V době, kdy v oddechové literatuře a filmu dominuje žánr fantasy, bylo riskantní a nečekané vrátit se k pirátskému dobrodružství i v případě hollywoodského velkofilmu. Série Piráti z Karibiku nicméně slavila mimořádný úspěch a ten inspiroval jednoho belgického (francouzsky píšícího) scenáristu, aby si splnil dětský sen a také vytvořil plnokrevný pirátský příběh. Zkušený Jean Dufaux (nar. 1949), autor či spoluautor téměř padesáti komiksových sérií, o tom píše v předmluvě ke komiksu Barakuda, jehož první díl vyšel ve Francii v roce 2010. Zmiňuje také, že v Pirátech z Karibiku je až příliš mnoho nadpřirozena, speciálních efektů a komiky – sám se chtěl vrátit ke klasice.

Není divu, že jeho příběh zaujal české nakladatelství Vybíral, které se orientuje právě na tradiční (přiměřeně) realistické dobrodružné příběhy, jaké se četly po většinu dvacátého století, na žánry jako western, historické drama nebo právě pirátské dobrodružství. Nejpravděpodobnějšími čtenáři Barakudy ostatně budou nejspíš pamětníci, kteří v tomto nakladatelství sledují reedice takzvaných „klubáckých“ komiksů Marko Čermáka, Jiřího Petráčka či Vlastislava Tomana nebo komiksové adaptace románů Julese Vernea od Karla Zemana a Josefa Blažka a kteří vzpomínají na filmové a televizní pirátské hity jako Pirát sedmi moří, Černý korzár anebo Sandokan.

Barakuda sice vyhlíží na pohled drsněji a krvelačněji, ve skutečnosti jde ale o současnou verzi zmíněné pirátské klasiky včetně mnoha vyprávěcích prvků, které nám ve své nevěrohodnosti připadají již překonané. Těžce zranění tu vstávají, aby zákeřnou ranou zabili náhle nepozorného protivníka, krásná šlechtična zatíná zuby, aby se podvolila chtíči padoucha, ale uvnitř zůstává hrdá a myslí na pomstu, mladík se převlékne za dívku a ve svém přestrojení oklame všechny kolem. Řeší se tu dávné hříchy a křivdy, zakázané lásky a nenaplněné touhy, vše v exotickém prostředí karibského ostrova.

Ten ještě v prvním díle (český svazek přináší úvodní dva příběhy z celkem šestidílné série) vyhlíží hrozivě a nebezpečně, jako sídlo plné hrubiánů, primitivů a brutálních zabijáků, kde se pohupují oběšenci s botami plnými červů. Ale už ve druhém sledujeme dýchánek jako na zámku nějakého nižšího evropského šlechtice a celkově se zdá, jako by se ostrov pirátských vyvrhelů za těch několik málo let, která uplynou od konce prvního dílu, docela výrazně kultivoval. Možná na to má vliv i kresba Jérémyho Petiqueuxe (alias Jérémyho), kreslíře o dvě generace mladšího než Dufaux. Spolupracují už od roku 2004 a vytvořili spolu i komiks z období starověkého Říma Muréna (přesněji závěrečné čtyři svazky z celkových osmi), který v češtině také vyšel v nakladatelství Vybíral.

Jérémyho kresba je realistická oním typicky francouzským rozevlátým způsobem, který je efektní a na pohled velmi líbivý, propracovaný v detailech i pozadích, s okny vždy plnobarevnými a obdivuhodně zaplněnými. Tváře Jérémyho postav jsou vždy krásné anebo nějak zajímavě ošklivé, vlastně tu nenajdeme nic mezi tím. Jeho hrdinové propadají okázalému běsnění i smutku – a pokaždé přitom vyhlížejí neobyčejně dobře. V tomto směru se možná opět inspiroval hollywoodskými velkofilmy, kde postavy také nikdy nevypadají špatně nebo – co hůř – nudně.

Postav je v Barakudě vskutku hodně a teprve ve druhém díle se začne vyjasňovat, které jsou ty hlavní. Nepřekvapivě jde o trojici mladých krásných lidí: nezletilou šlechtičnu a stejně starého panoše, kteří jsou zajati při přepadení španělského korábu, a mladíka, který se jako syn vůdce pirátů při tomto přepadení dost činil. Všichni tři jsou po onom přepadu uvězněni na ostrově, což je, jak píše Dufaux v předloze, pokus o změnu perspektivy – tedy že pirátský příběh se odehrává nikoli na moři, ale převážně na souši. A jejich osudy se opakovaně kříží, přičemž z nenávisti se snadno stane vášnivá láska (a možná i naopak). I na konci druhého dílu jsme stále ještě tak trochu na začátku, protože scenárista sice uzavře (ale nejspíš jen zčásti) jednu epizodní linku, ale několik dalších zároveň otevře a ústřední příběh stále rozšiřuje.

Z odstupu Barakuda nutně působí dost kýčovitě, v příběhu i kresbě. Ale je to ten druh kýče, kterému zejména muži, kteří vyrůstali na klasických dobrodružných knihách a filmech, znovu rádi podlehnou.