Významnému japonskému spisovateli Eidžimu Jošikawovi (1892–1962) nejprve česky vyšel román Taiko, který podobně jako Musaši zachycuje život skutečné osobnosti japonské historie, vojevůdce Tojotomiho Hidejošiho. Jenže ten byl přeložen z angličtiny, teprve Martin Tirala si dal tu práci a nesmírně rozsáhlý text (Musaši má téměř tisíc hustě popsaných stran) se odvážil přeložit přímo z japonštiny. Čin je to pozoruhodný i v tom, že na rozdíl od většiny ostatních japanologů, kteří se soustřeďují na „vysokou“ literaturu, si vybral sice vrcholného a klasického, přesto reprezentanta „pouhé“ napínavé četby.

Vteřinové souboje
Čtenář přitom (ale nikoli dříve než v polovině knihy) zjistí, že japonský či přinejmenším Jošikawův způsob vyprávění se od těch, na které jsme zvyklí z euroamerických dobrodružných románů, dosti liší. Základním pravidlem populární četby, jak ji zná a miluje většina lidí, je udržovat a stupňovat napětí a cíleně budovat dramatické rozuzlení zápletky. Musaši k tomu směřuje také, ale mnohem pozvolněji, bez obvyklých vypravěčských triků. Smůlu bude mít také ten, kdo čeká přehlídku podrobně vylíčených šermířských soubojů. Za prvé jich v knize zase není tolik a za druhé prostor, který jim autor věnuje, odpovídá reálnému času jejich trvání – což je v případě samurajského duelu několik minut, či dokonce vteřin (někdy stačí jediné seknutí), v případě knihy nejvýše dvě stránky. Přesto jde o román fascinující a čtivý, zejména díky líčení pro evropského čtenáře až exoticky zvláštních charakterů i divoké doby. Jošikawa ji podle očekávání trochu idealizuje, ale překvapivě méně než mnozí jiní autoři historických próz – a nejen jeho současníci.

Vítězství očima
Román Musaši líčí krátké, ale dramatické období na počátku sedmnáctého století. Rozhodující vliv na ně měla bitva u Sekigahary v roce 1600, která v podstatě rozhodla o tom, že Japonsku bude na 250 let vládnout dynastie Tokugawů. Vliv si ještě drží mnohá silná knížectví i rivalský rod Tojotomi a zemí se potuluje množství banditů, okrádajících pocestné nebo terorizujících vesnice, i samurajů (neboli profesionálních bojovníků), kteří hledají toho, kdo je zaměstná. Analogie se situací po americké občanské válce je zřejmá a je jasné, proč si samurajské romány a filmy navzájem tak často vypůjčují zápletky s westerny. Mijamoto Musaši (pravděpodobně 1584–1645) byl původně jedním ze stovek podobných: pocházel z chudé vesnice, jako řadový pěšák bojoval u Sekigahary a později se vypracoval na jednoho z nejlepších japonských šermířů všech dob. O tom, jak toho dosáhl, a o své technice dvou mečů později sepsal i strategickou a filozofující příručku Kniha pěti kruhů.

Jošikawova fabulace začíná právě na bojišti. Musaši se spolu s přítelem Matahačim rozhodují, že se nevrátí do vesnice, ale že se budou živit jako vojáci nebo samurajové. Matahači se nakonec uvelebí u veselé vdovy, zato Musašiho zčásti jeho divoká povaha a zčásti okolnosti donutí, aby se vypravil na bezcílnou pouť, které dodá smysl až rozhodnutí vydat se takzvanou Cestou meče. Zprvu se chová jako většina dalších: bloumá po městech a vesnicích, hledá slavnější šermíře a vyzývá je na souboj, aby zdokonalil svou techniku a vylepšil si jméno dalším vítězstvím. (Soudného čtenáře mimochodem napadne, že být slavným nebylo v tehdejším Japonsku nic příjemného, když na dveře každou chvíli bušili mladíci s taseným mečem.)

Teprve později se skrze mnohé buddhistické i sekulární učitele a rádce dopracuje k poznání, že mávání zbraní může mít ve své vrcholné podobě duchovní přesah – stejně jako umění kaligrafické, malířské nebo třeba umění čajového obřadu. V první polovině knihy se Musaši soustředí na studování různých technik boje různých rodinných škol, souboje v druhé části už rozhoduje vnitřní psychická síla a odolnost. Jeden ze soubojů (kupodivu v něm Musaši nefiguruje) dokonce končí dříve, než kterýkoli z protivníků stačí seknout: jeden z duelantů pozná, že je poražen, už z pohledu do očí soupeře, souboj vzdá, zruší svou školu a odejde meditovat do hor. Také Musašiho souboj s nebezpečným šermířem Sasakim Kodžiróem, jímž kniha vrcholí, Jošikawa popíše celkem stroze, mnohem větší prostor předtím věnuje hrdinově psychické přípravě.

Cudná láska
Román původně vycházel na pokračování v masovém deníku Asahi Šimbun; což nutně nepředznamenává jeho kvalitu, romány na pokračování psali jak Dumas, tak Dostojevskij. Je to nicméně patrné na jeho kompozici: je spíše epizodická, přičemž některé motivy a postavy náhle z děje trestuhodně mizí (zejména spiknutí proti šógunovi a jeho iniciátor), naopak jiné se znovu a znovu náhle vyjevují, a to přesně ve chvíli, kdy se mohou setkat s postavou jinou a rozvinout další vedlejší zápletku. Dodejme, že právě mnohé vedlejší postavy knihu strhávají k populární četbě pro pamětníky. Zejména ty ženské jsou vykresleny naivně romanticky: Musašiho milá Ocú, která se se svým idolem stále strastiplně míjí, další mladá dívka Akemi, která naopak končí v nevěstinci, či baba Osugi z Musašiho rodné vesnice, jež hlavního hrdinu s nepravděpodobnou zarputilostí pronásleduje po celý děj knihy a ze všech protivníků mu dokáže uškodit nejvíce; bohužel nakonec čítankově prohlédne, jak špatně se vůči tolika dobrým lidem chovala. Muži jdou Jošikawovi lépe a vůbec nejlépe se cítí v okamžicích, kdy líčí události podle doložených záznamů či alespoň dohadů.

Samuraj a heavy metal
Jošikawův román je klíčovým inspiračním zdrojem pro díla japonské i americké popkultury. Nejvýrazněji idealistickým zachycením samuraje, který nejenže dodržuje rytířské principy spravedlivého souboje, věrnosti a cti, která je důležitější než život, ale také hledá ve svém počínání vyšší smysl. Toto i atraktivita četných šermířských soubojů jsou ideální předpoklady ke zfilmování. První film o Mijamotovi Musašim se objevil již v roce 1929, všechny další už inspiroval román. Nejslavnější je trilogie Hirošiho Inagakiho Samuraj I–III, v níž hrál hlavního hrdinu populární Toširo Mifune: jeho filmový souboj s Kodžiróem pak citoval Quentin Tarantino v prvním díle morytátu Kill Bill. Přímo z knihy vychází japonská komiksová série Vagabond Inoue Takehikoua, nepřímo originálnější Usagi Yojimbo amerického Japonce Stana Sakaie, která je k dostání i v češtině. Různou měrou jsou inspirovány animované i hrané televizní seriály či počítačové hry, Musaši se objevuje v jedné skladbě heavymetalové skupiny Iron Maiden i avantgardního experimentátora Johna Zorna. Neboli: do českého prostředí se konečně dostala postava, která je důležitým nejen popkulturním emblémem. Japonsko teď sice není v módě tolik jako třeba v osmdesátých letech, nicméně koho alespoň trochu zajímají samurajové a jejich doba, ten by se tloušťky Jošikawovy knihy neměl zaleknout.