Terapeutická praxe jako studnice charakterů
Bomann, Anne Cathrine

Terapeutická praxe jako studnice charakterů

„Někdy mám dojem, že dnešní psychologie odbavuje pacienty jako na běžícím pásu,“ upozorňuje dánská prozaička a psycholožka Anne Cathrine Bomann. Na Světě knihy 2021 představila svoji prvotinu Agathe, ve které vycházela mimo jiné i ze své praxe.

Dánská spisovatelka Anne Cathrine Bomann debutovala novelou Agathe (č. Host, 2019) o stárnoucím psychoterapeutovi, který zjišťuje, že se jeho život scvrkl na odpočítávání sezení zbývajících do důchodu. Ačkoli je Anne Cathrine Bomann původní profesí psycholožka, psaní se stává pomalu jejím stěžejním zaměstnáním. Napsala také knihu pro mládež Hvad ingen ved (Co nikdo neví, 2019) a dystopický román Blå toner (Modré tóny, 2021).

iLiteratura: Novela Agathe se odehrává v Paříži v roce 1948. Proč jste si vybrala poválečnou Francii? Fungoval by příběh stejně, kdyby byl zasazen do současného Dánska?
Anne Cathrine Bomann: Myslím, že ano, řada témat v knize je nadčasová. Žádný velký plán za tím místem a časem nevězí. Nejsem ten typ, co má všechno do detailu promyšlené, ještě než se pustím do psaní, nechám se raději inspirovat tím, co mi zrovna vytane na mysli.
Vybavilo se mi město Fontenay-sous-Bois, kde jsem bydlela, když jsem tam v osmnácti letech hrála stolní tenis, takže to vlastně byla velká náhoda, že jsem se rozhodla právě pro Francii. A co se týče té doby, chtěla jsem docílit nostalgické atmosféry. Navíc jsem tam potřebovala zakomponovat psychoanalýzu, protože se dobře hodí k hlavní postavě terapeuta, který se moc nezapojuje do hovoru ani nehledí lidem do očí, spíš sedí zabořený do křesla a udržuje si odstup, takže psychoanalýza je pro něj to pravé a dobře dokresluje jeho charakter.

iLiteratura: Vaše dílo poměrně negativně zobrazuje tehdejší metody v psychiatrii, konkrétně elektrošoky nebo silnou medikaci. Kdyby se příběh odehrával v dnešní době, co byste kritizovala?
Anne Cathrine Bomann: To je výborná otázka. Momentálně se terapii nevěnuji, ale když jsem se jí ještě zabývala, někdy se mi zdálo, že se pacienti odbavují trochu jako na běžícím páse. Terapeutická praxe se hodně opírá o data a často se používají obsáhlé manuály – když je někdo asociální, nalistujeme si stranu osm a předepíšeme mu desetkrát to a to. Což je k ničemu jak pro psychologa, tak pro jeho pacienty. Každý z nich si přináší svůj životní příběh, a když místo rozhovoru léčba jen mechanicky postupuje podle návodu, je to celé silně redukcionistické.
Sama jsem ve své praxi vyzkoušela více přístupů a vycházím částečně z existenciální psychologie, snažím se lidem především naslouchat. Nemůžu tvrdit, že přesně vím, co by měli pacienti dělat. Je pravda, že některé metody kritizuji, ale na druhou stranu třeba elektrošoky se občas při těžkých případech používají doteď a prý mohou pomoct. Asi to však to nemá smysl pro někoho, kdo zažil trauma a spíš potřebuje vyslechnout.

iLiteratura: Vraťme se k příběhu, který má dva protagonisty – starého terapeuta před důchodem a jeho novou mladou pacientku Agathe. Dal by se vztah, který se mezi nimi začne tvořit, nazvat jako platonická láska?
Anne Cathrine Bomann: Agathe je důležitá jako počáteční stimul, ale nejde ani tak o probuzení citové, jako spíše profesní. Terapeut byl nejdřív do své práce zapálený, ale upadne do stereotypu a nudí se – načež přijde ona, sice se mu líbí, ale zároveň ho zaujme i jako člověk a on si začne klást otázku, jak by jí jako terapeut mohl pomoci. Takže to by fungovalo stejně i s mužskou postavou. Agathe působí především jako katalyzátor událostí, ukazuje, že ještě je možné žít aktivně. V Itálii jsem za novelu získala ocenění v soutěži Scrivere per Amore o nejlepší knihu o lásce, ale byla jsem z toho rozpačitá. Nemám pocit, že se jedná o romanci.

iLiteratura: Dílo je do velké míry existenciální. Inspirovala jste se existenciální literaturou?
Anne Cathrine Bomann: Ano, ale ne zase tolik. V Dánsku si nejdřív recenzenti představovali, že musím mít načtené Camuse a Sartra a všechny velké klasiky, ale s existencialismem jsem se seznámila zejména v rámci psychologie – třeba s Irvinem D. Yalomem, Sørenem Kierkegaardem nebo Johannesem Sløkem. Sartrovu Nevolnost a Camusova Cizince jsem přelouskala až v pozdějším věku, myšlenky jsou tam podnětné, ale čte se to dost špatně. Pak mě velmi zaujal Milan Kundera se svojí Nesnesitelnou lehkostí bytí. Literatura existencialismu mě tedy jistě ovlivnila, nicméně někdy jsem si prostě jen kladla klasické otázky, které čas od času napadnou každého: Jak žít spokojený život? Jak žít smysluplně?

iLiteratura: Překvapilo vás, že jste získala takový ohlas v zahraničí a práva na Agathe byla prodána do 25 zemí?
Anne Cathrine Bomann: Rozhodně. Vydat knížku v Dánsku vůbec nebylo lehké, dlouho jsem na textu pracovala, potom hledala nakladatelství, které by bylo ochotné rukopis přijmout, musela jsem sama zaplatit část nákladů. V Dánsku se titul tolik neprodává, najednou se ale tahle útlá knížečka začala vydávat ve spoustě jiných zemí a já jezdím po literárních festivalech a debatuji s cizinci, kteří četli moji knihu. Působí to neskutečně.

iLiteratura: Často se necháváte inspirovat vlastní terapeutickou praxí. Je pro vás těžké udržovat si pořádek v tom, co je skutečné a co vymyšlené?
Anne Cathrine Bomann: Občas. Pouštím se do psaní spontánně a první verze se nejvíc blíží realitě. Pak ale dost přepisuji a zamýšlím se nad tím, co funguje nejlépe pro příběh. Jednou za čas se mi poplete, co z toho jsem převzala z vlastního života a co pochází z mojí fantazie. Hlavně si dávám pozor, aby na konci vznikly plnokrevné literární postavy, žádný skutečný člověk by se s nimi neměl být schopen identifikovat. Někdy si teprve s časovým odstupem uvědomím, že moje texty obsahují také řadu mých vlastních myšlenek a pocitů, které při psaní vyplavaly na povrch, což je vlastně zajímavý psychologický moment.

iLiteratura: Přepisujete hodně?
Anne Cathrine Bomann: Ano. Některá místa jsem přepsala snad stokrát. Svůj další román Blå toner (Modré tóny) jsem dopsala asi před rokem; myslela jsem si, že mám dějovou linku hotovou, ale po půl roce jsem ji úplně předělala, pak jsem rukopis vytiskla, seškrtala, znovu vytiskla, seškrtala. Jsem perfekcionistka a texty si ještě čtu nahlas. Pro mě psaní znamená nejprve dát dohromady spoustu hrubého materiálu a pak ho nekonečně dlouho vybrušovat.

iLiteratura: Jak se vám daří skloubit kariéru psycholožky a spisovatelky?
Anne Cathrine Bomann: Víceméně dobře. Začínala jsem jako psycholožka. Poslední dobou cítím, že se v psychologii profesně tolik neposouvám, takže zvažuji, co dál, jestli se stát spisovatelkou na plný úvazek, nebo se naopak více věnovat psychologii a prohloubit si v ní vzdělání. Mám pocit, že sedím na dvou židlích a měla bych si mezi nimi brzy vybrat. Ale v každodenním životě se dají obě povolání kombinovat dobře, dva dny v týdnu pracuji jako psycholožka a potkávám lidi z masa a kostí, po zbytek týdne sedím doma a píšu.

iLiteratura: Můžete představit svoji novou knihu Blå toner?
Anne Cathrine Bomann: Světová zdravotnická organizace WHO před pár lety navrhla, aby se komplikovaný smutek trvající déle než půl roku klasifikoval jako choroba. Toto vyjádření tehdy podnítilo můj odborný psychologický zájem. Román klade otázku, jestli je dobře, aby se smutek považoval za nemoc. Nebylo by lepší, aby se tomu říkalo stresová reakce nebo deprese? Mezi dlouhodobými špatnými duševními stavy byl doteď smutek to jediné, co ještě nebylo považováno za nemoc, všechno ostatní už svoji diagnózu má. Možná se tím o něco ochuzujeme, když se prostě nemůžeme cítit špatně, aniž by to bylo prohlášeno za patologický stav. Tahle problematika mě inspirovala, a tak jsem k ní vymyslela příběh. Žena, která přijde o syna, vynalezne lék na smutek a profesor psychologie se dvěma studenty zkoumá, jestli lék nemá nějaké vedlejší účinky. Vytvořila jsem kolem toho napínavou zápletku, nejvíc mě ale fascinuje etický rozměr problému.

Rozhovor

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse