Tisíc kanadských umírání
Gierak-Onoszko, Joanna: 27 smrtí Tobyho Obeda

Tisíc kanadských umírání

Toby Obed se probouzí a zjišťuje, že mu chybí většina končetin. Právě prožil skutečné peklo, které však bylo jedním z mnoha v jeho životě. Touto scénou nezačíná hororový román, ale reportážní kniha, zachycující pouhý zlomek z mnoha osudů zničených ve jménu importu křesťanské morálky v Kanadě.

Není to tak dávno, co svět šokoval nález masového hrobu s ostatky více než dvou set dětí na pozemku církevní školy v Kanadě. Kontroverzní a násilné praktiky někdejších škol, které se rozhodly „převychovat“ děti původních obyvatel, byly však medializovány již o několik let dříve. A zaujaly i polskou reportérku Joannu Gierak-Onoszko (nar. 1980), která se rozhodla vyprávět příběhy těch, kteří přežili.

Beletrizovaná reportáž je do jisté míry rámována příběhem titulního Tobyho Obeda z inuitské rodiny. Na pozadí výseků Tobyho života autorka v prvních kapitolách buduje nepříjemný obraz země obecně považované za mírumilovnou a (nejen) v otázce lidských práv vyspělou. Čtenářům předkládá velmi sugestivní text a navíc odhaluje nelichotivou tvář Kanady, která napovídá, kolik špíny se může skrývat za každým zdánlivě zářícím jevem. Vlastním tématem knihy 27 smrtí Tobyho Obeda je Kanada a zejména neslavné zacházení s původními obyvateli, výsledek je však komplexnější. Toby není jediný, o kom autorka vypráví: zaměřuje se jak na konkrétní jednotlivce, kteří zmíněnou „převýchovu“ absolvovali, tak na dobový oficiální narativ, reflexi v médiích i proměny společnosti za poslední dekády, zejména (avšak nejen) v návaznosti na poznatky o katolických internátních školách.

Příběh nemilovaného

Tobyho život je tu symbolicky rozdělen sedmadvaceti negativními milníky, označovanými jako smrt. Struktura textu předsouvá poslední z nich, kdy se Toby probudí s tak rozsáhlými omrzlinami, že mu lékaři musí amputovat většinu končetin, aby vůbec přežil. V autorčině vyprávění následuje „smrt“ chronologicky první (tedy rozbití Tobyho rodiny a rozdělení sourozenců k různým pěstounům), další pokračují ve vytyčování Tobyho cesty a současně odhalování těch stránek kanadské historie, k nimž bychom našli po celém světě řadu paralel, mluvíme-li o dějinném chování některých majorit k menšinám či původním obyvatelům. A to i pokud jde o ty nejslabší a nejzranitelnější, konkrétně děti. „‚Školu jim můžu odpustit, rodiny taky. Nemůžu se smířit s jediným: že mě nikdo nikdy nemiloval.‘ Toby už to jednou říkal. Je to obvinění, s nímž stanul před nejvyšším soudem […] aby zažaloval svou vlast […]. ‚Nikdo mi nikdy neřekl, že jsem důležitý, že jsem potřebný. Nikdo mě nikdy nepochválil, nepohladil po hlavě se slovy: dobrá práce, hochu‘“ (s. 26).

Detektivní postupy

Joanna Gierak-Onoszko strukturu knihy do jisté míry staví jako pozpátku vyprávěnou detektivku, což je atraktivní a v beletrii osvědčený postup. Autorka však dokazuje, že jej lze využít i v případě literatury faktu, a i zde funguje vskutku působivě. Vychází při tom ze široké škály zdrojů různého charakteru a jakoby bezděčně přidává kontext k osvětlení pozadí a souvislostí: „Dnes se říká, že Kanada je pyšná na svou multietnicitu, na pestrou mozaiku kultur. Toby to ale chápe jinak: návrat domů, přestože domov ležel ve stejné provincii, byl tehdy střetnutím kultur“ (s. 30); „Redaktoři otevírali obálky a dočítali se: nikdo na světě o tom neví, ani moje žena. Ty, kdo držíš tento dopis, se o tom dovídáš jako první. Jenomže novináři nevěděli, co si s tím počít. V celé Kanadě neexistovaly ani nástroje, ani návody, jak o tom mluvit. A už vůbec ne nápady, co s tím dál. Rozhodli se, že nejprve musí najít jazyk, který bude vhodný a nikoho neurazí“ (s. 45). Někdy tak činí za pomoci poetických metafor, kontrastem zdůrazňujících sílu obrazu: „V Evropě se učíme, že Kallistó, nešťastnou Nymfu proměněnou v medvědici, vyzvedl samotný Zeus na nebesa v podobě sedmi hvězd. Ty tvoří Velkou Medvědici. Jenže ti, kteří žili v Kanadě od zrození světa, čtou stejné nebe jinak“ (s. 76); „Narozeniny začaly popravou. Hlavy padaly rychle, a jelikož je nikdo nechytal, odkutálely se po ubruse daleko za stůl, na který se pokládaly mísy“ (s. 117).

Podoby trýznitelů

Jádrem autorčiny práce přitom nejsou zdroje z archivů, médií nebo knih, ale vlastní setkání s oběťmi systému, rozmluvy s nimi a především zachycení jejich vyprávění, které následně přetavila v komplexní fresku v podobě 27 smrtí Tobyho Obeda.

Životnost knihy podporuje také skutečností, že příběhy nevykresluje černobíle, ale dává prostor negativním stránkám a případům domorodých obyvatel, tedy obětí: „Ze všech dvaceti rodin si Toby dokáže vybavit takových pět šest. Na některé vzpomíná v dobrém. Věří, že se snažili. Například několik nematek. Občas byly milé, vařily, chtěly mu česat jeho silné, drsné vlasy. […] Tak sakra drž ty svoje ruce co nejdál, říkal jsem. […] Pro Tobyho už bylo pozdě, on už byl v doživotní válce, kterou nemohl vyhrát“ (s. 23–24); „O případu sestry Wesleyové napsaly místní noviny a později i ty celostátní. O vině někdejší vincentky, která ve jménu Ježíše celé roky tvrdě týrala děti původních obyvatel, se mluvilo dopodrobna. […] O čem se ale téměř nepsalo, byla skutečnost, že bývalá soeur Marie Immaculata, dlouholetá trýznitelka dětí, nebyla bílou francouzskou řádovou sestrou z Ottawy, nýbrž domorodým dítětem, které přežilo sv. Annu [internátní školu, pozn. red.]“ (s. 265).

Dalších 999 (či alespoň někteří z nich)

Jak už bylo řečeno, Toby Obed není jedinou dětskou obětí krutého zacházení s kanadskými původními obyvateli ve druhé půli dvacátého století. Autorka to dokazuje nejen na vybraných případech internátních škol, ale bohatě i v širších kontextech, např.: „O problematice kulturního přivlastňování píšou kritici umění i kulturní antropologové – ve většině případů běloši vycházející z anglosaské tradice“ (s. 122). Ač Tobyho příběh zůstává v celé publikaci opěrným bodem, ukazuje Gierak-Onoszko i případy jiné nebo se věnuje dalším nezbytným událostem, jako je medializace celé kauzy, k níž došlo roku 2015, kdy veřejně promluvil Phil Fontaine, významný politik pocházející z kanadských prvních národů (jak autorka upozorňuje a pečlivě dokládá, slovo „indián“ je v dnešní Kanadě považováno za rasistické): „Fontaine svá slova nebere zpět a nemlčí. Mluví s každým, kdo o tom chce vědět. Jako refrén se v jeho vyprávění opakuje: týrání, sexuální zneužívání, psychické a fyzické násilí, systematické, institucionalizované trýznění dětí. Přidávají se k němu další. Děje se něco, co už nelze zastavit“ (s. 43).

Nemálo prostoru je věnováno právě medializaci a jejím dopadům na společnost, zachycení sociálních proměn („Kay používá jazyk, jakým dodnes ráda promlouvá bílá Kanada: objevitelé, osadníci, přistěhovalci z Evropy. V kanadském chóru se však stále častěji objevují výrazy jako kolonizátoři, nájezdníci, násilníci“ – s. 143) a s trochou nadsázky reflexi kanadského kolektivní svědomí. Společnost – nejen ta kanadská – ovšem ještě staré křivdy zcela nenapravila, jak autorka připomíná. A třebaže se z chyb a historie lze poučit, ne vše lze napravit, ne všechny jizvy je možné zacelit.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Tadeáš Dohňanský, Absynt, Žilina, 2021, 327 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

90%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse