Prošermovat se k transcendentnu
Jošikawa, Eidži: Musaši (in Týden)

Prošermovat se k transcendentnu

Románů o samurajích existuje mnoho, jeden však má mezi nimi výsadní postavení. Jmenuje se podle hlavního hrdiny Musaši, napsal jej v roce 1930 Eidži Jošikawa a česky nyní vychází ve druhém vydání.

Významnému japonskému spisovateli Eidžimu Jošikawovi (1892–1962) nejprve česky vyšel román Taiko, který podobně jako Musaši zachycuje život skutečné osobnosti japonské historie, vojevůdce Tojotomiho Hidejošiho. Jenže ten byl přeložen z angličtiny, teprve Martin Tirala si dal tu práci a nesmírně rozsáhlý text (Musaši má téměř tisíc hustě popsaných stran) se odvážil přeložit přímo z japonštiny. Čin je to pozoruhodný i v tom, že na rozdíl od většiny ostatních japanologů, kteří se soustřeďují na „vysokou“ literaturu, si vybral sice vrcholného a klasického, přesto reprezentanta „pouhé“ napínavé četby.

Vteřinové souboje
Čtenář přitom (ale nikoli dříve než v polovině knihy) zjistí, že japonský či přinejmenším Jošikawův způsob vyprávění se od těch, na které jsme zvyklí z euroamerických dobrodružných románů, dosti liší. Základním pravidlem populární četby, jak ji zná a miluje většina lidí, je udržovat a stupňovat napětí a cíleně budovat dramatické rozuzlení zápletky. Musaši k tomu směřuje také, ale mnohem pozvolněji, bez obvyklých vypravěčských triků. Smůlu bude mít také ten, kdo čeká přehlídku podrobně vylíčených šermířských soubojů. Za prvé jich v knize zase není tolik a za druhé prostor, který jim autor věnuje, odpovídá reálnému času jejich trvání – což je v případě samurajského duelu několik minut, či dokonce vteřin (někdy stačí jediné seknutí), v případě knihy nejvýše dvě stránky. Přesto jde o román fascinující a čtivý, zejména díky líčení pro evropského čtenáře až exoticky zvláštních charakterů i divoké doby. Jošikawa ji podle očekávání trochu idealizuje, ale překvapivě méně než mnozí jiní autoři historických próz – a nejen jeho současníci.

Vítězství očima
Román Musaši líčí krátké, ale dramatické období na počátku sedmnáctého století. Rozhodující vliv na ně měla bitva u Sekigahary v roce 1600, která v podstatě rozhodla o tom, že Japonsku bude na 250 let vládnout dynastie Tokugawů. Vliv si ještě drží mnohá silná knížectví i rivalský rod Tojotomi a zemí se potuluje množství banditů, okrádajících pocestné nebo terorizujících vesnice, i samurajů (neboli profesionálních bojovníků), kteří hledají toho, kdo je zaměstná. Analogie se situací po americké občanské válce je zřejmá a je jasné, proč si samurajské romány a filmy navzájem tak často vypůjčují zápletky s westerny. Mijamoto Musaši (pravděpodobně 1584–1645) byl původně jedním ze stovek podobných: pocházel z chudé vesnice, jako řadový pěšák bojoval u Sekigahary a později se vypracoval na jednoho z nejlepších japonských šermířů všech dob. O tom, jak toho dosáhl, a o své technice dvou mečů později sepsal i strategickou a filozofující příručku Kniha pěti kruhů.

Jošikawova fabulace začíná právě na bojišti. Musaši se spolu s přítelem Matahačim rozhodují, že se nevrátí do vesnice, ale že se budou živit jako vojáci nebo samurajové. Matahači se nakonec uvelebí u veselé vdovy, zato Musašiho zčásti jeho divoká povaha a zčásti okolnosti donutí, aby se vypravil na bezcílnou pouť, které dodá smysl až rozhodnutí vydat se takzvanou Cestou meče. Zprvu se chová jako většina dalších: bloumá po městech a vesnicích, hledá slavnější šermíře a vyzývá je na souboj, aby zdokonalil svou techniku a vylepšil si jméno dalším vítězstvím. (Soudného čtenáře mimochodem napadne, že být slavným nebylo v tehdejším Japonsku nic příjemného, když na dveře každou chvíli bušili mladíci s taseným mečem.)

Teprve později se skrze mnohé buddhistické i sekulární učitele a rádce dopracuje k poznání, že mávání zbraní může mít ve své vrcholné podobě duchovní přesah – stejně jako umění kaligrafické, malířské nebo třeba umění čajového obřadu. V první polovině knihy se Musaši soustředí na studování různých technik boje různých rodinných škol, souboje v druhé části už rozhoduje vnitřní psychická síla a odolnost. Jeden ze soubojů (kupodivu v něm Musaši nefiguruje) dokonce končí dříve, než kterýkoli z protivníků stačí seknout: jeden z duelantů pozná, že je poražen, už z pohledu do očí soupeře, souboj vzdá, zruší svou školu a odejde meditovat do hor. Také Musašiho souboj s nebezpečným šermířem Sasakim Kodžiróem, jímž kniha vrcholí, Jošikawa popíše celkem stroze, mnohem větší prostor předtím věnuje hrdinově psychické přípravě.

Cudná láska
Román původně vycházel na pokračování v masovém deníku Asahi Šimbun; což nutně nepředznamenává jeho kvalitu, romány na pokračování psali jak Dumas, tak Dostojevskij. Je to nicméně patrné na jeho kompozici: je spíše epizodická, přičemž některé motivy a postavy náhle z děje trestuhodně mizí (zejména spiknutí proti šógunovi a jeho iniciátor), naopak jiné se znovu a znovu náhle vyjevují, a to přesně ve chvíli, kdy se mohou setkat s postavou jinou a rozvinout další vedlejší zápletku. Dodejme, že právě mnohé vedlejší postavy knihu strhávají k populární četbě pro pamětníky. Zejména ty ženské jsou vykresleny naivně romanticky: Musašiho milá Ocú, která se se svým idolem stále strastiplně míjí, další mladá dívka Akemi, která naopak končí v nevěstinci, či baba Osugi z Musašiho rodné vesnice, jež hlavního hrdinu s nepravděpodobnou zarputilostí pronásleduje po celý děj knihy a ze všech protivníků mu dokáže uškodit nejvíce; bohužel nakonec čítankově prohlédne, jak špatně se vůči tolika dobrým lidem chovala. Muži jdou Jošikawovi lépe a vůbec nejlépe se cítí v okamžicích, kdy líčí události podle doložených záznamů či alespoň dohadů.

Samuraj a heavy metal
Jošikawův román je klíčovým inspiračním zdrojem pro díla japonské i americké popkultury. Nejvýrazněji idealistickým zachycením samuraje, který nejenže dodržuje rytířské principy spravedlivého souboje, věrnosti a cti, která je důležitější než život, ale také hledá ve svém počínání vyšší smysl. Toto i atraktivita četných šermířských soubojů jsou ideální předpoklady ke zfilmování. První film o Mijamotovi Musašim se objevil již v roce 1929, všechny další už inspiroval román. Nejslavnější je trilogie Hirošiho Inagakiho Samuraj I–III, v níž hrál hlavního hrdinu populární Toširo Mifune: jeho filmový souboj s Kodžiróem pak citoval Quentin Tarantino v prvním díle morytátu Kill Bill. Přímo z knihy vychází japonská komiksová série Vagabond Inoue Takehikoua, nepřímo originálnější Usagi Yojimbo amerického Japonce Stana Sakaie, která je k dostání i v češtině. Různou měrou jsou inspirovány animované i hrané televizní seriály či počítačové hry, Musaši se objevuje v jedné skladbě heavymetalové skupiny Iron Maiden i avantgardního experimentátora Johna Zorna. Neboli: do českého prostředí se konečně dostala postava, která je důležitým nejen popkulturním emblémem. Japonsko teď sice není v módě tolik jako třeba v osmdesátých letech, nicméně koho alespoň trochu zajímají samurajové a jejich doba, ten by se tloušťky Jošikawovy knihy neměl zaleknout.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Martin Tirala, BB/Art, Praha, 2021 (2. vydání), 936 s.

Zařazení článku:

historický román

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse