O kravách a lidech
Liksom, Rosa: Řeka

O kravách a lidech

Krásný, krutý i dojemný román Rosy Liksom o osudech těch, kteří prchali před laponskou válkou, je až děsivě aktuální. Třináctiletá dívka žene stádo krav desítky kilometrů přes řeku, která symbolizuje hranici mezi životem a smrtí.

Když koncem léta 1944 začali z Laponska ustupovat před finskou armádou němečtí vojáci, vydaly se desítky tisíc tamních obyvatel a podobné množství dobytka na dlouhou a svízelnou cestu do bezpečí, které se nacházelo na druhém břehu řeky. Finská prozaička, dramatička a výtvarnice Rosa Liksom (nar. 1958), již proslavily především krátké povídky (česky vyšly tři sbírky, několik povídek v antologiích a koláž z povídek pod názvem Medvěd s motorovou pilou uvádí aktuálně Divadlo Na zábradlí), v novém románu Řeka (Väylä, finsky 2021) jejich putování popsala pohledem třináctileté dívky, jež spolu s ostatní mládeží z vesnice evakuovaná stáda doprovází. Volba takové vypravěčky byla velmi šťastná, protože autorce umožnila popsat hrůzy války i mnohaměsíční strádání uprchlíků z pohledu dítěte, které i děsivé podmínky vidí tak trochu jako pramen dobrodružství a všechno neznámé a nové vnímá bez předsudků.

Na rozdíl od Petry Rautiainen, jejíž román Popel a sníh (česky 2022) se věnuje válečným a poválečným událostem v Laponsku spíše z hlediska zajateckých táborů a zamlčovaných míst ve finské historii, se Liksom rozhodla nahlédnout přímo do duše evakuovaných a zkoumá niterné pocity civilistů, kteří jsou vytrženi ze svého domácího prostředí a musí doslova bojovat o přežití. Možná i proto celý román napsala ve svém rodném severofinském nářečí, ve Švédsku označovanému jako jazyk meänkieli, jehož barva dodává dílu na naléhavosti a autentičnosti. Přestože je tento rys originálu do češtiny jen stěží převoditelný, podařilo se Vladimíru Piskořovi najít vhodnou stylovou rovinu, plnou venkovských archaismů a poetických řešení. Působivé jsou také poetické popisy laponské krajiny, jíž dívka s kravami putuje, i detailní, téměř fyzické líčení přírodních podmínek, obzvlášť zdrcujících v podzimním a zimním období.

V monologickém vyprávění se klidné pasáže plné filozofujících úvah o okolním světě, vesmíru i Bohu, v nichž se střetává víra s touhou po poznání, střídají s dramatickými, téměř akčními scénami, kdy jde jak během evakuace, tak i později v táborech o holý život. Dospělých, dětí i dobytka. Smrt je za války i těsně po ní všudypřítomná: hlavní hrdinka krátce po sobě ztratí značnou část rodiny i několik krav. A příkoří nekončí ani po válce.

Nejvřelejší a nejhlubší vztah má hrdinka právě se svým stádem, které dostala od rodičů na starost a s nímž pěšky putuje do bezpečného, neutrálního Švédska. O Sisko, Ilonu či Kerttu láskyplně pečuje, mluví s nimi a přistupuje k nim se stejnou úctou a důstojností jako k váženým členům rodiny. Krávy pro ni představují vlastně jediné pojítko s rodinou a domovem, naději, že všechno jednou bude zase jako dřív, jako před válkou, která je všechny vyhnala z domu a na dlouhou dobu rozdělila. Během evakuace zažívají hlad, vyčerpání, zimu i strach, největší rozčarování však přichází v okamžiku, kdy je ve vytouženém Švédsku umístí v uzavřených uprchlických táborech, kde se šíří nemoci i beznaděj. Jistou radost přinese hlavní hrdince teprve možnost začít chodit do školy, stejně jako ji práce přináší dospělým evakuantům. 

Útržky z předválečných i válečných vzpomínek se postupně skládají do obrazu neradostné rodinné konstelace, která pokřivila i vztah matky k dceři. Přesto silná a optimistická hrdinka vnímá svět „jako dobré místo“. Na svůj věk jedná vyzrále, odhodlaně překonává jednu překážku za druhou a zodpovědně se stará o dobytek i o labilní matku, jak jí to před odchodem na frontu uložil otec. Než se rok s rokem sejde, dívka toho prožije a nachodí víc než většina z nás za celý život a jaksi mimochodem dospěje ve velmi samostatnou a sebevědomou ženu, která se neztratí.

Jak vyplývá z autorčina vyjádření i z poděkování v závěru knihy, využila v některých naturalistických detailech vzpomínky pamětnic a pamětníků, pro které tato cesta přes hraniční řeku Tornio/Torne do Švédska a po válce zase zpátky do Finska znamenala jistě iniciační zážitek. Díky tomu je líčení plastické i autentické, chvílemi se však příběh v podrobnostech trochu utápí a místy ztrácí na tempu. Přesto o překvapivé zvraty není nouze a proud Řeky čtenáře nakonec strhne. 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Vladimír Piskoř, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2022, 216 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse