Tvorba zinů jako továrna na zážitky
Hroch, Miloš: Vystřihni — nalep

Tvorba zinů jako továrna na zážitky

Totem, kolem něhož se rokuje a tančí. Tuto funkci v některých subkulturách podle Miloše Hrocha plní ziny. Ve své nejnovější knize dává nahlédnout do mechanismu jejich vzniku i toho, co při něm tvůrci prožívají. Může jít o překvapivý pohled, a to i pro čtenáře, kteří nepotřebují za každou cenu obsesivně podrývat mainstream.

Současná technika v mnohém zjednodušila a zrychlila vydávání knih i časopisů. Stále více článků budou navíc nejspíš časem pod dohledem lidského editora produkovat počítačové algoritmy. Existují ale lidé, kteří se vědomě rozhodli tyto prostředky nevyužívat a raději pomalu a fyzicky náročně sází, tisknou, kopírují, střihají, přehýbají stránky, sešívají, ořezávají a přidávají popisky ručně za pomoci analogových přístrojů. Tyto svoje „fanziny“ potom také osobně distribuují. Jaká je jejich historie a jak vypadá prostředí zdejších tvůrců, popisuje kulturní publicista a mediální teoretik Miloš Hroch v knize Vystřihni – nalep. Jak post-digitální tisk a ziny vzkřísily papírová média.

Fanziny, tedy „nekomerční, neprofesionální, nízkonákladové časopisy distribuované, produkované a publikované samotnými tvůrci“, se dle autora zrodily ve třicátých letech minulého století v kruzích fanoušků sci-fi. Mnozí ale jejich kořeny hledají i mnohem hlouběji. Za „předchůdce“ současných fanzinů autor považuje i předlistopadový samizdat, i když pojem se dá podle něj chápat šířeji a je aplikovatelný i na samovydavatelskou činnost po roce 1989, neboť „kritická antisystémová média“ jsou stále potřeba. Přesto autor přiznává, že existuje zřejmý rozdíl mezi předrevolučními fanziny – ať už samizdatovými, nebo vydávanými se svolením příslušných orgánů – a těmi porevolučními. V prvním případě šlo o vyčlenění vynucené vnější silou, v druhém běží o „dobrovolnou izolaci“.

Když ložnice voní tiskem

Kniha se ovšem zaměřuje hlavně na současnost: autor reportážním způsobem přibližuje především pražskou zinovou scénu. Tu tvoří profesionální umělci, ale také aktivisté nebo psychoterapeuti, kteří po nocích hrají s blackmetalovými kapelami. V tomto prostředí se nad papírem potkávají lidé z různých subkultur: „Radikální punkeři vyznávající DIY a odmítající granty jsou tu najednou ve velmi těsném kontaktu s umělci a kulturními institucemi podporovanými granty“ – na vysvětlenou dodejme, že vydání recenzované knihy podpořily dvě zavedené, snad můžeme napsat „mainstreamové“ instituce, jedna z nich státní. Autor, který sám (spolu)vydával nejrůznější ziny, čtenáře přivádí na zinové festivaly v komunitních centrech, squatech, v punkových klubech či v galeriích, ale i do soukromých obydlí, kde ziny vznikají. Tvůrci totiž místo redakčních kanceláří obvykle využívají svoje ložnice nebo obývací pokoje: „Prostory produkce jsou většinou spojeny s intimitou, která se následně projevuje také na stránkách zinů.“ Autor kupříkladu navštívil jednu ilustrátorku na pražském Smíchově, která žila se svým přítelem ve třípokojovém bytě, který byl zaplněný knihovnami a tiskařskými technologiemi: „Risograf stál hned kousek od postele, obývacímu pokoji dominoval pracovní stůl se sítotiskem a čerstvě vytištěné stránky jejího nového zinu se sušily hned vedle vypraného prádla na sušáku. Jako by všechno v bytě bylo podřízené procesu výroby zinu: v koupelně se vymývaly nástroje, ložnice voněla tiskem, v obýváku byly rozmístěné schnoucí stránky a do tvorby se dokonce zapojila i kočka.“

Na tvorbě zinů, jak ji popisuje Miloš Hroch, se podílí řada aktérů – vedle lidí jsou to samozřejmě i stroje, jejichž zapojení autor pokládá za významné (v teoretické části přitom spolu s Bruno Latourem zpochybňuje dichotomii technologie versus člověk či virtuální versus materiální). To, že se tvůrci zinů vrací ke starším strojům, není zapříčiněno tím, že by chtěli vidět svět postaru – „spíše se ho snaží vnímat pestřeji, než jim dovolují digitální média“. Přistupují k nim přitom „digitální zkušeností“ obohaceni. Autor také obsáhle cituje až lyrická líčení toho, jak lidští tvůrci citově prožívají fyzický kontakt s materiálem. Jeden z lidí, které autor zpovídal, dokonce přiznal, že si při noční tiskařské práci občas aplikuje látku MDMA, která zvyšuje empatii k materiálu a haptický zážitek. Jinde jsou zase zdůrazňovány pro tvůrce libé čichové aspekty. Jeden z nich říká: „Když kopíruješ delší dobu, má to charakteristický smrad nebo vůni. Peče se barva, takže začneš po chvíli cítit ten toner. Mně to je příjemné.“ Tištění zinů se prý pak stává skoro eroticky tělesným zážitkem, a celá jeho tvorba je tak cosi jako „továrna na zážitky“.

Přílišná idealizace?

Kromě těchto příjemných aspektů mají ovšem ziny v autorově podání i další, už naznačené dimenze: komunitní, participativní, politické. Za situace, kdy i orgány demokratických států díky digitálním technologiím sledují vlastní občany stále účinněji, mohou ručně a v soukromí tvořené ziny skrývat potenciál „pro možnosti sebeorganizace a protestu“ tak, aby byly obtížněji odhalitelné. Což je od autora míněno pozitivně, protože píše o zinech sobě blízkých, levicově orientovaných. Doplňme ovšem, že na Západě existují i ziny šířící konspirační teorie (Steamshovel Press). A politolog Miroslav Mareš dodává, že i u nás existovala řada radikálně (či extremisticky) pravicových fanzinů, jejichž zlatá éra spadá do devadesátých let a první půle nultých let, kdy jich vycházelo několik desítek (byť měly mnohé tituly velmi krátkou životnost). Radikálně pravicové ziny jsou v knize jen letmo zmíněny v předmluvě Nica Carpentiera; pokud by je totiž Miloš Hroch zařadil přímo do svého textu, nemohl by o zinech psát v natolik nadšeném až idealizujícím duchu. Snadná „sebeorganizace“ pravicových radikálů formou zinů totiž asi není nic, co by si přáli nejen zastánci „mainstreamové ideologie“, ale zřejmě ani mnozí vydavatelé těch zinů, jimž Hroch fandí.  

Není to první kniha na dané téma, díky Hrochovi už dříve vyšel třeba soubor studií Křičím: „To jsem já“. Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost (PageFive, 2017), který může i dosud zcela nevědomým čtenářům ukázat, jak obálky jednotlivých zinů vůbec vypadají v barvě. (Případně viz Archiv českých a slovenských subkultur). Kniha Vystřihni – nalep obrázky nedisponuje, zato je ale teoretičtější a ideologicky vyhraněnější. Díky renomovanému nakladateli nicméně asi může oslovit jiné publikum a dalším čtenářům poodhalit segment zdejšího písemnictví, o kterém dosud možná nic moc netušili. Může jim tak rovněž ukázat, že zdejší časopisecká scéna je ještě pestřejší (a jedním čtenářem tedy těžko obsáhnutelná), než dříve tušili.  

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Miloš Hroch: Vystřihni – nalep. Jak post-digitální tisk a ziny vzkřísily papírová média. Akropolis, Praha, 2022, 184 s.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse