Řada švédských autorů se rozhodla pátrat po vinících vraždy premiéra Olofa Palmeho (1927–1986) na vlastní pěst – uvést můžeme do češtiny přeložené Jana Stocklassu či Thomase Petterssona, autora knihy Nečekaný vrah. Podle Wikipedie vyšlo k tématu Palmeho vraždy dokonce přes 110 knih.

V novém románu Christoffera Carlssona (nar. 1986) Zapal mi slunce, druhém z volné trilogie s dějištěm v Carlssonově rodném Marbäcku, hraje tato událost také důležitou roli. Především však sledujeme vyšetřování úplně jiného zločinu – o život tu jde mladým ženám, z nichž první končí ubitá a znásilněná v autě právě v době Palmeho smrti. Místní obyvatele tak tuto noc obchází hrůza hned dvojnásobná. Celou zemi zachvacuje šok, chaos a nejistota, což pátrání po pachateli dívčiny vraždy nijak neusnadňuje. Navíc přibývají další oběti.

K tomu všemu se ale dostáváme zeširoka. V roce 2019 se do Marbäcku vrací ze Stockholmu jistý osamělý, trochu bezradný spisovatel a začíná se dlouhodobě neobjasněnými případy zavražděných žen zabývat. Zajímají ho zejména kvůli dvěma vyšetřovatelům, s nimiž se v mládí osobně znal a svým způsobem je obdivoval. V pozvolném, zadumaném vyprávění, kde se střídají časové roviny, čtenářům oba policisty představuje: „starou školu“ Svena, jemuž případ osudově zasáhl do života, a jeho syna Vidara, který se k otcovu zděšení kariérně vydal v jeho stopách. Spisovatel skládá dohromady střípky informací a dospívá k otřesným závěrům, jen není jasné, jestli o ně po všech těch letech ještě někdo stojí.

Rozuzlení záhady se čtenář nakonec dočká, ale jako by to vůbec nebylo to hlavní. Carlsson patří k autorům, kteří se soustřeďují zejména na psychologické vykreslení postav a vztahů. Od jiných spisovatelů detektivek ho však odlišuje snaha zároveň zachytit, co v určitých obdobích hýbalo švédskou společností. V předchozí knize marbäcké trilogie Znamení zla (Argo, 2020) se takto vrací k ničivému orkánu Gudrun a katastrofální vlně cunami v Indickém oceánu z roku 2004. Tentokrát přišel na řadu Palme a ztráta jistot „starého dobrého Švédska“, které v příběhu svým způsobem reprezentuje starší z policistů s příznačným jménem Sven. K vraždě premiéra došlo v roce autorova narození, ten proto nepopisuje vlastní zkušenost, spíš pátrá, uvažuje a klade si otázky. Událost jako by Švédům vzala důvěru v budoucnost i v sebe navzájem, přiměla je pochybovat o systému, posílila v nich individualismus, narušila soudržnost společnosti.

Carlssonovo vyprávění působí natolik melancholicky, až čtenář občas zatouží autora obejmout a utěšit. O svém rodném kraji a postavách píše s těžko přehlédnutelnou něhou a pochopením, ale i s odstupem, jako bychom příběh sledovali skrz deštěm zmáčené čelní sklo auta. Když líčí policejní práci, plnou pochybností, omylů, rozpaků i špíny, která zdaleka ne vždy přináší výsledky či snad pozitivní odezvu okolí, vyznívá to přesvědčivě, zvláště když známe Carlssonovo profesní pozadí – věnuje se kriminologickému výzkumu na Stockholmské univerzitě a je považován za odborníka mimo jiné na boj s organizovaným zločinem. Zároveň ale vkládá do vyprávění i trochu naděje: nebude asi náhoda, že jméno Svenova syna Vidara se asociuje se slovem vidare, které znamená „dále“. Přes všechna traumata – jedinců i ta celospolečenská – je o co se snažit a život nakonec vždycky nějakým způsobem pokračuje.

Toho, kdo v románech o zločinu nehledá akci ani potoky krve, ale spíš se rád potlouká zadumanou švédskou krajinou, vžívá se do cílevědomých i tápajících, milujících i chybujících postav, s chutí se něco nového dozví, zafilozofuje si nad pravdou, vinou a odpovědností a záleží mu i na úrovni spisovatelského řemesla – a kvalitě překladu, o nějž se postarala Linda Kaprová –, toho Zapal mi slunce (ani předcházející Znamení zla) nezklame. Závěrečný díl volné série, Živí a mrtví, vyjde ve Švédsku letos na jaře.