Recenzování jako potřeba, či závislost?

Recenzování jako potřeba, či závislost?

Jak se člověku stane, že začne psát recenze? Mohou za tím být ambice, potřeba ventilovat vlastní agresi či touha šířit osvětu? Drobné zamyšlení směřující k zásadnímu odhalení.

Proč vlastně někteří lidé recenzují a jak se jim to vůbec stane? Mohou tím vydělávat a zdarma získávat výtisky, ale když se spočítá recenzentův čas, než knihu přečte a vypotí recenzi, a přepočítá se na honorář, nejvýnosnější povolání to jistě není.

Může recenzent psát kvůli slávě? Asi může, ale byla by to velmi neefektivní cesta. Maximum publicity zřejmě dosáhne při negativní reakci autora, jako když Michal Viewegh dal Jaromíru Slomkovi pěstí, když ztrhal jeho sbírku fejetonů Švédské stoly. Případně se může stát i literární postavou – tak se například Viewegh pomstil Janu Lopatkovi, když v románu Zapisovatelé otcovský lásky jakéhosi literárního kritika umlátil ve sklepě lopatkou. Ale to jsou krajní případy a nedá se na ně dopředu spoléhat, ostatně i Michal Viewegh v tomto směru utlumil své aktivity.

Uvědomělý kritik si ovšem může dávat i vyšší cíle: prostřednictvím knih si budovat svůj vnitřní svět a snažit se lépe se orientovat v tom vnějším; upozorňovat na důležité knihy, případně je podle Petra A. Bílka přiřazovat na „literární šachovnici“, respektive v rámci dobového literárního pole. Ne všichni se ale k takto vznešenému, pro leckoho asi příliš akademickému pojetí dopracují a u málokoho asi bylo prvotní motivací.

Někteří naopak u recenzentů hledají či hledali pohnutky veskrze nízké. Kupříkladu Martin C. Putna si před lety stěžoval, že „kritika platí za tím lepší, čím je negativnější, zlejší a jedovatější“. Proto také tvrdil, že je třeba odrazovat mladé lidi od dráhy recenzentů: „Ať raději čtou, chodí do lesa, chodí na rande, chodí do hospody atd. atd., a jestli je v nich opravdu tolik nepřekonatelné agresivity, že je nutkání psát recenze neopouští – ať si chodí zastřílet na paintball.“ Ani naznačená potřeba projevit vlastní agresivitu snad ale není nejčastějším motorem činnosti recenzentů.

Recenzování by se ale možná dalo – alespoň u některých – vnímat jako zažitý typ chování, který si vypěstovali jako dlouhodobý zvyk, či dokonce jako závislost spočívající v tom, že fyzicky potřebují číst a pak si i prostřednictvím recenzí ujasňovat, co že to vlastně četli. A když napíšou recenzi, nakladatel jim (někdy sám od sebe, jindy na vyžádání a dle výběru recenzenta) pošle jejich další dávku, dalo by se dodat sarkasticky.

Za sebe i s odkazem na zmíněný citát Martina C. Putny dodám, že existuje spousta aktivit, které jsou pro mne příjemnější a důležitější, takže recenzování vnímám spíše jako vyplnění času mezi těmito podstatnějšími činnostmi. Ostatně běhání po lese a horách nebo jiným tělesným aktivitám se zase člověk nemůže věnovat pořád…

ILiGlosa

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jan Lukavec,

Tak ještě upřesnění, jak zmíněný incident plasticky popsal sám Jaromír Slomek (Výchova kritiků v Čechách. Lidové noviny. 2000, č. 289, 13. 12.): "Jdu takhle večerní Prahou, bohužel ne s prázdnýma rukama, a když byl orloj na dohled, vystoupil ze stínu chlapík v bundě, tuctový typ, jakých chodí po městě stovky. Ale, snad ne přímo sám...? Ach ano, sám a přímo. Vrhl se na mne se zběsilostí lupiče či nájemného vraha: "Na tebe tu čekám a zabiju tě, hajzle!" Zvláštní setkání spisovatele a kritika, myslím si v první chvíli. Má to být legrace? "Zabiju tě!" - "To snad ne," odpovídám s rozpačitým úsměvem, "to je trestný čin, to by se obrátilo proti vám." - "Já tě zabiju," sípe prozatér-fejetonista, snad opilý, snad střízlivý, v každém případě rozrušený. Proč mu povolily nervy a vyhrožuje mi usmrcením, přemýšlím. Že bych mu byl dal v recenzi méně hvězdiček, než si uděluje sám? "Poslyšte, nechte toho, trestného činu se dopouštíte už teď, omezujete mou osobní svobodu," říkám tónem stále klidným, ale hned se napomínám: proč jen ho zase poučuji. Nechci být na ulici obtěžován nikým, dokonce ani populárním spisovatelem. Nebyla mi příjemná fyzická blízkost toho člověka, oči za brýličkami se mu leskly zlobou a jeho hlava poskakovala, až se mu tmavé kučery třásly. Udělali jsme několik tanečních kroků jakéhosi bizarního tanga. "Podívejte, to je přepadení, a mě už to nebaví. Předám vás strážcům pořádku. Budou se divit." Odkašlal jsem si. "Pomóóóc! Policie!" Snad poprvé v životě jsem od slova policie utvořil pátý pád. Účastník nájezdu znervózněl: "Ty srabe!" Tak přece jen rozšířil slovní zásobu, všímám si. Neteční pasanti však šli po svých a uniformu nevidět. Umělec mi zašermoval před obličejem pěstí a pokusil se o úder. "Pomóóóc! Přepadení! Policie!" Můj hlas zněl proti mé vůli stále trochu pobaveně. Nakonec oblíbený prozaik odskočil a zmizel ve tmě tak náhle, jako se předtím objevil." V témže textu psal Slomek i o tom, že mu jistá autorka, zřejmě B. Nesvadbová, vyhrožovala, jak mu za jeho kritiku nakopne "mezi nohy". Nápaditější a jemnější byl v tomto smyslu třeba Zdeněk Troška, který ve svých Kameňácích několik odpudivých či směšných postav pojmenoval po filmových kriticích. A když jednoho vynechal a ten se ozval, že se cítí být kvůli tomuto opomenutí uvržen "do druhé ligy", objevilo se jeho jméno hned v dalším dílu...

Jan Lukavec,

Omlouvám se, název románu uveden do původního stavu. Není správné opravovat autorovi tituly knih, a to i když mlátí recenzenty.

Zdeňka,

Každý čtenář by měl po přečtení knihy formulovat své dojmy, myšlenky, názory na přečtené. Byť jen laicky, pro sebe. Bohužel se setkávám s případy, kdy čtenáři jakéhokoli věku nedokáží kloudně pohovořit o obsahu, natož aby vyslovili svůj názor na něj. Nemusíme recenzovat, ale myslet bychom mohli.

Jan Lukavec,

Jasně, proč ne?

Marie V.,

Co udělat nějakou anketu? "Proč píšete recenze?" :-)