Příliš stručný příběh filmu
Publikace určená čtenářům, kteří toho o filmu zatím moc nevědí, přibližuje vybraná díla a tvůrce především z anglosaského pohledu. Výběr hesel je navíc nahodilý a děravý.
O dějinách kinematografie a svébytnosti pohyblivých obrázků vyšla také u nás řada objemných i obsáhlých pojednání (např. od Georgese Sadoula či Jerzyho Płażewského), nejnověji jsou to jednak Dějiny filmu, jednak Umění filmu, sepsané Davidem Bordwellem a Kristin Thompsonovou – blíže viz Umění filmu. Úvod do studia formy a stylu (kultura21.cz).
Pro čtenáře, které by odradila textová náročnost i vyčerpávající rozsah takových spisů, ale přesto by se chtěli seznámit se základními obrysy daného tématu, jsou určeny publikace jakoby „pro začátečníky“. Před více než dvěma desetiletími se na prodejních pultech ocitly Malé dějiny filmu od Jarka Kupśće, poté v edici Velkých ilustrovaných průvodců následoval Film od Ronalda Bergana. Zatímco první zmíněná kniha je pojata takříkajíc minimalisticky a nabízí toliko perokresby, Berganův počin se opírá o obrazovou výpravnost. A v této linii pokračuje i nedávno vydané dílko nazvané Stručný příběh filmu. Ian Haydn Smith v něm seznamuje se základními odbornými termíny i nejvýznačnějšími filmy, které v průběhu uplynulého století vznikly.
Řada „stručných příběhů“
Smithovo jméno již známe z obdobně pojednané publikace Stručný příběh fotografie. (Ostatně řada Stručných příběhů vydávaných nakladatelstvím Grada obsahuje vícero „uměnovědných“ knih od různých pisatelů – Stručný příběh umění, Stručný příběh moderního umění, Stručný příběh architektury…) Také Stručný příběh filmu na pouhých 224 stranách přibližuje vše z autorova (anglo-amerického) pohledu podstatné. Důležitou položkou jsou přitom kvalitně vytištěné černobílé i barevné fotografie, ať již pocházejí ze zmiňovaných snímků, nebo se jedná o reprodukce dobových plakátů.
Stručný příběh filmu se zcela vyhýbá ucelenému líčení dějin a nahrazuje je dílčími výpravami do nejrůznějších oblastí filmového podnikání. Autor publikaci rozčlenil do čtyř oddílů (žánry, klíčové filmy, hnutí, techniky) a každé rozebírané položce přidělil jednu stranu (jen v případě filmů dvojstranu, výjimečně dvě dvojstrany) zaplněnou jak stručným, v zásadě slovníkovým heslem, tak obrazovou přílohou. Řazení hesel bohužel není abecední, jejich výběr je náhodný, neboť postrádá jakoukoli taxonomickou vazbu mezi nimi, jen u filmů a filmových hnutí je uplatněna časová posloupnost. Každé heslo je přitom doplněno orientačními odkazy na související tvůrce a snímky.
Pojetí knihy lze dobře ilustrovat hned na prvním heslu, věnovaném westernu. Autor zmiňuje časoprostorové zakotvení westernových historek, jmenuje nejznámější zástupce (jmenovitě Fordovo Přepadení), prozrazuje častá dějiště, k nimž přírodní kulisu často poskytla arizonská pouštní lokalita Monument Valley, a doplňuje změny v pojetí Indiánů od původních zloduchů až po roli obětí. Musíme ale prolistovat několik desítek stránek, než se dostaneme k dalšímu spřízněnému heslu, kterým je nejčastěji italský spaghetti western, reprezentovaný zejména Sergiem Leonem. Zato scházejí další westernové okruhy, ať již dané (západo)německými mayovkami i (východo)německými indiánkami, českými, polskými i ruskými „easterny“ nebo třeba parodickými zpracováními z rodu tuzemské komedie Limonádový Joe.
Co obnáší žánr
V oddílu žánrů nalezneme pojmy všeobecně známé (melodrama, romantická komedie, akční film, gangsterka, muzikál, sci-fi, horor…) i ty, které oslovují jen úzké skupinky příznivců (giallo, screwball komedie, blaxploatační film, slasher, slow cinema, hood film…). Některé termíny jsou stavěny do ne zcela srozumitelných kontrastů – například dvojice „válečný film“ a „protiválečný film“ jako by naznačovala, že snad existují i filmy, které válku velebí. Jinou podivností je zařazení „rasového filmu“, což označuje snímky natáčené v USA černochy o černoších a pro černochy (tento pojem se v dalších desetiletích dočkal různých přejmenování). Naopak některé důležité pojmy hledáme marně – třeba satiru, podobenství nebo sociální drama.
Navíc se zdá, že autor nemá představu, co žánr vlastně obnáší. Jako kdyby si neuvědomil, že žánry souvisejí najmě s hraným příběhem, vedle něhož ještě existuje dokument – ten je sem začleněn rovněž a spolu s ním též související podskupiny, např. propagandistický film či mockumentární film, což je označení pro fiktivní dokument, který je ve skutečnosti veskrze hraný. Za žánr lze rovněž jen stěží považovat tematické, případně výrazové ukotvení (film pro mládež, blockbuster, feministický film, umělecký film…), neboť to může vplout do jakéhokoli žánrového zabarvení.
Převážně americká padesátka
Padesátka blíže rozebíraných filmů sotva může pokrýt všechny tituly, které by si zasloužily připomenout. Smith se jistě snaží shánět položky doslova z celého světa, ale jsou to pouhé zlomky z celkového počtu, protože převažuje americká tvorba. Občas zařazuje snímek francouzský, italský, německý, japonský, případně ruský; středoevropské kinematografie včetně české však zůstávají zcela mimo autorův obzor. Povětšinou se jedná o snímky dobře známé celosvětově i v tuzemském prostředí, ať již máme na mysli díla výsostně umělecká (jako Bergmanova Persona), nebo naopak atraktivní pro široké divácké vrstvy (jako Spielbergovy Čelisti). Některé tituly jsou ovšem začleněny dosti svévolně – vlastně jen proto, aby byl přítomen právě žádaný směr (třeba snímek Jeanne Dielmanová, jehož režisérka Chantal Akermanová zde zastupuje feminismus).
Jediný údaj o české kinematografii nalezneme ve třetím oddílu nazvaném Hnutí – souhrnně je tu pojednána Československá nová vlna z šedesátých let minulého století. Seznam začíná nejstaršími položkami, které sahají až do éry němého filmu (německý expresionismus, sovětská montáž, surrealistický film), a pokračuje důležitými dějinnými uzly (italský neorealismus, francouzská nová vlna) až téměř k současnosti (Dogma 95).
Technikálie závěrem
Závěrečný oddíl probírá technické záležitosti. Dovídáme se o vývoji barevného filmu, o střihu (a zase se vyskytne několik navzájem souvisejících termínů!), o práci kamery a volbě záběrů, o herectví, ale také o osvětlení, výpravě a kostýmech, o zvuku a hudbě či o škále efektů. Snad jen heslo „cinéma vérité“ odkazující k dokumentárně uchopenému hranému filmu, který ale nepředstírá ryze dokumentární rozměr, by spíše náleželo do sekce filmových hnutí.
Knihu přeložili Jan a Dina Podzimkovi. Jejich převod je čtivý, vyhýbá se složitým větným konstrukcím, upřednostňuje přehledné a srozumitelné sdělení. Oceníme, že dobře zvládli – s podporou odpovědného redaktora Milana Bronclíka – dohledat české distribuční názvy jednotlivých filmů (pokud nebyly uvedeny, překladatelé nejprve uvádějí originální pojmenování a teprve poté českou variantu). Jen ojediněle narážíme na nepřesnost (některé snímky se přece jen ocitly i v české distribuci, např. Hitchcockovo drama 39 stupňů; některé filmy mají několik souběžných českých názvů, např. Fordův western Pátrači/Stopaři). A zcela výjimečně si všimneme stylistického zašmodrchání – u indického filmu Žalozpěv stezky (s. 81) se píše, že byl natočen podle románu Pather paňčálí, který byl „přeložený v roce 2010 jako Píseň o cestě.“ Jenže kde byl takto přeložený? V Americe? V Česku? U nás poprvé vyšel již v roce 1978…
Stručný příběh filmu je kniha určená pro čtenáře pohyblivými obrázky sotva políbené. Nejsem si ovšem jist, zda jim skutečně poskytne potřebný vhled. Roztříštěná heslovitost přístupu zamezuje hlubšímu kontextuálnímu provázání jednotlivých zjištění, leckdy formulovaných až příliš zjednodušeně. Převládá nahodilost a děravost výběru hesel, zcela vypadla třeba animovaná tvorba. Nakladatelství Grada se bezvýhradně přidrželo originálního vydání, aniž by se pokusilo o sebemenší aktualizaci či doplnění, jako tomu bylo před lety v Tötebergově Lexikonu světového filmu. Škoda.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.