Warhammer začínal v osmdesátých letech jako stolní hra simulující střety armád typických fantasy ras ve světě pošpiněném takzvanými mocnostmi Chaosu. Heslem vývojářů, hráčů a později tvůrců videoher, komiksů a řady románů i povídek bylo „Nic než válka!“. Svět, který vyprojektovali, byl chmurný a směřoval k neodvratné zkáze všeho lidského a morálního, protože žádná humanita ani civilizace nemůže podle jeho vnitřní logiky obstát při trvalé nutnosti boje o život a stejně neustálým mutacím Chaosu. Pointy byly sarkastické, často v duchu pořekadla „každé dobro bude po zásluze potrestáno“. Neboli ideální univerzum pro všechny, kterým se zdála tehdy převládající tolkienovská fantastika moc romantická nebo vůbec příliš pozitivní. Právě oslava negace, rozkladu hodnot a ničení byly hlavními lákadly. Roku 1987 pak vznikla i verze zasazená do 40 tisíciletí vzdálené budoucnosti a propojila původní fantasy s prvky space oper.

Warhammer 40K se ovšem stal něčím víc než jen populárním mixem žánrů military, sci-fi a fantasy. Jeho tvůrci ještě zvýraznili makabróznost, gotičnost a bezvýchodnost původního projektu a rozvinuli ho do nevídaných rozměrů. Pokud se v původním Warhammeru řítí nevyhnutelná zkáza na města a říše, zde se zcela běžně anihilují celé planety a ztráty na životech jdou do miliard. Jistý mem zachycuje fanoušky populárních světů, jako je Středozemě, Zeměplocha nebo Bradavice, vyjadřující touhu na čas tato místa navštívit. Pointou je zděšený výkřik fanouška Warhammeru 40K: „Cože, přišel jsi o rozum? Ani náhodou!“

Jedním z nejpopulárnějších spisovatelů, kteří tento svět rozvíjejí, je Brit Dan Abnett. Původně komiksový scenárista (například Sinister a Dexter, ale i řada prací pro Marvel či DC) je autorem mnoha románů i cyklů – především Gauntových duchů, v nichž zachycuje gargantuovské mezihvězdné střety mezi Impériem lidí a silami Chaosu z pohledu původně průzkumnické jednotky, kterou vede fanatický komisař Ibrahim Gaunt. Právě Abnett měl také tu čest zahájit románem Horův vzestup sérii románů, v níž řada tvůrců mapovala galaktický konflikt mezi Císařem a jeho kdysi nejvznešenějším služebníkem Horem. Císař, již deset tisíciletí uvězněný ve svém Zlatém trůně, je zde „mrchožroutským pánem Impéria, pro něhož jsou denně obětovány tisíce duší, aby nikdy opravdu nezemřel“ a z osvíceného věku technologie a rozumu povstala nejhorší možná teokratická diktatura. Jen tento cyklus obsahuje dnes již několik desítek knih a stále ještě není vyčerpán, což jen dokládá hloubku a potenciál světa vytvářeného již déle než třicet let.

Tím nejzajímavějším Abnettovým příspěvkem je však cyklus vzájemně propojených příběhů dvou inkvizitorů – Gregora Eisenhorna a Gideona Ravenora. Zpracoval je původně ve dvou trilogiích, na něž s odstupem několika let navázal závěrečnou trojicí románů, z nichž je však zatím publikován jen jeden. Obsáhlý svazek Magos je kompletní vydání doplňkových povídek a především nově napsaného románu, který slouží jako prolog ke zmíněné rozepsané trilogii.

Sám Abnett o těchto příbězích hovoří jako o „domáckých“, protože na rozdíl od většiny knih z Warhammeru 40K se neodehrávají na periferiích, kde zuří brutální boje mezi armádami lidstva, silami Chaosu a dalšími nepřátelskými rasami (například z původního Warhammeru vypůjčenými orky, elfy neboli eldary, ale také zbytky Horových padlých druhů, hrozivými hmyzími tyranidy a dalšími originálními mimozemšťany), ale v hlubokém zázemí; ve světech, kde probíhá skrytý boj mezi silami Impéria a nejrůznějšími kulty, sektáři, vyslanci Chaosu, mutanty nebo kacíři a které mají válečníci svou obětí zachraňovat. Jsou to příběhy, jejichž hrdiny jsou členové nejrůznějších pořádkových sil a především inkvizitoři. Skrze ně máme možnost nahlédnout do zákulisí Impéria a poznat jeho detailní každodenní provoz, kde lidský život nic neznamená. Podstatná je pouze víra v Boha-Císaře a nutnost neustálé bělosti.

Je to totiž svět, kde není možné odlišovat odstíny šedé – vše musí být buď černé, nebo bílé. Jakékoliv zaváhání nebo relativizace dobra či zla mohou vést k záhubě nebo nutnosti „očištění“ celé planetární soustavy. V tom lepším případě. Taková černobílost pochopitelně není reálná, a tak většina inkvizitorů dříve či později podlehne vlastním démonům, jsou donuceni odejít na odpočinek nebo je na ně vyhlášen hon. A to je právě případ i Gregora Eisenhorna, který na své válečné stezce proti jistému spolku kacířů, známému jako Cognitae, zašel příliš daleko.

Jednotlivé povídky jej zastihují, stejně jako jeho žáka Ravenora, v různých etapách kariéry. Při tom nabízejí střety se silami Chaosu, zkorumpovanými úředníky Impéria, ale také (v asi nejtragičtějším kuse sbírky) jednotkou veteránů, kteří i po návratu na domovský svět vedli krutou válku proti nepříteli, jenž ovšem nyní existoval už pouze v jejich mysli, zdeformované válečnými zážitky. Občas jsou povídky ryzí military, ale vzhledem k podstatě postav velmi často sklouzávají k thrilleru a hororu. Hned první příběh je mimochodem o hledání léku na smrtící nemoc, která decimuje bojové jednotky a o níž by mohl cosi vědět veterán, žijící již třicet let v útulku pro duševně choré. Navzdory tomu, že většina warhammerových příběhů jsou přímočará akční jízda, zde se vše točí kolem rozhovoru lékaře a jeho pacienta, přičemž ty největší hrůzy jsou zmíněny často jen okrajově; přesto podmanivě.

V některých povídkách přitom Eisenhorn ani Ravenor nevystupují a hlavní roli získává magos Drusher – odborník na živočichy všeho druhu, jejichž taxonomii měl sepsat na zapadlé planetě, kde uvízl a kde po boku jedné odvážné policistky naráží na bestiální zločiny, řešitelné právě díky jeho znalostem chování a zvyků zdejších živočichů. Drusher se pak překvapivě stává hrdinou čtvrtého eisenhorského románu, podle něhož dostala kniha svůj název.

A je to výborné rozhodnutí. Jednak Abnett ukazuje, jak dokáže adaptovat nejrůznější žánrové vzorce nebo popkulturní fenomény – kdysi například sepsal pro klasický Warhammer variaci na Piráty z Karibiku (výborná pirátská fantasy Smrtící náklad) a nyní mu posloužily detektivní thrillery o asociálním odborníkovi na nějakou obskurní disciplínu, který své znalosti dokáže čirou náhodou využít pro vypátrání zločinu (vzhledem k magosově specializaci se nabízí třeba román Šelma Andrewa Mayneho). Přes krvavé detaily a bizarnost případů je to pak místy poměrně veselé, byť logicky černohumorné čtení.

Druhou výhodou je, že Eisenhorn se postupem času stal něčím víc než padlým inkvizitorem. V době, kdy se odehrává Magos, je již především temnou legendou, ve které vedle posedlosti vlastním posláním moc lidskosti nezůstalo. S někým takovým se nedá ztotožnit, lze jej jen zpovzdálí s obavami obdivovat, případně litovat. A to právě Drusherova perspektiva relativně obyčejného člověka umožňuje. Magos je díky tomu stále pevně zakotvený ve světě Warhammeru 40K, ale zároveň se drží při zemi a přes všechny oživlé mrtvoly, překrývající se reality a narážky na Žluté krále a vymýcení populací je to především dokonale funkční, překvapivě na logických dedukcích vystavěná detektivka. A společně s různorodými povídkami, které sice obohacují už známé romány, ale nejsou na nich vyloženě závislé, se jedná o ideální vstup do celého fascinujícího světa Warhammeru 40K, který se tak skvěle čte, ale nikdo by v něm nechtěl žít.