Historik přírodních věd vzpomíná
Doležalová, Antonie: Mikuláš Teich

Historik přírodních věd vzpomíná

Stoletý život jednoho vědce: knižní rozhovor s Mikulášem Teichem dává čtenářům nahlédnout do zákulisí práce historika přírodních věd, který má zkušenosti z vědecké praxe u nás i na Západě.

Mikuláš Teich (1918–2018), mezinárodně uznávaný odborník na dějiny přírodních věd, se narodil v Košicích, ale po emigraci až do své smrti působil na univerzitě v Cambridge. V prestižním nakladatelství Cambridge University Press také vyšla většina jeho knih, k nimž jako editor zval české a slovenské historiky a prosazoval do nich i problematiku našich zemí. Je tedy zvláštní, že ještě v srpnu 2022 stále neměl své wikipedické heslo v češtině, na rozdíl od angličtiny či španělštiny. Obecně jde o postavu, která je u nás známá méně, než by si zasloužila. I proto je chvályhodné, že loni s Mikulášem Teichem vyšel obsáhlý knižní rozhovor Moje století (1918–2018): Intelektuální biografie v dialogu. Vedla jej Antonie Doležalová, hospodářská historička, pedagožka na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy i v Cambridge a členka Robinson College, kterou Teich spoluzakládal. Projevuje se jako erudovaná tazatelka, jejíž zasvěcené otázky jsou někdy delší než Teichovy odpovědi, což ale v tomto případě nevadí: projevuje se v nich Doležalové zapálení pro věc i skutečné porozumění probíraným tématům.

Forrest Gump po vědecku
Kniha rekapituluje Teichův stoletý život, který byl bohatý na setkání se zajímavými lidmi (například s vnučkou Charlese Darwina). Teich se objevil u tolika událostí, které se nějak podepsaly na dějinách 20. století, že jej Doležalová poněkud nadsazeně přirovnává k Forrestu Gumpovi. Autor mimo jiné osvětluje, jak se v Praze skoro náhodou stal členem Vědecké rady Univerzitní knihovny, protože v tamní studovně společně s Karlem Kosíkem jako jediní vysedávali i za velkých mrazů, kdy se vůbec netopilo. Líčí i to, jak vypadalo jeho pronikání do nejvyšších vrstev britské společnosti, jejíž členové osobně myli nádobí jen v neděli, kdy měly jejich služky volno.

Teich v rozhovoru shrnuje svoje názory na historii a filozofii. Do konce života zůstal přesvědčeným marxistou, přestože se v závěru knihy, kdy se dostane i na otázku smrti či víry, projevuje jako tolerantní agnostik: „Jak v tomto anatomicko-fyziologickém prostoru vzniká to, čemu se říká myšlenka, to ti materialista neřekne“. Jinak ale podle Teicha neexistuje lepší teorie, jak vysvětlit, co a proč se v historii odehrálo, než marxismus. Reálnou praxi komunistických režimů odsuzoval, kniha přesto obsahuje řadu bodů, které jsou přinejmenším diskutabilní. Například způsob, jakým se Teich občas zastává diktátora Stalina, nebo jeho názor, že bolševická Říjnová revoluce byla „nejvýznamnější událostí 20. století“. Sporná, i když vzhledem k jeho ideovému pozadí pochopitelná je i jeho kritika finančníka Sorose a Teichovo kategorické prohlášení, že není přítelem toho, aby „bohatí jedinci financovali akademické instituce“.

Lenin ve vlaku
Události, které bolševické revoluci předcházely, jsou ovšem v knize líčeny realisticky a s citlivým přihlédnutím k souhře obyčejných detailů, které měly v posledku nedozírné následky. S odkazem na publikaci Lenin ve vlaku autoři například připomínají, že při osudové jízdě zaplombovaným vlakem do Ruska stála u Leninových dveří fronta pasažérů, kteří si hlasitě povídali, což jej rušilo při práci. Zatímco lidé v jiných kupé měli víno a jídlo, chtěli se bavit a zpívat Marseillaisu, Lenin chtěl číst a pracovat. A právě „odtud prý pramení první bod revolučního programu, dodržování nočního klidu. Dělnická třída má právo na odpočinek po práci a klidný spánek, a proto až bude vládnout dělnická třída, bude se přísně dodržovat noční klid. Takže revoluční myšlenky mohou mít velmi praktické příčiny“.

Možná nejzajímavější je však Teichův pohled do zákulisí vědecké práce. Týká se to jak soukromého zázemí (autobiografie Charlese Darwina podrobená náboženské cenzuře jeho ženy), tak politických kontextů. Kniha mimo jiné připomíná vlivného českého sociologa a filozofa Radovana Richtu (1924–1983), který byl za války vězněn v Terezíně a později se stal vedoucím významného projektu Civilizace na rozcestí, jenž se zabýval „společenskými a lidskými souvislostmi vědeckotechnické revoluce“. Tehdejší předseda Československé akademie věd František Šorm podle Teicha využil toho, že Richta byl „puncovaným komunistou“ a bývalým „koncentráčníkem“, a to i na obranu své vlastní pozice. Ustavením Richtova výzkumného týmu chtěl zeslabit kritiku ze strany ideologického oddělení Ústředního výboru KSČ, že by se marxisticko-leninská ideologie měla více projevit i v akademické vědě: „Věděl, že už mu do toho pak nikdo z oddělení propagandy nebude mluvit. A taky že jo. Měl pokoj.“

Probírané informace se v knize občas poněkud opakují a jsou někdy na hranici „drbů“, za což se ale Teich nestydí, naopak vysvětluje, že ty jsou neodmyslitelnou součástí i civilizovaného světa (včetně toho vědeckého). Naštěstí rozhodně nepomlouvá jen ostatní, ale dokáže i o sobě mluvit se sebeironickým odstupem a přiznat si, že se někdy zachoval s přehnanou samolibostí. Podobný nadhled je známkou životní zralosti a šlechtí ty, kteří toho v životě dosáhli tolik, že už si nemusí nic dokazovat…

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Antonie Doležalová: Mikuláš Teich. Moje století (1918–2018). Intelektuální biografie v dialogu. Galén, Praha, 2021, 373 s.

Zařazení článku:

historie

Hodnocení knihy:

70%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse