Zjevení nové space opery
Reynolds, Alastair: Odhalený vesmír

Zjevení nové space opery

Odhalený vesmír, zásadní dílo moderní space opery, u nás vychází již podruhé. Před dvaceti lety však jeho česká verze utrpěla v důsledku nakladatelského rozhodnutí rozdělit román do dvou svazků.

Odhalený vesmír začíná v polovině šestadvacátého století. Na zapadlé planetě Obroda v soustavě Delta Pavonis funguje už několik desetiletí lidská kolonie. Původně čistě vědecká výprava zkoumá pozůstatky civilizace Amarantů; ptákům podobných humanoidů, které před milionem let vymazala z vesmíru obří erupce jejich slunce. Vůdce expedice, obdivovaný i nenáviděný egocentrista Dan Sylveste, je přesvědčen, že odhalení přesných důvodů a okolností „Události“ má velký význam i pro lidstvo. Je však ve svém názoru čím dál osamocenější, až nakonec dochází ke vzpouře – zrovna v okamžiku, kdy je na dosah zásadní odhalení. Mimo Obrodu mezitím po Sylvestem pátrá posádka světlohonce – vesmírné lodi vybavené relativistickými motory a nesoucí název Nostalgie po nekonečnu. Triumvirové Sadžaki, Hegazi a Voljovová potřebují vědcovu pomoc při záchraně svého kapitána, kterého napadl tavomor – nákaza radikálně propojující nanotechnologie s lidskými tkáněmi. Aniž to ovšem tuší, v programech lodi se skrývá vetřelec – záhadná bytost zvaná Krádce slunce. A brzy se má k posádce přidat i bývalý voják Kuriová, která má jediný úkol – za každou cenu Sylvesteho zabít dřív, než jeho posedlost Amaranty ohrozí celé lidstvo…

Alastair Reynolds se právě Odhaleným vesmírem z roku 2000 katapultoval do pozice jednoho z vůdčích autorů nové space opery. Především britští autoři od sedmdesátých let dvacátého století měnili původně vysmívaný subžánr (podobnost názvu s televizními space operami není náhodná) v cosi, co skutečně posouvá celou science fiction dopředu. Pozornost věnovaná uvěřitelným a zajímavým postavám, vyšší nároky na literární kvality a vědecké základy při evokaci klasického scifistického „pocitu úžasu“, stejně jako zpracované impulzy s kyberpunku či výjimečných sci-fi románů U. K. Le Guinové postupně vytvořily ze zdánlivě slepé vývojové větve vitální platformu, na níž se realizovali nejambicióznější autoři a autorky. Již v osmdesátých letech přidal do směsi velkou dávku ironie a potměšilého černého humoru Iain M. Banks se svým cyklem Kultura, jedním z nejoceňovanějších sci-fi projektů posledních let je zase trilogie Ann Leckiové Impérium Rádč, komplexně zkoumající naše vnímání genderových rolí. Knihy Arkady Martineové zase pojednávají o procesech, které bychom mohli nazvat kulturním imperialismem a zhoubností pocitu civilizační nadřazenosti nad „barbary“. V čistě dobrodružné epické podobě nové space opery pak exceluje Peter F. Hamilton a zábavnou prací s pulpovými motivy si udělal jméno Neal Asher.

Alastair Reynolds zvládá ve svých knihách vědeckou složku (má doktorát z astronomie a šestnáct let pracoval pro Evropskou kosmickou agenturu) i akci (jak fyzickou, kdy se střetávají různě vylepšení jedinci a jejich zbraňové komplety, tak intelektuální, když dochází ke konfrontacím nejrůznějších plánů nebo entit skrývajících se v počítačových rozhraních, lidských implantátech nebo místech, kde neplatí běžné fyzikální zákony). Především však nabízí úchvatné vize svého propracovaného vesmíru v několik staletí vzdálené budoucnosti. Lidstvo v něm osídlilo řadu planet a zároveň prošlo nejrůznějšími úpravami sebe sama. Vedle fascinujících lidských společenství na planetách i vesmírných lodích ale autor odhaluje i velkolepou historii svého světa rozprostřenou napříč miliony let. 

Jednou ze zásadních myšlenek románu (a pozdějších pokračování) je paradox, že ačkoliv Galaxie ve své nesmírné rozloze nabízí nepřeberně možností pro vznik života, zdá se být podivuhodně „tichá“. Oblíbený motiv pátrání po vyhynulých civilizacích a jejich artefaktech (které v romantickém duchu odhalování toho, co se skrývá za horizontem, proslavil už Frederik Pohl ve své klasické sérii Heechee) postupně vede Reynoldsovy postavy k poznání, že před miliardou let zpustošila celou Galaxii válka, z níž vzešla vítězně tehdy už spíše strojová civilizace tzv. Zmarů. Ta si dala za úkol dohlížet, aby se vesmírem už nikdy nešířil masově život (pravý důvod přitom odhalil Reynolds až v pozdějších knihách). Právě to mohlo být důvodem zkázy Amarantů, jejichž osud by brzy mohl postihnout i lidstvo…

Román perfektně spřádá tři dějové linie napříč doslova desetiletími (cestování rychlostí blízkou té světla dává příběhu náležitě masivní měřítko), aby se po pomalejší první polovině proměnila druhá část knihy ve zběsilou jízdu, kterou není možné odložit. Navíc, i když se výše uvedené informace o Zmarech jeví jako zásadní odhalení, ve skutečnosti vstupuje do rovnice mnohem více hráčů a motivů, takže až do posledních stran neustále dochází k překvapivým, ale z hlediska autorova světa logickým zvratům. Především však román boduje úchvatnými scénami, v nichž se odráží jak posedlost jednotlivých postav (jedním z nejzajímavějších motivů je, že Zmarové využívají proti svým obětem jejich zvědavost a skrývají se například v astronomicky zajímavých anomáliích), tak Reynoldsův cit pro popisy prostředí a nebezpečí vesmíru. Sám ostatně o svém cyklu mluví spíše jako o „vesmírné gotice“. Kapitán Nostalgie po nekonečnu připomíná ve svém sarkofágu, kde je díky mrazu udržován v jakémsi neživotě (aby se zpomalilo šíření nákazy), vesmírného Drákulu putujícího na Démeter do Anglie. Samotné světlohonce jsou kosmickými obdobami katedrál, pokud by se tyto dokázaly samy přetvářet – a navíc je jako scifistické chrliče zaplňují přízraky nejen mrtvých postav, ale i obětí Zmarů, které unikly osudu posunem do jiných forem existence. Projevy cizí technologie pak Reynolds popisuje například takto: „Vypadalo to jako lekce z biologie pro bohy nebo jako pornografický snímek, který by mohl pobavit myslící planety.“

Odhalený vesmír každopádně pobaví každého fanouška fantastiky, protože patří k těm sci-fi, které ani několik dekád od svého vzniku neztratily nic ze své síly. Naopak platí, jak poznamenalo i několik zahraničních kritiků v čele s Thomasem M. Wagnerem ze SF Reviews, že řada scén z románu se čtenářům doslova vypálí do paměti. Doufejme, že nová vydání původní tetralogie, konečně vždy v jednom svazku jako v originále, je jen prvním krokem k vydání pátého dílu Inhibitor Phase, jímž se Reynolds ke své neslavnější sérii před dvěma lety vrátil.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jana a Jan Oščádalovi, Triton, Praha 2023, 640 s.

Zařazení článku:

sci-fi

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Kirsch,

V čem přesně předchozí české vydání rozdělením na dva svazky utrpělo?