Těžko bych našla výstižnější vyjádření svých pocitů než barcelonská starostka. Juan Marsé byl a je autor spjatý se značnou částí mého profesního překladatelského života a měla jsem tu čest se s ním seznámit i osobně. Chtěla bych se tímto textem podělit o vzpomínky a zážitky s ním spojené a připomenout jeho osobnost čtenářům, a to i těm, kdo od něj ještě nic nečetli.

Je známo, že Juan Marsé velmi brzy opustil školu a ve třinácti letech se začal učit zlatníkem. Kromě toho ovšem hodně četl, sledoval filmy a vzdělával se jako samouk. Už jako mladík publikoval povídky a po návratu z Paříže, kde vystřídal mnoho zaměstnání, mezi jinými i u filmu, začal celkem pravidelně vydávat knihy. Za svá díla získal řadu ocenění, z nichž k nejcennějším určitě patří Cervantesova cena, která mu byla udělena v roce 2008. A právě ve svém tehdejším vystoupení u příležitosti předání této ceny v krásné aule univerzity v Alcalá de Henares za přítomnosti španělského krále a mnoha kolegů spisovatelů formuloval Marsé své spisovatelské krédo. Bylo to svým způsobem výjimečné, protože tento autor si příliš nepotrpěl na teoretické rozbory a promlouval ke čtenářům především prostřednictvím své literární tvorby. Ceny si velmi vážil, soukromě si ale posteskl, že přípravou projevu a společenskými povinnostmi s cenou spojenými ztratil půl roku práce. Přesto se příprava zřejmě vyplatila a mohli jsme od něj slyšet toto vyznání:

„Usiloval jsem o hledání čehosi, co jsem nikdy nedokázal definovat, co má ale kromě jakéhokoli dalšího účelu co do činění s nějakou podobou krásy.“ Nebo třeba: „Snaž se mít dobrý příběh k vyprávění a snaž se ho vyprávět dobře.“ Neopomněl posluchače ujistit ani o tom, jak se ve vztahu k literatuře cítí: „Nepokládám se za intelektuála, nýbrž za vypravěče.“

Marsé měl zajímavý osud od útlého dětství a zejména ve svých dvou nejautobiografičtějších knihách Ještěrčí ocásky a Kaligrafie snů vylíčil příběh svého narození a adopce. Téměř poeticky vykreslil působivý příběh o adoptivních rodičích, kdy tatínek doprovází maminku z porodnice, kde jí po porodu zemřelo dítě. Maminka pláče, protože se také právě dozvěděla, že už žádné další děti nemůže mít. Prší a kolem projíždí taxík řízený mužem, jemuž naopak při porodu zemřela žena a zůstal po ní chlapeček Juan, o něhož se otec nemůže starat. Maminka se na dítě jde podívat, vezme ho do náruče a už ho nikdy nepustí. Takto se tradovala historie v rodině a tak ji vyprávěli Marsému v dětství.

Jímavý příběh však asi před deseti lety narušil novinář Josep María Cuenca, když se rozhodl sepsat Marsého životopis a podnikl rozsáhlá pátrání po faktech. Marsé se ke svému velkému překvapení dozvěděl, že v odpovídající době v dané porodnici žádné dítě nezemřelo. Neexistují ani doklady o narozeném dítěti. A jeho adoptivní rodiče později měli ještě dvě vlastní děti, které Marsé bral jako sourozence.

Tyto informace však přijal s obdivuhodnou vyrovnaností. Sám prohlásil, že matčinu verzi respektuje a chápe. Svou dceru, která se později také prosadila jako spisovatelka, pojmenoval Berta právě po adoptivní matce, což dostatečně vypovídá o jeho vztahu k ženě, která ho vychovala. Otec v jeho díle vystupuje převážně jako fanfarón, mluvka a zbrklý vlastenec, ale i on si pro svou nebojácnost a věrnost republikánským názorům získal Marsého náklonnost. Marsé se zmínil o tom, že otec maminku přežil jen o pár měsíců, což sám přikládal pevnému vztahu, který spolu rodiče měli.

Vzhledem k charakteru našeho dopisování a dvou osobních setkání v Barceloně, kdy jsem si potřebovala ujasnit některé místní nebo dobové výrazy, došlo i na Marsého vztah ke katalánštině a španělštině. Jako autor nebyl úplně srozuměn s tím, jak se po pádu frankistického režimu zatracovala španělština a preferovala katalánština. Ve své cervantesovské řeči prohlásil: „Jsem Katalánec, který píše španělsky, a nevidím v tom nic nenormálního.“ Vylíčil i svou vzpomínku, jak za Frankovy vlády rodina ze strachu spálila katalánské knihy, což v něm zanechalo silný dojem.

Marsému tedy nezbylo nic jiného než číst všechny známé a oblíbené autory španělsky a jeho první literární pokusy i celé dílo bylo napsáno jazykem, který se učil ve škole a v němž četl. Je ovšem třeba zdůraznit, že právě jazyk a vytříbený osobitý styl jsou pro Marsého typické. Autor líčí zdánlivě jednoduché i složitější příběhy a zápletky z prostředí, které důvěrně zná, a je to hlavně barcelonská periferie v době jeho dětství a dospívání. Dokáže mistrovsky skloubit fantazii a příhody svých převážně mladých protagonistů s poetikou a snovým prostředím, propleteným filmovými i literárními příběhy současně s temnou a hořkou realitou válečné a poválečné doby. Je výjimečný i v tom, jak dokáže splétat příběh, opakovat motivy a předjímat v různých narážkách následující děj, až na konci knihy zapadne všechno do sebe jako dokonalá skládanka a většinou se ještě objeví nějaké pro čtenáře nečekané překvapení.

Marsé v mládí miloval filmy, protože měl díky otci přístup do všech kin v okolí, jak dobře víme z jeho knih. Někteří kritici poukazují na to, že pasáže v jeho textech často připomínají scénáře. Je tedy paradoxem, že jeho díla převedená na filmové plátno pro něj byla zklamáním. Většinou se v takových případech držel dlouho zpátky, aby nenarušil přijetí filmu, ale dříve či později se jeho nespokojenost otevřeně projevila.

Velmi silně působí i popis různých koutů Barcelony, kde se odehrává většina Marsého příběhů. A stejně jako dokáže kombinovat příběhy, podobně vynalézavě se v jeho díle proplétají periferní ulice čtvrti Gracia a hory Carmel se známým bulvárem Ramblas, Gaudího park Güell a chrám Sagrada Familia s pustými parcelami, zahrádkářskými koloniemi a územím nikoho v rokli, kde chlapci loví ještěrky, Lysá hora se schody vedoucími k nikdy nepostavenému domu a na druhé straně zase vykřičená čtvrť plná prostitutek poblíž přístavu. Tam všude se pohybují jeho hrdinové a jim v patách o mnoho let později případní čtenáři a překladatelé. Přiznávám, že k dobrodružství překladu pro mě v podobných případech patří i hledání takových míst a v Barceloně jsem ke svému velkému potěšení byla i díky Marsého nasměrování hodně úspěšná.

Na závěr mi dovolte ještě dvě volné citace myšlenek, které Marsé v posledních letech v několika menších obměnách při různých příležitostech vyslovil:

„Jedinou morální povinností autora je péče o jazyk.“

„Nikdy jsem nechtěl mluvit za nikoho jiného než za sebe.“

Díla přeložená do češtiny:
Poslední odpoledne s Terezou, přel. Alena Poková, Svoboda, 1982
Ještěrčí ocásky, přel. Marie Jungmannová, Euromedia – Odeon, 2007
Dívka se zlatými kalhotkami, přel. Marie Jungmannová, Euromedia – Odeon, 2010
Kaligrafie snů, přel. Marie Jungmannová, Euromedia – Odeon, 2012