Sex, flirt, nový začátek… To jsou slova, která si se stářím většinou nespojujeme. Komiks Nevyhnutelná opotřebovanost citů sedmapadesátiletého belgického scenáristy Zidroua, jehož vlastní jméno je Benoît Drousie, a jednatřicetileté Aimée de Jongh z Nizozemska, která komiks nakreslila, ale podílela se i na scénáři, jde v tomto ohledu proti hlavnímu proudu. Spláchne s sebou všechny stereotypy spjaté s pokročilým věkem.

Základní linka je vcelku banálně romantická: setkají se dva osamělí lidé a vzplanou k sobě touhou, ona svádí jeho, on ji, flirtují spolu, prožijí první společný sex, svou okatou zamilovaností provokují ostatní, plní si své sny… Jen kdyby jí nebylo dvaašedesát a jemu devětapadesát.

Civilnost nabourávají i nevšední jména hrdinů předestírající silné individuality, Méditerranée a Odysseus. Kouzelná, ač prvoplánová slovní hříčka, Středozemní moře a ten, který rozhněval boha moří Poseidona. K tomu Méditerranée během života nevykonávala zrovna obvyklé povolání, pracovala jako modelka. Jako nedílná součást kultu krásy se musí mnohem výrazněji vyrovnávat se svým stárnoucím tělem, stářím a smrtí obecně. To vše ji naplno zasáhne po smrti matky, kdy se Méditerranée stává „nejstarší ze Solenzových“. Jinými slovy: je na řadě. Autoři komiksu tohoto faktu zdařile využili v jedné z tematických kapitol: vedle sebe v ní staví fotografii mladého hrdinčina těla otištěného na titulní stránce časopisu LUI a obrazovou mozaiku tělesných projevů stárnutí ženského těla.

Méditerranée od mala pronásleduje zlá čarodějnice z filmu Sněhurka, její strach se v komiksu zhmotňuje v červeném jablku. Ve chvíli ztotožnění se s královnou jako by hlavní hrdinka svou bílou pletí, šedivými vlasy a načervenalými rty získala podobu někde na pomezí mezi ní a Sněhurkou.

Odysseus je vdovec a pracoval celý život jako stěhovák, čtenáři se s ním setkají v době, kdy je nucen odejít do důchodu, protože zaměstnavatel snižuje stavy. Hrdinové se tedy setkávají v momentu zlomu, na oba udeří jakýsi druh prázdnoty spjatý se stárnutím, bez naděje na lepší budoucnost. Ale objeví se princ, který políbí Sněhurku uvrženou do spánku starou čarodějnicí. A Odysseus nalezne moře, po kterém může znovu plout. S dějovým posunem se mění forma textu, vnitřní monology postav přecházejí v dialogy. Lze vysledovat i změnu prostředí, déšť ustává a vychází slunce. Všechny tyto detaily se slévají v promyšlený celek, který svou okatostí neuráží.

Podobně atmosféru dokresluje přemíra námořnických metafor, písní a odkazů na Homérovu Odysseu – konkrétní stejnojmenná kniha, kterou Odysseus a jeho žena Penelopé dostali jako svatební dar, najde v příběhu své praktické využití. Autoři odkazy na pohádky a mytologii mistrně balancují na hraně reálného a pohádkového archetypálního příběhu. Vědomi si, že příběh, který vyprávějí, není zase tak běžný. Připravují si živnou půdu pro senzační vyústění komiksu: nový začátek dvojice se konkretizuje v těhotenství Méditerranée.

Realistická kresba v jemných pastelových tónech ohraničená pečlivými černými čarami tuší je velmi povedená, spolu s mírností zračící se ve výrazu postav podporuje něžnou a poněkud zádumčivou náladu podzimu života. Při zachycení sexuálního aktu se mění, přechází do dynamických tahů štětcem, do dvou dvoustran zaplněných řadami skic. Jednoduchá a přitom vábná obálka se nese ve stejném duchu jako komiks uvnitř béžových desek s dvojicí sedících nahých těl ústředních postav. Tělesnost, křehkost. A ve vzduchu visí neviditelná otázka: opravdu se to stalo?

Komiks působí mile a láskyplně, přitom se dotýká kultu mládí, ideálu krásy a ženského těla, problematiky starých rodičů (či spíše ženy) a dalších fenoménů současnosti. V šedesáti lidé často ještě ani nedosahují důchodového věku, jsou aktivní, ale o intimním životě se už příliš nemluví. To, co však může v příběhu Méditerranée a Odyssea zarazit, je právě jeho vyústění. Krvácení zde nevěští smrt, ale život, i ve věku po šedesátce. Nevyhnutelná opotřebovanost citů je trefně napsaný a nakreslený komiks o těle, které stárne dřív než duše, a o potřebě citu, která nezná tělesné hranice.