Práce jako každá jiná?
Krátká, Lenka: Za hranice služebně

Práce jako každá jiná?

I přes omezení kontaktů po roce 1948 lidé museli – a také chtěli – v rámci svých pracovních povinností cestovat do zahraničí, a to i do zemí nepatřících k východnímu bloku. Rozsáhlá monografie přibližuje systémové struktury, v jejichž rámci se takovéto cesty konaly, i konkrétní příběhy lidí pracujících pro československý stát mimo jeho vlastní území.

Starší a nejstarší čtenáři si jistě dobře pamatují, jaké obtíže byly před rokem 1989 spojené s něčím dnes tak běžným jako cesta do Rakouska, Itálie nebo koneckonců i na chorvatské pobřeží. Podobné vzpomínky patří k dědictví snad každé české rodiny, problematika cestování do zahraničí v rámci plnění pracovních povinností a závazků je ale  mnohem méně známým aspektem socialistické všednodennosti. Právě tímto směrem obrátili svou pozornost dva historici působící v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, Lenka Krátká (nar. 1969) a Pavel Mücke (nar. 1978). Na základě výpovědí pamětníků i studia písemných pramenů sestavili pestrou mozaiku studií zaměřených na jednotlivá povolání a jejich specifika týkající se služebních výjezdů mimo Československo, která nese název Za hranice služebně a všeříkající podtitul Pracovní cesty z Československa do zahraničí v letech 1945 až 1989.

Cestování podle Orwella

Jako snad v každém sborníku odborných textů je i zde jednotlivým příspěvkům předsazena úvodní studie, která předkládá obecný rámec, v němž se pohybují kapitoly následující. Poněkud překvapivě je v ní jen stručně zmíněna problematika výjezdních doložek, naopak velmi podrobně jsou podány předpisy ohledně výše diet a dalších příspěvků určených na pokrytí nákladů vysílaných zaměstnanců. Přiblíženy jsou i metody, jimiž Státní bezpečnost lákala, či spíše nutila vyjíždějící pracovníky ke spolupráci, a nezbytné kroky, které každý člověk vyrážející na služební cestu musel učinit nejen před jejím počátkem, ale i po návratu. Tyto pasáže působí na čtenáře navyklého dnešním poměrům místy až děsivě a chvílemi skutečně připomínají Orwellovo 1984 a podobná díla. Oproti běžně rozšířeným představám o tehdejších možnostech cestování, co se týče cílových destinací, pak tato studie odhaluje, že na rozdíl od cest soukromého charakteru mohly podniky a instituce vysílat své zaměstnance v podstatě kamkoliv, pokud tato cesta měla ekonomický či jiný přínos. Samozřejmě až na několik málo výjimek u zemí, jejichž politický systém byl s komunistickým zřízením v obzvlášť příkrém rozporu (jako například frankistické Španělsko). Když už je řeč o ekonomickém přínosu, je nutné zmínit také některé obsažené příklady do očí bijícího šlendriánu při organizaci těchto cest, který zmiňovaný ekonomický přínos i renomé československých podniků obecně snižoval.

Navazující studie jsou zaměřeny na jednotlivá povolání (či obecněji typy povolání), jejichž vykonávání zavádělo československé občany pravidelně, nebo alespoň příležitostně za hranice. Pozornost autoři věnují jak povoláním v zásadě všedním (stevardky ČSA, lékaři, strojní a stavební inženýři), tak těm vyhřívajícím se ve světle ramp (členové České filharmonie, sportovci) a rovněž oporám režimu (vojáci, vrcholní političtí představitelé). Na tomto místě je vhodné rovnou uvést, že autoři se zabývají osobami, jež v zahraničí působily zcela oficiálně a otevřeně, takže do publikace nebyla zahrnuta problematika tajných služeb.

Ušetřit na dietách

Vykonávané povolání často spoluurčovalo, kam mohl být daný člověk vyslán – například vojáci byli v rolích instruktorů celkem logicky vysíláni téměř výlučně buď do ostatních zemí socialistického bloku, nebo do zemí třetího světa, zejména afrických či arabských – a odvíjela se od něj i další specifika, omezení, nebo naopak výhody. Členové České filharmonie tak například byli nuceni trávit dlouhá zahraniční turné v odloučení od rodin, neboť při celkovém počtu účastníků jednotlivých výjezdů by navýšení byť jen o manželky a manžele znamenalo značné logistické komplikace. Naopak námořníci si mohli své rodiny na daleké cesty brát s sebou (relativně) běžně a u diplomatů bylo něco podobného samozřejmostí. A zatímco mnozí lidé šetřili peníze z diet tím, že si vezli zásobu jídla z domova či spotřebu omezili, sportovci si podobné šetřílkovství dovolit nemohli, neboť by se obratem projevilo na jejich kondici a výkonu.

Problémy, jimž lidé čelili, se pochopitelně lišily v závislosti na jejich povolání. Zatímco mezi běžnější starosti patřila snaha ušetřit přidělené prostředky, použít je pro vlastní potřebu a takto pořízené nedostatkové zboží dostat (ideálně bezcelně) zpět do Československa, u vysokých politických představitelů se řešila otázka vhodných oficiálních darů pro zahraniční protějšky či fungování vlastní ozbrojené ochranky mimo území ČSSR (a též složení oficiálního salonního vlaku, což jistě potěší čtenáře s blízkým vztahem k železnici). Po dlouhém pobytu v zahraničí, zejména pokud se ho účastnily i děti, pak mohlo být nesnadné i opětovné sžívání s československou realitou, především ohledně dostupnosti zboží a svobody projevu.

Motivem, který se v jednotlivých studiích opakuje, je samozřejmě také otázka emigrace, ke které služební cesta do zahraničí poskytovala příležitost. I vzhledem k častému oddělení od rodiny a dalším opatřením, jimiž se režim snažil toto riziko minimalizovat (například nutnost odevzdat před výjezdem rodný list, vojenskou knížku a další doklady do úschovy u Veřejné bezpečnosti) docházelo k emigraci během služebních cest do zahraničí jen ve výjimečných případech. Nejeden čtenář si jistě pomyslí, že k emigraci docházelo v menší míře i díky tomu, že do zahraničí byli vysíláni především prověření soudruzi, zpovídaní pamětníci ale takovou interpretaci spíše odmítají a vyjadřují se v tom smyslu, že záleželo především, ne-li výlučně, na odborných schopnostech. (Asi jen těžko lze ovšem očekávat, že by někdo otevřeně přiznal, že byl do zahraničí vyslán jen díky členství v KSČ). Nejspíše z praktických důvodů nejsou do knihy zahrnuty vzpomínky lidí ze Slovenska, přinejmenším ve vzpomínkách jedné pamětnice se ale uchovaly vzpomínky na to, jak československá komunita v Libyi prožívala počátkem devadesátých let blížící se zánik Československa. Rostoucí sebevědomí v Libyi žijících Slováků ústilo až v aroganci a nepřátelství vůči Čechům.

Podniky a jejich struktury

Zařazené studie staví ale i na archivním výzkumu a vedle vzpomínek pamětníků obsahují rovněž informace týkající se organizační struktury podniků nebo interních předpisů řídících přípravu výjezdu i pobyty v zahraničí. Zároveň zde čtenáři najdou četné přehledy a souhrny, třeba přehled existujících podniků zahraničního obchodu, kde jistě nejeden z nich objeví názvy známé z vlastní rodinné historie. Vzhledem k době, která od pádu komunistického režimu uplynula, potěší i poměrně podrobné vysvětlení, co to vlastně ony podniky zahraničního obchodu byly a jakou roli v řízené ekonomice hrály. Jakkoliv je nutné ocenit informační přínos těchto pasáží, pro čtenáře mimo akademickou oblast budou jistě čtivější vzpomínky konkrétních pamětníků.

Kniha obsahuje i fotografickou přílohu, která jednak vizualizuje informace obsažené v textové části, jednak ji částečně doplňuje alespoň o krátký vhled do specifik dalších povolání, která v jednotlivých studiích blíže rozebírána nejsou – především jde o natáčení filmů v zahraničí, jejich propagaci tamtéž nebo účast na výstavách EXPO. Kniha pochopitelně nemohla postihnout a blíže analyzovat všechna možná povolání, jejichž výkon zavedl pracovníky za hranice střežené ostnatým drátem, absence problematiky zaměstnanců železnic a kamionových spedic je ovšem v porovnání s prostorem, jakého se v knize dostalo pracovníkům námořní plavby a aerolinek, přeci jen poněkud zarážející. A ačkoliv se mnozí pamětníci netají tím, že pobyt v některých zemích nebyl zcela bez rizika, bude jistě nejeden čtenář překvapen, že o známém únosu šestašedesáti Čechoslováků v Angole v roce 1983 není v publikaci jediná zmínka. Jako celek ale kniha pomáhá zaplnit další bílé místo moderních dějin každodennosti, a může tak obohatit nejen čtenáře mladší, kteří komunistický režim nezažili vůbec nebo jen prvních pár let života, ale i ty starší, kterým může pomoci zařadit jejich vlastní vzpomínky a odposlechnuté historky od šťastnějších příbuzných a přátel, kterým se podařilo před rokem 1989 vycestovat, do pevnějšího rámce.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Lenka Krátká, Pavel Mücke: Za hranice služebně. Pracovní cesty z Československa do zahraničí v letech 1945 až 1989. Karolinum, Praha, 2022, 576 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Martin Liška,

Děkuji za doplnění méně obvyklého bodu. Účast Čechoslováků na veřejných exekucích, ale i třeba na oslavách místních svátků, příspěvky v knize nijak netematizují, jistě by se přitom jednalo o zajímavý doplněk.

Milan,

Pracoval jsem ve strojirenském podniku,který byl exportérem těžkého strojírenství. Na služební cesty za hranice jezdilo mnoho pracovníků ,někdy to bylo spojeno i  s jazykovou výukou např.angličtiny,když jsme měli velkou zakázku spolu s SSSR např v Indii.Vzpomínám si jak nám ličil jeden vedoucí pracovník, jak probíhala betonáž.Popsal to přesně,termín dokončení se blížil a vybetonování v nějaké vyšší časti stavby neprobíhala. Až jednou se to pohnulo,už jsem si představovali domíchávač s dopravníkem.Přišlo několik Indů a postavili úzkou lávku s lanem místo zábradlí. Ráno přišla velká skupina žen s dětmi různého věku , o děti se postaralo několik idických žen,které i vařily.Ostatní nosily beton v ošatkách na hlavě po lávce bosé do dvaceti metrové výše,jen jsme zirali a šlo to rychle.Múj známý Pavel J. ,po skončení práce žen si to šel zkusit s ošatkou,ale bez betonu a doslova potvrdil, že by to nedal,jen tak, tak jsem došel nahoru.Druhý příběh se odehrál v Isfahánu v Iráku.Od Rusů jsme dostali informaci,že proběhne exekuce na náměstí a tak všichni technici i montéři,tam šli.Bylo to děsivé divadlo,všichni jsme se včetně Rusů po té exekuci strašně ožrali z pálenky ,kterou jsme tam pálili z fíků a datlí.Jeden z učastníků,takto vysokoškolák z Brna mě řekl na Kladně,že by to víckrát nechtěl vidět, a kdyby to věděl ,tak by tam nešel..Za ušetřené diety se dostávaly bony,někde víc ,někde míň.