Potřebný řemeslník, nechtěný soused
Pultarová, Marie: V našem poníženém způsobu

Potřebný řemeslník, nechtěný soused

Mezi historická povolání, o nichž se traduje nejvíce klišé a realitě vzdálených představ, patří bezesporu kat. Mladá česká historička se s pomocí dosud nevyužitých pramenů snaží odhalit, které z těchto představ jsou zcela mylné a které je třeba poopravit.

Představa kata jako urostlého, do půl těla svlečeného muže s rudou kápí přes hlavu, v níž jsou jen dva úzké otvory pro oči, snad už patří jen do pohádek (a do některých subžánrů filmové produkce pro dospělé), ale kolem jejich života a společenského postavení panuje i tak řada klišé, tradovaných již od dob Josefa Svátka a jeho slavného románu Paměti kata Mydláře. Otázkou, nakolik jsou tato klišé pravdivá a nakolik se jedná o romantizující pohled na povolání, ze své podstaty obklopené určitou mystikou, se v podstatě po celou svou dosavadní studijní a badatelskou kariéru zabývá mladá historička Marie Pultarová (nar. 1991), která s dosavadními výsledky svého výzkumu, shrnutými pod názvem V našem poníženém způsobu, nyní předstupuje před širokou čtenářskou veřejnost.

Jak je u publikací tohoto typu obvyklé, autorka nejprve shrnuje stav dosavadního tuzemského i zahraničního bádání o dané problematice. Vůči Svátkově romantizujícímu pojetí, které se projevilo nejen v jeho nejznámějším románu, ale ovlivnilo i jeho odborné práce, se staví velmi kriticky a upozorňuje na skutečnost, že mnohé Svátkovy závěry již krátce po jejich zveřejnění zpochybňoval i Zikmund Winter. Protože se Svátek navíc často neobtěžoval uvádět přesné odkazy na použité prameny (v čemž ovšem nebyl ve své době jediný), je velmi obtížné ověřit, jak k některým svým závěrům dospěl a nakolik představují jeho volnou interpretaci dochovaných materiálů. K udržování určitých klišé při životě a zobecňování jednorázových excesů podle autorky přispěli i mnozí pozdější badatelé, včetně německého historického antropologa Richarda van Dülmena, jednoho z nemnoha cizojazyčných autorů, jejichž práce týkající se výzkumu bezectných lidí a katů zejména jsou dostupné i v češtině. Jako problematické autorka vnímá i samotné pojmy „bezectnost“ a „bezectní lidé“, což jsou novodobé výrazy, s nimiž se v dobových pramenech setkáváme jen velmi výjimečně, a raději se přiklání k výrazu „snížení lidé“. Výzkumy německých badatelů navíc ukazují, že úplná bezectnost nejspíše byla nedosažitelným stavem a i kati, rasové a biřici nebyli v očích svých současníků cti zcela zbaveni.

Pultarová svou práci omezila chronologicky i geograficky (přílišná šíře záběru vedoucí k zobecňování je mimochodem další z jejích výtek vůči zmíněnému van Dülmenovi). S určitými přesahy se zaměřila na východní Čechy v 17. století. Výběr podrobněji zdůvodňuje v úvodních kapitolách, v zásadě lze konstatovat, že ji k tomu vedla především bohatší dochovaná pramenná základna, z hlediska chronologického ještě nepoznamenaná osvícenskými snahami o vytvoření rovnostářské občanské společnosti. Proto do knihy zařadila rovněž kapitolu podávající stručný přehled dějin Náchoda, Dobrušky a Pardubic, tedy tří měst, na něž svou badatelskou pozornost soustřeďuje nejvíce, tu je ovšem možné s klidným svědomím a bez ztráty zásadních informací vynechat.

Následně autorka přistupuje k samotnému gró vlastního výzkumu i celé knihy, totiž k různým aspektům života tehdejších katů, biřiců a rasů. Je nutné ocenit, že hned na začátku podává jasný přehled toho, co patřilo k povinnostem těchto jednotlivých povolání a také jakým způsobem mohly být tyto funkce personálně obsazeny jednou osobou – v zásadě byla možná jakákoliv kombinace s tím, že nebylo možné, aby stejný člověk zastával funkci kata i biřice, tyto dvě role trestního aparátu byly vždy striktně odděleny.

Nejednu tradovanou obecně rozšířenou představu autorčin výzkum vyvrací nebo přinejmenším silně koriguje. Kati a pohodní sice obvykle bydleli stranou ostatních obyvatel, to však nesouviselo s jejich sníženou ctí jako spíše s ryze praktickými důvody, především hygienickými. Podobně nelze tvrdit, že kat sice žil v obecném opovržení, ale jako bohatý člověk, byť i takový případ se v osobě pardubického kata Zelingera, předobrazu postavy ze známé veselohry Počestné paní pardubické, ve zkoumaném vzorku vyskytl. Spíše však kati a rasové prožili většinu produktivního věku v dluzích nebo přinejmenším v dosti chudobných poměrech, i když si často přivydělávali nejen jako pololegální léčitelé, ale též třeba pletli punčochy nebo chovali včely, vše v závislosti na invenci jednotlivého konkrétního kata či jeho ženy.

Ženám a vůbec rodinám katů věnuje Pultarová pozornost, které se jim zatím ze strany historického bádání nedostalo téměř žádné, stejně jako katovským pacholkům a čeledínům. Přitom z pramenů jasně vyplývá, ať už přímo či logickou dedukcí, že jak ženy, tak dospívající synové, popřípadě i pacholci často vykonávali velkou část povinností připadajících katovi, rasovi či biřicovi samostatně, jsou dokonce doloženy i případy biřiček, tedy žen, které skutečně vykonávaly povinnosti biřice. Možnosti uniknout rodinnému „cejchu“ přitom byly až do 18. století velmi omezené a vdovám, synům a dcerám obvykle nezbývala jiná možnost než si hledat partnery v rodinách jiných katů a rasů. O omezeném výběru vhodných partnerů svědčí dosti kuriózní žádost, kterou musely řešit až úřady v Praze (bohužel není jasné, s jakým výsledkem), kdy kat žádal o svolení oženit se s dcerou své manželky z jejího prvního manželství.

I když rodinné vztahy jistě měly daleko k ideálu, odmítá Pultarová zjednodušující pohled na osoby sníženého stavu jako na násilnické alkoholiky a svého druhu zkrachovalé existence. Ze zmínek na různých místech v knize sice jednoznačně vyplývá, že ani kati a biřici neměli jistotu, že se neocitnou v obecní šatlavě, či dokonce na popravišti (míněno v roli odsouzených), ale na mnoha místech je naopak doloženo, že se obvykle jednalo o ne sice zrovna vážené, ale přeci jen akceptované členy městské společnosti (byť občas pokládaly městské rady za nutné jim připomenout určité meze pro ně vhodného chování). Zejména závěrečné kapitoly, v nichž analyzuje dobové křestní matriky, vyvracejí klišé o katech a rasech jako sociálních vyvrhelech. Autorka jasně dokládá, že když nechal kat pokřtít dítě, bylo zcela běžné, že za kmotra šel někdo z konšelů či jinak postavených osobností ve městě, naopak nenarazila na jediný případ, kdy by kmotrem katovského potomka byl jiný kat. Formálně sice museli strpět určité byrokratické ústrky (záznamy o těchto křtech byly vedeny buď v samostatné knize, nebo na listech určených jinak pro levobočky), ale účastnit se ceremonie organizované rodinou kata, a dokonce figurovat v oficiálních písemných dokumentech o této události zjevně nebylo ničím, co by mohlo čest daného člověk nějakým způsobem pošpinit.

Nad stránkami knihy se čtenář chvílemi možná neubrání určité lítosti nad tím, jak se jedna zakořeněná představa o historických katech za druhou rozplývá, právě to je však jedním z úkolů historické vědy, a to i u témat, u kterých se snadno nabízí bulvární zpracování. Ačkoliv je kniha koncipována jako odborná publikace, nezahrne čtenáře množstvím odborných historických termínů ani leckdy dosti abstraktních výrazů, k nimž má historická antropologie občas tendenci sklouzávat. Ani na detaily krutých poprav v knize nedojde, byť to může některé čtenáře zklamat.

Je nepochybné, že řada zkreslených představ o katech bude žít v obecném povědomí ještě hodně dlouho. Rozsahem vstřícná prvotina mladé historičky však zve čtenáře za obzor těchto s oblibou tradovaných omylů, kde na něj čekají lidé, kteří v zásadě nebyli o nic horší nebo krutější než doba a společnost, v níž jim bylo souzeno žít.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Marie Pultarová: V našem poníženém způsobu. Kati, rasi a biřici v raněnovověkých městech východních Čech. Veduta, České Budějovice, 2022, 264 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse