Kanadská spisovatelka Emily St. John Mandelová působí ve světové fantastice jako závan čerstvého vzduchu. Čeští čtenáři od ní mohou znát netradiční dystopii Stanice 11 (Argo, 2015), kde se zajímavě zabývala námětem pandemie dlouho před rozšířením covidu-19 a skloubila ho s divadlem a otázkou lidské existence. Nebo román Skleněný hotel (Argo, 2020), v němž se ponořila do kolapsu Ponziho schématu. Ačkoli si autorka pohrává s často neotřelými koncepty, ne vždy jsou reakce pozitivní a její knihy mají tendence čtenáře rozdělovat. Nejinak tomu bude i u novinky Moře klidu, kterou nakladatelství Argo vydalo na sklonku loňského roku.

Anomálie napříč historií

Příběh sleduje několik časových rovin, v nichž lidé zažívají podivná setkání nebo situace v povídkově vystavěných epizodách. Osmnáctiletý Edwin St. Andrew se v roce 1912 vydává přes oceán do Kanady, kam ho britská aristokratická rodina odklidila kvůli nevhodnému chování. Mladík zavede neobvyklý rozhovor s mužem, který záhy zmizí, zatímco se Erwin rozjímal nad krásami tamní přírody. O dvě století později se spisovatelka Llewellynová vydává na turné se svou novou knihou, cesta na Zemi z měsíční kolonie ale přinese neočekávané komplikace. Houslista hraje ukolébavku v letištním terminálu, v budoucnosti roku 2401 začíná Gaspery-Jacques Roberts zjišťovat, že jeho známá zřejmě narušila časové kontinuum a rozvrátila tak životy několika lidí napříč historií. Způsobená anomálie musí být napravena.

Návraty do minulosti a odhalování budoucnosti fascinují spisovatele už celá staletí. Oficiálně první scifistický příběh cestovatele časem sepsal v povídce Hodiny, které šly pozpátku Edward Page Mitchell roku 1881 pro časopis New York Sun, magické prvky, které ovlivňují časové osy, lze však najít už v lidové slovesnosti. Asi nejznámějším dílem je Wellsův Stroj času (originál vydán v roce 1895, v Česku naposledy Leda, 2021) a českým čtenářům jistě neunikly Čechovy výlety pana Broučka. I v moderní literatuře jsou cesty časem stále populární, často jako premisa pro romanci (např. série Cizinka nebo román Zakletý v čase), často ale také slouží k prozkoumání hlubších témat nebo možností technologického vývoje. 

Moře klidu naštěstí patří do druhé ze zmíněných kategorií a rozebírá tyto motivy ve zdánlivě nesouvisejících útržcích dějových liniích, zatímco si autorka připravuje půdu pro spletitý příběh o pandemii, osamění a lidskosti. Struktura románu připomíná hlavolam – od počátku nastavuje znepokojivou atmosféru nejistoty a očekávání, jednotlivé příběhy i rozprostřené indicie do sebe začnou s postupujícím dějem hladce zapadat a na konci vytvoří uspokojivě spletený celek. I tak ale po přečtení zůstane lehká rozpačitost z toho, co se vlastně autorka pokoušela románem říct.

Odtažitý styl

Navzdory velkému emočnímu potenciálu vážných témat (zasahování do proudu času, právo jednotlivce měnit osudy jiných, zdánlivá bezvýznamnost existence jedince tváří v tvář historické zkušenosti) je hlavním problémem knihy překvapivě strojový styl. Mandelová píše precizně, obrazným, avšak odtažitým způsobem, který v čtenáři vzbuzuje odstup od postav i sdělovaných myšlenek. Celý příběh působí jako záznam, který lze sledovat, avšak ne prožívat. O žádném z hrdinů se nedozvíte dost na to, aby vás jejich osudy zajímaly nebo dojímaly, jejich linie jsou fragmentované a strohé. A spíše než fascinující úvaha o významu lidství napříč dějinami tak kniha působí jako trochu hubenější příbuzný Mitchellova Atlasu mraků. Je také trochu škoda, že si autorka nepohrála více s možnostmi, které jí časové proskakování nabízelo – styl všech segmentů je totožný a všechny postavy hovoří velmi podobným jazykem navzdory uplynulým staletím.

Moře klidu nastoluje zajímavé otázky, odpovědi na ně už vám neposkytne. Jedná se o celkově pozvolnou a dobře propracovanou knihu, která hraje chytrou hru na schovávanou se čtenářem, avšak nedokáže jeho pozornost odměnit plnokrevným příběhem.