Křečovitá snaha zhnusit
O’Rourke, Monica J.: Utrpení těla

Křečovitá snaha zhnusit

Novelu a dvě povídky v knize Utrpení těla spojuje explicitní sexuální násilí, snaha šokovat a zhnusit. Chybí však přesah a výsledek zůstává jen prvoplánovým brakem, v němž je nakonec i ta největší brutalita předvídatelná a sterilně popsaná.

Po výborných Cizincích Morta Castlea přichází nakladatelství Golden Dog, specializované na horor, s druhým překladovým titulem. Tentokrát vsadili na Utrpení těla Monicy J. O’Rourkeové – novelu, která má za cíl vyvolat zhnusení mírou a množstvím brutality či snad šokovat počtem násilnických sexuálních scén, které by patrně neprošly ani režisérům nejtvrdšího porna. Skrývá se však za těmito explicitními popisy i něco hlubšího?

Děj sleduje ženu jménem Zoey, kterou neznámá skupina unese do jakéhosi perverzního převýchovného tábora pro ženy toužící zhubnout. Tam je Zoey odvlečena hned v první kapitole, aby následně čtenář sledoval stupňující se násilí a týrání, spojené vždy a za každých okolností s těmi nejbrutálnějšími formami znásilňování. Dojde i k nějaké peripetii, k nutnému zvratu, avšak neprozrazujme příliš těm, kterým se vývoj nepodaří odhadnout dřív, než autorka patrně zamýšlela. Přestože Utrpení těla jistě zaujme mírou sexuálního násilí, vývoj děje a cesta k rozuzlení příliš překvapivá není, a to ani v závěru, který snad má čtenáře ještě naposledy na chvíli znejistit.

Horor bez emocí
Proč první česky vydané dílo Monicy J. O’Rourkeové příliš nefunguje? Chybí v něm jakékoli psychologické pozadí či cokoli jiného, co by mohlo ve čtenáři vyvolat emoce. Nakonec i ta pornografická brutalita se začíná opakovat, a přestože graduje, stává se (navzdory své podstatě) čtenářsky stále méně záživnou. Scény splývají jedna s druhou, a pokud čtenář sem tam přeskočí kapitolu, patrně přijde jen o jedno z mnoha „cpaní dilda“ do různých tělesných otvorů, možná mu unikne některé z četných hromadných znásilnění a trocha té krve. A přestože se v knize vrší jedna brutální scéna na druhou, základní emoci, na niž knihy v hororovém žánru cílí, tedy strach, její četba nevyvolává. Snad je na vině nerealistické jednání postav, snad zrychlený děj, ale nejspíš příliš obecné popisy pocitů trýzněné Zoey a ostatních. Podobné je to se sexuálním násilím, které je sice popisováno dost naturalisticky, ale přespříliš odtažitě a jaksi nezúčastněně. Z textu pochopíme, že oběti trpí, že prožívají nějaké emoce, ale ty se autorce čtenáři zprostředkovat nedaří.

Problém je i v samotné Zoey, oběti a ústřední postavě. Ta totiž nevyvolává žádné sympatie nebo čtenáře nepodněcuje k tomu, aby k ní navázal jakýkoli vztah – zkrátka před ním nijak neožívá. Zůstává v podobě ploché literární postavy a navzdory tomu, co všechno si v textu vytrpí, čtenář vlastně nedostane příliš možností s ní soucítit. Nejen pro onu jednorozměrnost, ale i pro často nelogické chování, až dětinskou naivitu a hloupost, která nepůsobí záměrně, ale tak, jako by autorka nezvládala budovat psychologii. Zoey je tak (až příliš často) překvapena něčím, čím bohužel není překvapený čtenář, neboť poměrně záhy vytuší vyprávěcí strukturu a možné dějové zvraty. Když hned na začátku Zoey nastupuje do neoznačeného auta k mužům bez uniforem, kteří jí tvrdí, že jsou policisté (a nedoloží to ničím, ani falešným odznakem), musí čtenář kroutit hlavou. Jenže pak se Zoey probudí prakticky nahá ve špinavé cele a bez větších obtíží uvěří, že se ocitla v rukou lékařů. Dokonce jim vyleze na gynekologické křeslo, nechá si spoutat nohy, a teprve když jí začnou svazovat i ruce, začne uvažovat, že se tu děje něco divného. Potřetí pak čtenář musí zákonitě obracet oči v sloup, když je Zoey poprvé trýzněna a znásilňována a stále si myslí, že za příštími dveřmi čeká východ, omluva a konec zlého snu.

Na realističnosti nepřidávají ani vedlejší postavy, další trýzněné ženy, z nichž některé si v životě plném ponižování a neustálého znásilňování a bití začaly libovat, těšit se na ně a nekonečné krvavé orgie si užívat. Přitom by s takovým paradoxním psychologickým jevem autorka mohla pracovat, kdyby ovšem šla do hloubky i něčím jiným než penisy, dildy a kovovými hruškami plnými trčících hřebů. Jenže se zdá, že takovou hloubku autorka hledat nechce.

Dlužno říci, že povrchnost a nevěrohodnost jsou pro tento text signifikantními znaky. Přestože některé popisy by se daly snad označit za jakousi poctu de Sadeovým 120 dnům Sodomy (na které snad odkazuje únos trýzněných, stupňování násilností a ponižování či zoofilní scéna), v případě O’Rourkeové jde o popisy tak zhuštěné a samoúčelné, že ta trocha společenskokritických témat, která se někde mezi řádky možná skrývá, nemá ani příležitost vyniknout.

Jasmín a česnek
Novelu Utrpení těla doplnil nakladatel ještě o dva drobnější texty – povídky Jasmín a česnekExperiment s podstatou lidství, které namísto Martina Štefka převedl do češtiny David Hálek. Jasmín a česnek vypráví o psychopatickém gynekologovi, který unáší těhotné ženy, znásilňuje je a odsekává jim končetiny. Na rozsahu deseti stran má však tato povídka větší potenciál znechutit a vyvolat řadu nepříjemných pocitů a negativních emocí, než jak se to daří stočtyřicetistránkovému Utrpení těla. A to i přesto, že styl O’Rourkeové i zde působí nevyzrále a přes svou brutalitu až naivně.

Nejsilnější a nejkvalitnější je pak závěrečný text, dvacetistránkový Experiment s podstatou lidství. Ten se od předchozích dvou liší hned v několika směrech. Tím nejméně podstatným je, že trýzněnou osobou je muž, to však ve výsledku nehraje až tak důležitou roli, přestože jsou díky tomu využívány jiné druhy fyzických muk. Násilí je tu opět prvoplánově explicitní, hlavní rozdíl tkví však v tom, že postavy tyranů dostávají jasnější obrysy. Stávají se tudíž svébytnějšími charaktery s vlastním psychologickým pozadím, snad i nějakými vnitřními rozpory, a nejsou to pouhé prázdné a účelové šablony. Pointa není ani zde nijak překvapivá, je však funkční a snad má potenciál čtenáře zaujmout a navodit mu nepříjemné představy ohledně toho, co dalšího se děje po skončení příběhu a co dalšího by se mohlo stát kdekoli ve skutečném světě. Tedy u čtenáře, kterého příliš neotupila úvodní novela a nedorazila následující povídka.

Utrpení četby
Nabízí se otázka po smyslu a účelu autorčina psaní. Pokud mají být tyto texty příspěvkem k tématu týrání (zejména žen), sexuálního násilí nebo nejistoty ohledně toho, že se každý z nás může kdykoli ocitnout v krajní a těžko uvěřitelné situaci, příliš nefungují. Jednotlivé scény z úvodní novely by snad mohly být působivé jako stavební kameny nějakého rozsáhlejšího příběhu, kde by dokonce (coby explicitní oživení) dokázaly šokovat víc než v této formě, v níž je celý text tvořen prakticky jen z nich.

Utrpení těla je tedy kniha pro takového čtenáře, který v literatuře rád vyhledává explicitní brutalitu a nevadí mu, že se za ní nenachází nic dalšího. Ostatní si nejspíš odnesou dojem, že autorka chtěla především šokovat. Jenže šokovat čtenáře není snadný úkol a výhradně fyzickými popisy toho docílit nelze; to už je dnes příliš ohrané. I proto autorka selhává.

O’Rourkeové nelze upřít dostatek fantazie při vymýšlení forem sexuálního násilí, avšak takto je to zkrátka málo. Populární žánry často dostávají nezaslouženou nálepku brakového čtiva postrádajícího jakýkoli přesah. Zdá se, že psaní Monicy J. O’Rourke žádné takové ambice nemá.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. David HálekMartin Štefko, Golden Dog, Český Krumlov, 2021, 192 s.

Zařazení článku:

krimi

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

30%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

admin,

Díky za postřeh! Opravujeme.

Habana,

Určitě si opravte v textu jméno autorky. Není to Monica K. O'Rourke, ale Monica J. O'Rourke. :)

Luděk,

proc si Ctenar mysli, ze autor knihu nepochopil? naopak mi prijde, ze jasne urcil, pro koho je urcena, a proc ani tak neni nic moc... to mame ke konceptu idealniho ctenare pridat i idealniho recenzenta?

Richard Hlavacek,

Jan Zábrana v úvodu antologie Lupiči mrtvol (1970) napsal, že „dobrý horror se snaží vyvolat hrůzu, nikoli žaludeční nevolnost.“

Taky čtenář,

Recenzenta neznám a z textu mi nevyplývá, že k žánru nemá vztah. Kritiku zaměřuje na absenci emočního oučinu, zakládá ji v rozboru určitých postupů - budování postav, kompozici atd. Ošemetná je samozřejmě stručná teze o vhodném přesahu mravním, zde jako možnost číst žánr co sociální kritiku. V čem tedy jako zkušený Čtenář vidíte specifikum tohoto žánru? Co recenzentovi uniklo? Co by mělo být předmětem hodnocení, aby recenze nebyla "bezpředmětná"? Díky!

Čtenář,

Tato kniha je určena úzké kategorii čtenářů. Ostatní ji shledají jako nechutnou nebo ji vůbec nepochopí, stejně jako autor této recenze. Podle mě by se lidé, kteří k extrémnímu hororu nemají žádný vztah, neměli vůbec snažit ji recenzovat. Pro fanouška žánru bezpředmětná recenze.