Atraktivní a zapomenutelné historky
Fatland, Erika: Sovětistán

Atraktivní a zapomenutelné historky

Norská publicistka putovala po Střední Asii, aby zjistila, jaké stopy zanechal v těchto zemích komunismus. Své cestovatelské zážitky zprostředkovává v osobním cestopise psaném na míru norskému publiku, kterému je realita postsovětských zemí velmi vzdálená. Kniha je čtivá a plná historek, jenom čtenáři nezůstane příliš dlouho v paměti.

Norská publicistka a sociální antropoložka Erika Fatlandová (nar. 1983) podnikla v roce 2013 dvě cesty do středoasijských postsovětských republik. Své zážitky přetavila v knihu Sovětistán. Na cestě Turkmenistánem, Kazachstánem, Tádžikistánem, Kyrgyzstánem a Uzbekistánem (česky 2021, Sovjetistan. En reise gjennom Turkmenistan, Kasakhstan, Tadsjikistan, Kirgisistan og Usbekistan, norsky 2014). Fatlandová je autorka dalších dvou cestopisů – jedním je v Norsku skvěle přijímané líčení jejího putování po Indii, Pákistánu, Bhútánu a Nepálu s názvem Høyt. En reise i Himalaya (Vysoko. Cesta Himalájí, norsky 2020), dalším kniha Grensen. En reise rundt Russland gjennom Nord-Korea, Kina, Mongolia, Kasakhstan, Aserbajdsjan, Georgia, Ukraina, Hviterussland, Litauen, Polen, Latvia, Estland, Finland og Norge samt Nordøstpassasjen (Hranice. Cesta kolem Ruska. Severní Koreou, Čínou, Mongolskem, Kazachstánem, Ázerbájdžánem, Gruzií, Ukrajinou, Běloruskem, Litvou, Polskem, Lotyšskem, Estonskem, Finskem a Norskem, jakož i Severní mořskou cestou, norsky 2017).

Fatlandovou můžeme tedy označit za takřka profesionální cestovatelku a pozorovatelku, a přidáme-li navíc její znalost ruštiny, je jasné, že vyrazila do Střední Asie skvěle vybavená. Podle vlastních slov se na cestách rozhodla získat odpovědi na následující otázky: „Jaké stopy zanechaly komunistické časy v těchto zemích, v lidech, kteří zde žijí, ve městech i v přírodě, co z původní kultury přežilo a co se z doby před Sovětským svazem dochovalo? A především jak se dařilo Turkmenistánu, Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu v letech po pádu sovětského impéria?“

Osobní postřehy z cest Fatlandová doplňuje o kulturní a historický kontext, který dokáže prezentovat srozumitelně a zajímavě – dozvídáme se o stále živém zvyku krádeží nevěst, mizející německé enklávě v Kyrgyzstánu, o vztahu jednotlivých republik k Rusku, respektive k Sovětskému svazu, o mezinárodním úsilí zlikvidovat nebezpečný odpad ze zrušené jaderné střelnice v Kazachstánu, o tádžické posedlosti koňmi či o vztahu Uzbeků a Kyrgyzů.

Avšak i přes zjevnou schopnost psát o složitých politických a historických vztazích čtivě bude zkušenějšímu nebo náročnějšímu čtenáři, který zná například polské literární reportáže, Sovětistán nejspíš připadat podivně bezzubý. Abychom však nebyli nespravedliví, Fatlandová nemá ambice psát reportáže, ale spíše osobní cestopisy. Ty jsou v Norsku stejně oblíbené jako v České republice (například knihy Ladislava Zibury, Dominiky Gawlickové nebo zápisky z přechodů dálkových turistických stezek v USA). Sama autorka v jednom rozhovoru uvádí, že Norové natolik milují cestování (které je navíc dostupné prakticky celé střední třídě), že bez něj nemohou být, a proto tolik hltají cestopisné publikace.

Cestopis, do něhož autorka vměstnala všech pět „stánů“, tedy míří na norské publikum, kterému je realita postsovětských zemí ještě vzdálenější než českému, není proto divu, že některé příhody budou našemu čtenáři připadat trochu očekávatelné a banální. Fatlandová popisuje historky s lehkovážnými taxikáři v dávno vysloužilých automobilech, otravné zážitky s absurdními zákony a neoblomnými úředníky, píše o všudypřítomné (přestože někde větší a jinde menší) korupci, kultech zřejmě nesmrtelných prezidentů, prachu, zpocených mnohahodinových přesunech v dusných vlacích a střevních obtížích. „Dobrodružná výprava“, kterou slibuje přebal knihy, se nekoná a čtenáře čeká spíše vyprávění privilegované západní turistky, jež se díky finanční podpoře norských institucí, umožňující jí strávit na cestách poměrně dost času, podívá i na místa, kam se běžný cestovatel nedostane. Avšak vzhledem k tomu, že publikací o Střední Asii u nás vychází skutečně málo, můžeme snad Fatlandové jistou povrchnost prominout.

Autorka se při svém putování nepouští do žádných neuvážeností, po setmění se ráda skryje v (omšelém, jak jinak) hotelovém pokoji a o tom, že si ze svých cest přivezla i méně příjemné zážitky, se dozvídáme nikoliv z textu, ale z norského tisku: pro noviny Aftenposten popsala, jak ji slovně obtěžoval kazašský taxikář. Nejdramatičtější scénou z celé knihy tak zůstává úvodní bloudění ve tmě nedaleko hořícího kráteru v turkmenské poušti.

Při jednom zdlouhavém nočním přesunu ve vydýchaném lůžkovém voze se Fatlandová zamýšlí: „Proč člověk cestuje? Proč se vystavuje všemu tomu nepohodlí, které s sebou přinášejí přesuny na velké vzdálenosti a pobyt ve vzdálených cizích zemích? Moje teorie zní, že se na cesty opakovaně vydáváme proto, že příroda nás vybavila zrádnou a nedokonalou pamětí. Po návratu domů se nepohodlí změní v atraktivní historky nebo je zcela zapomenuto.“ Právě takový dojem v nás kniha zanechá – sled atraktivních historek, které brzy zcela zapomeneme. Jak sama autorka zmiňuje v knize Høyt. En reise i Himalaya: „Ze světa se stala továrna na zážitky pro střední třídu.“ Kniha Sovětistán její slova jen potvrzuje.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Erika Fatlandová: Sovětistán. Na cestě Turkmenistánem, Kazachstánem, Tádžikistánem, Kyrgyzstánem a Uzbekistánem. Přel. Daniela Mrázová, Kniha Zlín, Praha, 2021, 460 s.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse