Ačkoliv je kreslíř Jacques Tardi (nar. 1946) jedním z nejoceňovanějších francouzských komiksových tvůrců, a to jak doma, tak v zahraničí, v Česku se zatím příliš neprosadil. V roce 2010 vydalo nakladatelství Plus (divize Albatros Media) v jednom svazku tři příběhy z jeho nejslavnější série Neobyčejná dobrodružství Adély Blanc-Sec, patrně ve snaze využít tehdejší premiéry filmové adaptace od Luca Bessona. Ale jelikož adaptace českými kiny spíš prošuměla, velkého úspěchu se nedočkala ani komiksová předloha a na další díly už nedošlo. Podruhé to v Albatrosu (pod značkou Egmont) zkusili s další slavnou Tardiho sérií, totiž komiksovou adaptací klasických noirových románů Léo Maleta Néstor Burma. Ale opět skončili u prvního svazku série Mlha na mostě Tolbiac a na další už nedošlo. Oba neúspěchy patrně vyplývaly z toho, že se jednalo o starší komiksy (první komiks o Néstoru Burmovi vyšel ve Francii v roce 1982, Neobyčejná dobrodružství Adély Blanc-Sec pocházejí dokonce už ze sedmdesátých let) a že Tardiho kresba je trochu nekonvenční, neučesaná, mírně nadsazená až karikaturní. A ačkoliv si obě díla našla v Česku fanoušky, nebyl jich dostatek.

Nakladatelství Argo to do třetice zkouší s další slavnou Tardiho prací, komiksovou knihou To byla zákopová válka z roku 1993 (české vydání nicméně vychází z pozdější verze z roku 2014). Ta má za sebou úspěchy nejen ve Francii a Evropě, ale jako jediné Tardiho dílo také v Americe. Tamní vydání z roku 2010 mu přineslo dvě komiksové ceny Eisner: za komiks podle skutečných událostí a za americké vydání zahraničního komiksu (pravda, druhá jmenovaná asi připadla hlavně seattleskému nakladatelství Fantagraphics).

Bloudící vojáci i čtenáři
Označení komiksová kniha namísto očekávaného komiksový román přitom není jen hra slov. Tardiho dílo má totiž dosti volnou strukturu a lze jej brát spíše jako soubor povídek. Ty ale nemají konkrétní názvy a vlastně ani ohraničení, vyprávění teče bez přerušování: příběh jednoho vojáka hned navazuje na příběh toho předchozího, osobní příběhy střídají pasáže bezeslovných výjevů z války či obrazů přibližujících válečné statistiky a další data; Tardi nezapomíná dávat mikropříběhy do dobových souvislostí, byť v předmluvě píše, že se úmyslně vyhnul všem „historickým faktům“, přičemž toto sousloví dává do uvozovek, protože „oficiální údaje se velice liší od jednoho historického díla k druhému“. Pro čtenáře může být toto pojetí místy trochu dezorientující, ale dost možná jde o autorův záměr, protože mnohé epizody komiksu vyprávějí příběhy zmatených a dezorientovaných vojáků, kteří bloudí rozstřílenou krajinou i opuštěnými městy. A jejich bloudění málokdy končí šťastně. Jeden syžet se nicméně v Tardiho příbězích (smyšlených, ale vycházejících z reálných vzpomínek, svědectví či románů) opakuje: vojáci se ze zákopu vydají do pověstné „země nikoho“ zatarasené ostnatými dráty a plné lidských a koňských mrtvol, kráterů po dělostřeleckých granátech a krys. Někoho tam žene zoufalá zvědavost, jiného důstojník, protože tělo předtím vyslaného vojáka nesnesitelně páchne. Že tam bude brzy páchnout tělo druhé, důstojníka nenapadne. Respektive možná ano; a právě proto tam nebohého vojáka posílá, protože i mezi Francouzi panuje rivalita a nenávist. Důstojníci vojáky popravují při každém náznaku dezerce, jeden generál dokonce nařizuje dělostřelectvu pálit do vlastních zákopů, protože má dojem, že rota se po neúspěšném výpadu k německým liniím stáhla příliš brzy (ztratila přitom polovinu mužstva). Řadoví vojáci nevraží na své velitele a ještě víc na četníky, kteří operují v týlu a pátrají jak po dezertérech, tak po všech, kteří neplní své povinnosti dostatečně ochotně. Všechna ta vyprávění jsou krutá jak sama o sobě, tak především absurdností mnoha rozkazů a ostatně nesmyslností toho všeho.

Se špačkem cigarety v ústech
Tardi kreslí robustní černobílou linkou s výrazným stínováním. Vojclové jsou zarostlí, mírně zanedbaní, unavení a otrávení, věčně se špačkem cigarety v ústech. Jejich tváře jsou méně karikaturní, než bychom možná od Tardiho čekali, ale stále mívají dosti originální rysy. Stránka je rozvržena do pouhých tří širokých řádků a na každé jsou obvykle jen tři podlouhlá okna přes celou stránku (formátu A4). Jsou ale zaplněná lidmi a krajinou, přičemž v jednom okně se často sejde hned několik postav, každá originální. Kreslíř nešetří detaily, v každém okně je toho k vidění obdivuhodně mnoho, byť to jsou dost často trosky budov, přírody nebo lidských těl.

V minulé dekádě, kdy se připomínalo sto let od první světové války, by asi vydání komiksu To byla zákopová válka dávalo větší smysl než nyní, kdy se ukazuje, že letité a do značné míry jistě pravdivé tvrzení o nesmyslnosti a zrůdnosti války najednou přestává platit, když se menší suverénní stát musí bránit vpádu vojsk imperialistického ruského diktátora. Ale zase dnes můžeme porovnat Tardiho smutné příběhy se zachycenými zoufalými telefonními hovory některých ruských pěšáků – mnohdy přitom zjistíme, že přinejmenším na ruské straně se toho za sto let zas tak moc nezměnilo.