Dnes jednačtyřicetiletá spisovatelka Christelle Dabos vyrostla v Cannes, v současné době žije a píše v Belgii. V roce 2012 se svým fantasy románem Snoubenci zimy vyhrála soutěž pro debutanty francouzského nakladatelství Gallimard Jeunesse, které jí úspěšnou prvotinu vydalo. Vítězný román odstartoval čtyřdílnou knižní sérii Projít zrcadlem – první tři díly už můžeme číst i v češtině (Snoubenci zimy, Zmizelí ze svitu Luny, Paměť Babylonu), čtvrtý díl, La Tempête de Échos, připravuje nakladatelství Baobab k vydání letos na jaře. Dabos se svým prvním románem velmi rychle prorazila, první díl série byl dodnes přeložen do dvanácti světových jazyků a v mezinárodním tisku je autorka přirovnávána k velkým jménům fantasy literatury, jako je J. K. Rowling nebo Philip Pullman.

Do světa iluzí
Série Projít zrcadlem vypráví z tradiční pozice vševědoucího vypravěče příběh mladé, trochu neohrabané hrdinky Ofélie, která žije ve světě rozbitém na několik plujících ostrovů, takzvaných arch. Každá archa je jiná a má svého ducha rodiny, jakéhosi nesmrtelného poloboha či bohyni. Oféliina archa se jmenuje Anima a věci zde mají duši. Domy se chovají podle své nálady, předměty ve vzteku létají po místnosti, v radosti poskakují. Ofélie má schopnost čtenářky (při dotyku holou rukou dokáže číst historii předmětů a tím i lidí, kteří se dané věci dotýkali) a dokáže procházet zrcadly, obojí se ukáže být pro další vývoj děje zásadní.

V úvodu Snoubenců zimy se Rada starších žen, vládnoucích na Animě, rozhodne provdat Ofélii za cizince Thorna z ledové archy Pól. Dvoumetrový seveřan si pro snoubenku přijede a odveze ji spolu s její tetou do svého ledového domova. Ofélie je na Pólu až do svatby inkognito, protože jí hrozí smrtelné nebezpečí od Thornových nepřátel. Na ledové arše se setkává s iluzemi, přetvářkou a zlobou rozhádaných klanů a snaží se v novém nepřátelském světě přežít. První román autorka takticky zakončuje v napjaté chvíli a láká tak čtenáře na pokračování, stejně jako to dělávají dramatické seriály.

Do druhého dílu série (Zmizelí ze Svitu Luny) vstupujeme společně s mnohem sebevědomější hlavní hrdinkou, která se po všech útrapách konečně rozhodla, že si v novém světě najde vlastní místo. Celkem očekávatelně rozvíjí svůj zprvu velmi chladný vztah s Thornem a zjišťuje, že ani on, ani jeho teta Berenilda nejsou takoví gangsteři, za jaké je považovala. Děj druhého dílu se točí kolem zmizelých papalášů ze Svitu Luny, nejbezpečnějšího sídla na Pólu. Ofélie je jako čtenářka minulosti předmětů zapojena do vyšetřování a postupně zjišťuje, že všechny události mají hlavního spojovacího činitele – knihu ducha rodiny Pólu, zvaného Faruka. Díky ní Ofélie pochopí i svůj úkol v rámci celé série: zjistit, proč se Bůh tak naštval…

Roztříštěné světy… kotrmelce a slepé uličky
„A jednoho dne měl Bůh moc špatnou náladu a udělal strašlivou hloupost. Bůh rozbil tenhle svět na kousky.“ (Snoubenci zimy, s. 7) Po Velkém třesku se svět rozpadl na dvacet jedna ostrovů a stejně jako celé univerzum jsou v příběhu „roztříštěné“ i jednotlivé hlavní postavy. Tento myšlenkový koncept série aktuálně koresponduje s událostmi našeho světa. Geniální myšlenku však autorka poněkud zahazuje ve snaze nabídnout detektivku a po rozvláčném prvním dílu čtenář netuší, v jakém světě se vlastně ocitl. V knize zazní španělština i angličtina, rozpoznáváme jisté paralely s naší prožívanou skutečností, ale povahu fantaskního světa arch nepochopíme. Snově ilustrované obálky slibují mnohé, stejně jako témata, jichž se fantasy dotýká: postavení ženy ve společnosti, klimatické změny, chybění vztahů, komunikace – témata kolem nás jen proplují a nic v nás v té přehršli slov nezanechají.

Snoubenci zimy překvapí množstvím nečekaných, až nelogických dějových kotrmelců. Nadměrné množství postav a dějových peripetií, které neustále přibývají, pouze dokresluje zvrácenost světa Pólu, ale nic jiného o něm už nesděluje. Skoky v příběhu pak působí jako tahání za záchranné páky ve chvílích, kdy si autorka příliš neví rady, jak děj posunout. Pokud daná postava splní svůj úkol, autorka se jí prostě zbaví a jede se dál. Snoubenci zimy sledují jeden hlavní příběh (Oféliino domluvené manželství) a bezpočet vedlejších epizod, na jejichž základě poznáváme svět přetvářky. Ústřední dějovou linii však pouze naznačí, a celý první díl tak působí jen jako příprava na díl druhý.

Zmizelé ze Svitu Luny Dabos postupně zbavuje zbytečných příběhových odboček a naštěstí už nepřivádí mnoho nových postav. Autorka pracuje se světem, který nastínila v prvním díle, a snaží se ho postupně odhalovat. Čtenář tak oproti prvnímu dílu proniká mnohem hlouběji do Oféliina světa, vztahů i povahopisu postav.

Přeromantičtělý romantismus ve světě hnusu
Snoubenci zimy jsou od začátku do konce prošpikováni jakýmsi rozvláčným naivním romantismem, který ale často vůbec neladí s prostředím a žánrem knihy. Propracované charaktery zde autorka nahrazuje jazykovými kudrlinkami a stále se opakujícími rádoby barvitými přirovnáními. Když už po šesté čtete, že jedné z postav „nakrátko ostříhané kučery, tmavé jako noc, útočně přepadaly do tváře“, nevíte, jestli je to výsměch nebo nedostatek fantazie.

Literární naivita doplňuje naivitu a infantilitu hlavní hrdinky, jejíž věk není v knihách nijak specifikován, a čtenář tak může jen hádat, jestli čte o čtrnáctce nebo dvacátnici. Ofélie od začátku působí jako předpubertální dítě: čtenářům je blízká svou neohrabaností, z jakékoli představy sexu se jí dělá špatně, alkohol je hnus a lidská přetvářka pro ni byla dosud nepoznané téma. Zároveň se z celku nemůžeme ubránit pocitu, že nejspíš bude starší, jenom prostě trochu naivní (svědčí o tom způsob, jakým zvládá všechny fyzické ataky, zlomené žebro, komunikace s Thornem, přístup k manželství, její vystupování apod.). Jsou snad povahové i jazykové kontrasty autorčiným záměrem? Naivní holčička v krvavém, chladném světě, nepolíbená duše ve světě plném orgií a sexu? Ať už je to záměr, či ne, jazyková i povahová rozklíženost knihy ve čtenáře často vzbudí emoce, které už autorčiným záměrem asi nebudou.

První dva díly série Projít zrcadlem jsou sice ve své podstatě velmi nadějné fantasy počtení, současně ale působí dojmem, že Dabos neví, co vlastně vymyslela. Svět roztříštěný stejně jako ten náš a boj se samotným Bohem jsou silná témata, díky nimž by si čtenář mohl uvědomit stav našeho světa, ovšem z knih tento „společenský apel“ uniká a zanechává v nás jen rozporuplné emoce. Zároveň je nutné přihlédnout k cílové skupině série, kterou jsou čtrnáctiletí až patnáctiletí čtenáři. Po kvalitním intelektuálním čtení se budeme muset porozhlédnout jinde, jako relaxační „guilty pleasure“ ale kniha obstojí.