Kvůli psaní trpím, trápím se a ničím
Ťia, Pching-wa: Otevřít za dvacet let

Kvůli psaní trpím, trápím se a ničím

Psaní o samotném procesu psaní má své pevné místo v literatuře přinejmenším od dob modernismu. Napsat román o vlastním (skutečném) slavném románu však může působit přinejmenším lehce narcistně. Spisovatel Ťia Pching-wa, který patří k nejvýznamnějším současným čínským tvůrcům, napsal v době covidu jaksi mimoděk román o svém nejznámějším díle Padlá metropol. Otevřít za dvacet let dalece překračuje hranice memoárového psaní a stává se univerzální uměleckou výpovědí o spisovateli v současném světě.

Románu Padlá metropol (1993, česky Dybbuk 2020) a jeho mimořádnému českému překladu byla již u nás věnována určitá pozornost.

Je proto skvělé, že v krátkém čase vychází další dílo autora s názvem Otevřít za dvacet let, které se tomuto románu s odstupem téměř třiceti let věnuje. Důvodů k tomu je řada. Nejde jen o to, že Padlá metropol se v Číně stala skutečně nebývalým fenoménem – veleúspěšný titul, popisující lehce dekadentní prostředí spisovatelské bohémy, byl ani ne půl roku od vydání oficiálními úřady na sedmnáct let zakázán, načež se stal na černém trhu nejkopírovanější knihou v zemi. Okolnosti vzniku, zákazu a dalšího života románu, jež jsou tématem autorovy nové knihy, otevírají obecné a stále aktuální otázky po smyslu práce spisovatele, jeho vášni k psaní, zodpovědnosti vůči společnosti i spisovatelově morálce. Ťia Pchnig-wa (nar. 1952) ale navíc napsal brilantní a zcela autonomní román, který je možné plnohodnotně číst i bez znalosti předchozího díla. Nejde tedy o autorovo samoúčelné sentimentální vracení se do minulosti, ale o jeho další suverénní umělecké vyjádření, které v době sílících cenzurních praktik po celém světě důrazně obrací pozornost k hodnotám umělecké svobody.

Motto knihy Otevřít za dvacet let je výmluvné: „Tento román jsem psal pro sebe. Oč jsem v něm opravdovější, o to je příběh smyšlenější.“ Naším cílem proto nebude číst román jako věrný odraz reality – ačkoli je to v Číně běžné a možnost skandálních odhalení, jak to bylo doopravdy, je jistě i součástí hry, kterou toto dílo hraje –, ale půjde nám spíše o to, jak kniha sama umělecky působí. Formálně je román rozdělen do tří poloh. Úvodní přítomnost se otevírá spisovatelovým setkáním se starými kamarády, kteří vzpomínají na společného zemřelého přítele a mentora, jenž byl předobrazem Motýla, ústřední postavy z románu Padlá metropol. Ten ovšem román ze vzdoru nikdy ani neotevřel, výtisk, který dostal, znovu zabalil a opatřil eponymním přípisem „Otevřít za dvacet let“. Právě příležitost otevřít po letech balíček s knihou spouští proud vzpomínek. Ty jsou vedeny střídavě v ich-formě spisovatele a er-formě vyprávění, v němž vystupuje postava Ťia Pching-wa. Díky této dvojité perspektivě pak před čtenářem vystupuje plastický, a přitom svižný obraz doby a života mladého spisovatele, který stojí na prahu svého mimořádného, avšak okamžitě i tragického úspěchu.

Čtenáři Padlé metropole se dozvědí více o předlohách některých postav, především ústředního Motýla, s ironií sobě vlastní zde spisovatel poodkrývá i tolik skandální erotické pozadí románu:

Tu noc jsem poprvé v životě zhlédl erotický film. (...) Celou hodinu a půl nikdo nepromluvil. (...) Spisovatelka Wu Ja, která seděla vedle mě s tvářemi rozpálenými, se sehnula k zemi a dlouho si zavazovala tkaničku na botě, která vůbec rozvázaná nebyla. Krundypísek, ozval se esejista, čtyřicet roků života promarněných! Předobrazem postavy spisovatele Motýla v Padlé metropoli mi byl profesor, o kterém se vědělo, že střídá ženy jako ponožky, několik jsem u něj viděl na vlastní oči, o mnoha jiných jsem slyšel historky, ale jak se s těmi ženami miluje, to jsem já, tehdy zcela nezkušený, odkoukal z toho lechtivého filmu, který jsem tu noc viděl. (s. 66)

Další život díla
Román je ale především o psaní a o napsaném, krouží kolem toho, jak se proces psaní přetváří v dílo, které následně začíná žít svým vlastním – často absurdním, někdy mytickým, mnohdy komickým – životem, čímž spisovatele stále znovu nutí k sebereflexi, k vnitřní obhajobě vlastního poslání. Padlá metropol se rodila ze zoufalství a prázdnoty po autorově rozvodu:

Zanechává ten můj stín na zemi stopy? Spolu s profesorem, pardon, spolu s Motýlem jsem se zmítal v neklidu, sklíčenosti, bezmoci, zhýralosti a sebelítosti, prožíval jsem s ním bytostný patos intelektuála té doby, kterou právem označují za to nejlepší a zároveň to nejhorší, zakoušel jsem s ním aroganci a současně pohrdání sama sebou, stav bez přátel, kdy nepřátelé ne a ne ukázat svou tvář, touhu pomáhat druhým s vědomím, že člověk nikoho zachránit nemůže, naopak sám padá hlouběji a postupně se ničí. (s. 47)

Spisovatel tuší, že dílo, které vzniká, bude převratné, protože cítí převratnost své doby. Výsledkem však není umělecky tak ošemetné sebeubezpečování, ale naopak ještě větší znejistění. V románu vydá spisovatel své velké dílo v době, kdy v celé zemi probíhají blíže nespecifikované masové demonstrace (přestože reálně vyšla Padlá metropol až několik let po událostech na náměstí Nebeského klidu, k nimž je to jistě vhodné vztáhnout), které autorovi neustále nastavují kritické zrcadlo, v němž musí obhájit svou úlohu:

Přemítal, odkud se ty demonstrace vzaly, z čeho pramení a co znamenají, jestli je to jen takový kouř, nebo zda už doutnák chytl plamenem a zemi brzy zachvátí požár. Jestli se zrovna v době, kdy vyjde jeho Padlá metropol, rozšíří celostátní hnutí rozměrů kulturní revoluce, pak ani ty nejúžasnější rachejtle, bubny a činely, tlampače, a dokonce ani hromy a blesky, nebudou v tom sopečném výbuchu slyšet, výbuch všechno přehluší, nikdo si ničeho nevšimne. (…)

Při příležitosti vydání svého posledního románu prohlásil, že už nevěří v onu pověstnou „syntézu revolučního realismu a revolučního romantismu“, považuje ji za překonanou, ale bude téma a narativní forma Padlé metropole považována za zdařilý experiment? Překonat zažité zvyklosti psaní a jít svou vlastní cestou je tak obtížné… (s. 71–72)

Dát průchod svému hlasu
Ťia Pching-wa je ročník 1952, prožil tedy všechny zásadní tragické události novověkých čínských dějin. Součástí románu jsou také vzpomínky na perzekuce v době kulturní revoluce, na věznění otce, uzavření škol, zhroucení jeho naděje na vzdělání a od něj se odvíjející možnosti jiné budoucnosti než tvrdé dřiny na venkově. Právě v tomto kontextu je třeba vnímat zázrak spisovatelské tvorby jako možnosti dát průchod svému hlasu, který v něm byl dlouhé roky cíleně umlčován.

Lu Sün byl literát, myslitel, revolucionář, já ne. Já jsem pouhý pisálek. Začal jsem psát z lásky k vyprávění, to až po čase, když jsem se trochu proslavil, jsem si postupně uvědomoval, že mám i jinou odpovědnost, přesto jsem toužil pouze a jedině po tom, abych mohl psát, abych jednou napsal opravdu dobré dílo, které se nepřestane číst, které přetrvá věky, ne které mi přinese dočasnou slávu a na kterém vydělám. (s. 85)

Kdysi jsem pomýšlel i na to, jestli bych neměl psaní radši nechat, když se do literátského světa nehodím. Ale ani tisíc důvodů mi nakonec nestačilo, aby se vzdal psaní, na to ho příliš miluju, psaní je smyslem mého života. (…)

V zápisníku jsem našel záznam, už si nevzpomínám, jestli to byl můj sen, nebo jestli jsem si to vypsal z knihy, kterou jsem četl, stálo tam: Ve snu ke mně přišel chlapík a řekl mi, dej mi své pero a já ti za ně dám nůž, bez nože umřeš hlady, ale já odmítl, protože bez pera bych neměl nic. Kdosi mi za pero nabídl růži, bez růže není lásky, ale já odmítl, protože bez pera bych neměl nic. (s. 127)

Všechny úvahy o smyslu psaní jsou nicméně vetkány do živého, svižného děje. Spisovatel, obklopený kroužkem bohémských kumpánů, nejenže dopíše román, ale ten je přijat prestižním nakladatelstvím, první vydání v nákladu 500 tisíc výtisků je okamžitě rozebráno, začíná pár měsíců opojného úspěchu. O Padlé metropoli se všude mluví, všichni ji chtějí, recenze nešetří chválou, literátská společnost oslavuje. Stejně rychle ale nastává střet s politickou realitou:

Před Padlou metropolí jsi měl pověst nejčistšího, nejryzejšího spisovatele, po Padlé metropoli se z tebe stala ta největší špína, odpadlík, zvrhlík, řekl mi Lao Lu a dokončil myšlenku otázkou: Že by jeden román dokázal udělat z anděla ďábla? (s. 129)

Chutě čínských pokrmů i chutě života
Když se román odpojí od svého autora a posléze se dostane na černý trh, je jeho následný život ilustrován řadou absurdních, komických situací – bohatec si ho pořizuje v řadě exemplářů nikoli kvůli čtení, ale pro jeho údajné magické vlastnosti, aby mu podle zásad feng-šuej ochraňoval dům, majitelé bistra vděčí sexuální energii románu za to, že se jim rozběhly obchody apod. Pro autora, který trpí jeho zákazem, je to cesta k neustálému zkoumání vlastní identity spisovatele. Ponižující peripetie sebekritiky jako cesta k tomu, nepřijít o hlas vůbec (spisovatel ale symbolicky přijde o slzy), hledání východiska v psaní nového díla, které ale nedosahuje kvality předchozího, lákadlo stát se námezdním pisálkem (a psát o hrdinství šoférů dovážejících nedostatkové vepřové), ale také pokušení věnovat se lukrativní a nekonfliktní kaligrafii a pověsit psaní na hřebík – to vše tvoří mozaiku alternativ, kterými autor v letech po zákazu Metropole prochází. Zároveň je mu tento čas ale i dobou nejrůznějších mezilidských poznání a zklamání, politických a společenských nárazů a kulturních zápasů a v neposlední řadě nového vztahu k venkovské krajině jeho dětství, zdrojů tvorby, kterou symbolizuje i motiv lokální pikantní sójové směsi, podle níž nese kniha svůj originální název. Jako by všemožné chutě (jejichž význam byl patrný i v Padlé metropoli) tvořily zvláštní korektiv trýznivým otázkám spojeným s psaním – radost z domácích nudlí, taštiček nebo bochánků s pikantní sójovou směsí dávají spolu se sexem aspoň na chvíli zapomenout na strasti spisovatelova údělu. Jak píše Ťia Pching-wa v závěru knihy:

Vždycky jsem si vyčítal, že nejsem žádný hrdina, že jsem slaboch, nerozhodný, ustrašený, že se raději budu trápit než bojovat, ale vždycky jsem se utěšoval, že to dělám proto, abych mohl psát. (…) Psaní miluji nadevše, snad až příliš, je to moje posedlost a svou žízeň hasím jedovatým mokem. Kvůli psaní trpím, trápím se a ničím, psaním se pak svého trápení, strachů a pohany zbavuji, je to začarovaný kruh, tíží mě i nadnáší. (s. 238–239)

Román Otevřít za dvacet let je další z příkladů bohatství a pozoruhodné působivosti moderní čínské literatury, jež se k nám v poslední letech v překladech dostává. Z dosud vydaných knih může pro svou sebereflexi spisovatele a jeho doby vzdáleně připomínat román Bible osamělého člověka Gao Xingjiana (česky 2012). Oproti jazykově opulentní mnohasetstránkové Padlé metropoli v překladu Denise Molčanova je toto rozsahově úspornější dílo v neméně mistrném překladu Zuzany Li mnohem sevřenější, prodchnuté sice na jednu stranu určitou mírou moudrosti a nadhledu, stále si ale udržující spontánní živelnost, vřelost a vroucnost. Svým zpracováním osudu a poslání spisovatele se jednoznačně vřazuje do kánonu světové literatury.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Zuzana Li, Dybbuk, Praha, 2022, 240 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

90%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse