zkušenosti.

Nijak přitom nevadí, že animace není trojrozměrná, že tu postavy každých pět minut nevtipkují a že tempo je zejména v první části, než se přehoupne do dramatických scén, spíše pozvolné. Němečtí tvůrci ukazují, že k úspěchu není nutně potřeba fantastické prostředí, efektní triky, gagy a vtípky. Silný příběh našli v nedávné minulosti a vyprávějí ho způsobem docela tradičním a v současnosti možná působícím na první pohled trochu zastarale. Vyprávějí ale nanejvýš soustředěně, dojemně i napínavě, s přijatelnou nadsázkou, která umocňuje pocítit tíhu nesvobody v tehdejším východním Německu. Díky tomu budou mít německé, ale i české děti daleko lepší pojem o tom, jak to tehdy vypadalo a co se vlastně změnilo, než ze sebelepšího výkladu v hodinách dějepisu.

Fany a pes. Režie: Ralf Kukula, Matthias Bruhn. Scénář: Beate Völcker. Německo, 2019, 86 min.