Hudba a matematika
Fečová, Olga: Den byl pro mě krátkej

Hudba a matematika

V ukázce z unikátní autobiografické knihy vzpomíná spisovatelka Olga Fečová (1942–2022) na období krátce po druhé světové válce, kdy se její rodiče vydali za prací z východu Slovenska do Prahy. Nepřehlédnutelné je v textu nadšení, s nímž se romská komunita pustila do budování nového života v Čechách.

Oba rodiče se nám věnovali, jak jen mohli. Pořád pro nás chystali nějakou zábavnou činnost. Nejvíc u nás vládla hudba a matematika. Náš táta byl totiž do matematiky jak pominutý, úplný fanatik, takže nás zkoušel z násobilky, počítání několikamístných čísel. To u nás bylo jako pozdrav – u snídaně, u večeře, nedělního oběda, pořád. Příklady jsme museli počítat z hlavy, bez papíru a tužky, a dokonce na čas. Nebyla to pro nás otrava, naopak, moc jsme se na to těšili. Maminka nacvičovala s dětmi v Dušní divadlo, zpěv, hraní, recitaci, připravovaly jsme spolu kostýmy z krepového papíru. Dokonce k nám v neděli chodily na zkoušky nebo jsme zase chodily my k nim, podle toho, jak se naše mámy mezi sebou domluvily. Těšila jsem se i na všední večery, protože pokaždé, než jsme šli spát, byl nějaký společný program. Také proto jsem se snažila co nejvíc doma pomáhat, aby bylo více času na tyto společné rodinné aktivity. Možná i kvůli tomu, že jsem měla tak vynikající činorodé rodiče, jsem se brzy považovala za dospělou a zodpovědnou za chod domácnosti.

Tatínek měl doma hodně knížek, strašně rád nám recitoval básně a taky předčítal pohádky nebo z románů. Vedl nás k tomu, abychom nad příběhy přemýšleli. Občas v nich pro nás děti bylo něco těžšího na pochopení, tak nám to vysvětloval. Pamatuju si, jak jsme nahlas přečetli celou Vojnu a mír, kterou táta někde dostal. Rodiče nám také vyprávěli o válce a jak se žilo na Slovensku, než jsme se narodili. Tyhle naše rodinné historky, to jsou naše šperky. Někde odkazují rodiče dětem zlato a stříbro, prsteny, korále – pro mě mají větší cenu příběhy, které jsem slyšela od svého táty a maminky. To je ten pravý poklad, to nejvzácnější dědictví. Naší nejoblíbenější rodinnou pohádkou byla pohádka Pal e žambica – O žabákovi. Předáváme si ji z generace na generaci. Moje maminka ji vyprávěla mně, sama ji zase znala od své maminky, já jsem ji vyprávěla svým dětem a moje děti zase těm svým. Tato pohádka je něco jako náš rodinný erb. Vyprávíme si ji a vždy se u toho moc nasmějeme.

Na motorce, na parníku

Víkendy jsme si jako rodina užívali opravdu naplno. Obzvlášť neděli jsem milovala. Brzy ráno v pět hodin ještě táta musel do trafiky převzít zboží, ale na devátou hodinu jsme všichni chodili na mši do kostela v Karlově ulici. Po ní následoval společný oběd, během jídla jsme soutěžili v počtech. Po společném obědě a soutěži nastalo kulturní odpoledne. Přišli strejdové, tety i děti, které jsme znali z Dušní, a nacvičovali jsme písně, tanec, divadelní scénky s loutkami na vystoupení se souborem. Jindy jsme po obědě vyrazili na rodinný výlet. Trasu rodiče přizpůsobili ročnímu období a počasí.

Někdy jsme šli jen pěšky na procházku přes Karlův most na Kampu, to po něm ještě jezdívaly tramvaje, a tam jsme krmili labutě. Jindy jsme pluli parníčkem na Slapy, do Štěchovic nebo jeli na motorce na Karlštejn a podobně. Tatínek měl motorku-trojkolku, kterou si nechal kvůli svému postižení upravit tak, aby ji mohl ovládat ručně. Pamatuju si, že měla motor značky Zetor, protože jsem tátovi občas asistovala, když ji opravoval. Uměla jsem dokonce vyměnit svíčky. Co jsme se najezdili na výlety! Trojkolka byla taková široká a bytelná, vešli jsme se do ní všichni. Máma seděla vedle táty, Míša pod jejíma nohama, kde mu tatínek udělal takové sedátko, a já jsem stála vzadu na prkně. A když se narodila Květa, tak ji máma držela na klíně. Dneska by nám taková jízda prošla těžko.

Měli jsme nádherné dětství, protože nám ho rodiče umožnili! Tak krásné dětství a tak skvělé rodiče, jako jsme měli my, bych z celého srdce přála všem dětem na světě.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Olga Fečová: Den byl pro mě krátkej. Paměti hrdé Romky. Kher a Paseka, Praha, 2022, 224 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse