Vigdis Hjorth (nar. 1959) patří k nejzajímavějším současným norským autorům. Ve svých knihách se noří do bolestných hloubek mezilidských vztahů a nebojí se dotýkat tabuizovaných témat. Třikrát získala Cenu kritiků, v roce 2017 byla nominovaná na Cenu Severské rady za literaturu. Velký skandál způsobil v Norsku v roce 2016 její román Arv og miljø (Dědictví a prostředí), jehož hlavní hrdinka nařkne svého již mrtvého otce ze zneužívání, zatímco zbytek rodiny obvinění odmítá. Autorčina rodina na román reagovala protirománem, a vzbudila tak velkou veřejnou diskusi o jeho reálných základech i o vztahu literatury a skutečnosti.

Román Je matka mrtvá (Er mor død, norsky 2020), který letos jako první dílo autorky vyšel v češtině, vypráví o tom nejbližším a přitom nejsložitějším mezilidském vztahu mezi matkou a dcerou a dostal se i do širšího výběru International Booker Prize.

iLiteratura: Literární teoretička a profesorka literatury Toril Moi o vaší tvorbě řekla, že ačkoli popisujete zdánlivě triviální každodennost, dokážete v ní vystihnout zásadní existenciální otázky života. Jak byste vy sama charakterizovala své knihy?
Vigdis Hjorth: Je to přesně tak, zajímají mě existenciální otázky života, i když to neznamená, že na ně ve svých knihách nacházím odpovědi. Mým nejoblíbenějším filozofem je Søren Kierkegaard, spisovatel a první existencialista. Máme zlomek vteřiny existence, a přesto se díváme na hodinky a říkáme si, že nejdeme dost rychle. Pak je najednou konec. Jak máme prožít tento malý zlomek vteřiny pozemské existence, aby měl co největší smysl pro mě, pro mé vztahy i pro svět okolo mě? To je velká otázka, kterou si asi nikdy nepřestaneme klást.

Píšu o lidech, kteří se ocitají v mezních situacích, v nichž jim tyto otázky nedají spát, vytrhují je ze spánku. Zároveň se ale vždy dotýkám nějakým způsobem i politiky, protože to, v jaké žijeme společnosti, má zcela zásadní vliv na to, zda dokážeme tento existenciální rozměr realizovat podle našich představ, zda jsme schopni být jeho aktivními účastníky. A o to více v době, jaká je dnes, kdy hrají nesmírně důležitou roli i další oblasti. To jsem tedy přeskočila k politice. Mám na mysli občanskou společnost, činnost různých spolků, sportovních klubů nebo například to, co se odehrává tady na festivalu literatury.

iLiteratura: Lze tedy říct, že vaše romány, byť mnohdy pojednávají o mezilidských vztazích, jsou současně politické a společenské?
Vigdis Hjorth: Rozhodně, naše životní podmínky jsou neodmyslitelně spojeny se společností a s dobou, v níž žijeme. Napsala jsem kdysi román, který se jmenuje Et norsk hus (Norský dům, norsky 2014), ten se celý dotýká norské společnosti a otázky ekonomických přistěhovalců. Věřím, že když se knihy odehrávají ve společnosti, v níž žijeme, a současně mají existenciální hloubku, dokáží oslovit čtenáře v různých kulturách i v různých dobách. To je fantastické například na Henriku Ibsenovi, aniž bych se s ním chtěla jakkoli srovnávat. Ačkoli se jeho hry odehrávají v 19. století, identifikujeme se s tím, co říkají o mezilidských vztazích. A i když téma Domečku pro panenky již dnes není tak palčivé, manželství a lidské soužití funguje jinak, to nejdůležitější z něj stále zůstává aktuální.

iLiteratura: Je to ten důvod, proč v řadě vašich knih odkazujete na Henrika Ibsena, ale i na další autory a myslitele, jako již zmíněného Sørena Kierkegaarda nebo Sigmunda Freuda?
Vigdis Hjorth: Ano, tyto osobnosti mě zajímaly vždycky. Obor, kterému jsem se kromě literatury a politologie věnovala na vysoké škole především, byly dějiny myšlení, jak tomu v Norsku říkáme. Ty se liší od dějin filozofie, které se více zabývají jednotlivými mysliteli a rozdíly mezi nimi. Mě ale více oslovují právě dějiny myšlení, které se zaměřují na vývoj myšlení, a pro ně, na rozdíl od dějin filozofie, je Sigmund Freud zásadní.

iLiteratura: Píše již od osmdesátých let, ale zájem o vaši tvorbu stoupl v posledních letech spolu s trendem literární autofikce, kam vás mnozí – především po vydání románu Arv og Miljø – řadí. Vy sama se tomuto čtení svých knih spíše bráníte. Jaké to pro vás, když se čtenáři snaží ve vašich knihách hledat „skutečnou“ Vigdis?
Vigdis Hjorth: S psaním jsem začínala jako velmi mladá, bylo mi něco přes dvacet let, ale nemám pocit, že bych ve svých posledních knihách psala výrazně jinak. Píšu samozřejmě lépe, odvážněji. To, co mě žene k psacímu stolu, je ale stále totéž. Nedávám do svých knih méně, nebo více ze sebe. A potom přišel termín autofikce, zejména ve spojitosti s dílem Karl Ove Knausgårda.

Spisovatelé ale vždycky čerpali sami ze sebe. Dante v Božské komedii používá skutečná jména svých nepřátel a umisťuje je do různých částí pekla. Už od 18. století se od románu očekává, že bude popisovat skutečnost. Francouzské romány v dopisech byly vlastně vydáním reálné korespondence mezi skutečnými osobami. A autor Robinsona Crusoe, nejčtenějšího a nejprodávanějšího román 18. století, tvrdil, že skutečně ztroskotal na lodi a že byl jediný, kdo přežil, a že doopravdy potkal Pátka. To je samozřejmě nesmysl. Nic takového se nestalo. Všichni očekávali onu nálepku „Based on a true story“. Karl Ove Knaurgård nepřišel s ničím novým, nový byl rozsah a literární kvalita, které přiměly celé Norsko, že si jeho dílo přečetlo. Když v nejmenších detailech popisuje, co viděl, když ležel v dětském kočárku, není to pravda. Je to při nejmenším rekonstrukce a je to především síla fascinace, která je na tom zajímavá.

Zajímalo by mě, jestli termín autofikce není spojený také s rozmachem televizních realitek. Přitom neexistuje nic zmanipulovanějšího a vykonstruovanějšího než právě reality show, v nichž existují přesné scénáře, kdo bude mít rád koho.

iLiteratura: Váš román Je matka mrtvá pojednává o velmi blízkém, ale současně složitém vztahu mezi matkou a dcerou. Je těžší být matka, nebo dcera?
Vigdis Hjorth: Pokud máte komplikovaný vztah s vlastní matkou, budete vlastní mateřství prožívat hůře, než když máte s matkou dobrý vztah, láskyplný, velkorysý. Mnoho věcí dědíme, jak psychických, tak genetických. Přesto si myslím, že je složitější být dcera, protože matky jsou mocnější než dcery.

iLiteratura: Váš román je současně introspektivní i napínavý, sledujeme v něm stále bláznivější pokusy hlavní hrdinky Johanny najít svoji matku a přimět ji k rozhovoru. Věděla jsem hned od začátku, jak příběh Johanny a její matky skončí?
Vigdis Hjorth: Ne, nevěděla jsem, jak román skončí, nikdy to nevím. Nečekala jsem, že Johanna zajde tak daleko, najednou jsem vnímala, jak překračuje jednu hranici za druhou, a provázela ji v tom.

iLiteratura: Vztah mezi matkou a dcerou je možná ještě o kus složitější, když jsou dcery dvě. Jsou si do jisté míry konkurentkami, je to pravda?
Vigdis Hjorth: Ano, skutečně to tak je. O to více, když se jedna z dcera staví na odpor. Když vyšel můj román Arv og miljø, moje vlastní sestra proti němu vystoupila, rozhodla se stát veřejnou osobou, napsala dokonce protiromán a tvrdila, že můj román zničil naši rodinu. Já jsem potom musela různě vysvětlovat, že kdyby vztahy v naší rodině byly v pořádku, nemusela bych román vůbec napsat. Svoji rodinu jsem třicet let neviděla, rozpadla se dlouho před tím, než román vznikl. Moje sestra tím vlastně na můj román ukázala a řekla – to jsme my, ale my nejsme takoví. Což je sám o sobě paradox. A proto celé Norsko ví, že nemluvím se svou rodinou, a proto v tomto světle všichni interpretují i román Je matka mrtvá.

iLiteratura: Jak jste dospěla k názvu románu?
Vigdis Hjorth: Hlídala jsem jednoho malého chlapečka, když si jeho maminka šla zaběhat. Byla to matka samoživitelka, neměla moc peněz. Zatímco jsem cosi dělala, vzal si chlapeček její nový iphone, odnesl si do koupelny, kde ho omylem upustil na zem. Telefon se rozbil a on začal křičet: „Panebože, to je mámin drahý iphone.“ V tu chvíli mi někdo zavolal, netýkalo se to jeho, ale bylo to něco vážného a on jen slyšel, jak odpovídám: „Ne, to snad není možné, to je hrozné.“ Přistoupil ke mně a zeptal se mě, vyděšeně, ale zároveň s nadějí hlase: „Je máma mrtvá?“ Protože tím by se to vyřešilo.

Ta otázka postihuje nesmírnou ambivalentnost ve vztahu, který chováme k tak mocné osobě, jakou je matka v životě každého z nás. A s tím souvisí ještě jedna otázka: Může být matka mrtvá? Ne, nemůže, ať je mrtvá sebevíc, stejně tak matka, která je nepřítomná, v každém dítěti stále a zásadním způsobem žije.

iLiteratura: Styl vašeho psaní je výrazný, silně literární – břitký, rytmizovaný, s promyšleným opakováním slov i frází. Jak hledáte vypravěčský hlas?
Vigdis Hjorth: Na začátku si vždycky vytyčím nějaké téma, osobní, politické či společenské, které chci v knize zkoumat. A potom tu je hlas, jehož prostřednictví se to zkoumání má uskutečnit, ten je pro mě nejdůležitější. Právě teď v románu, který píšu, takový hlas hledám. Když ho najdu, všechno zapadne na své místo a psaní mi jde výrazně snadněji.

iLiteratura: Vaše poslední kniha je jiná než ty předchozí. Napsala jste ji spolu se svou dcerou a je přiznaně autobiografická. O čem pojednává?
Vigdis Hjorth: Jde o literaturu faktu, takovou dlouhou osobní esej. Moje dcera ve třiceti devíti letech onemocněla rakovinou prsu, měla malé děti a žila bez partnera. Odjela jsem za ní do Kodaně, abych jí pomohla. Péče o onkologické pacienty je v Dánsku organizována zcela jinak než v Norsku. A o půl roku později jsem já sama onemocněla toutéž nemocí a procházela léčbou v norském systému. Tehdy zase ona přijela za mnou a starala se o mě.

Když jsme již obě měly léčbu úspěšně za sebou, dá-li se to tedy o této nemoci vůbec říct, sedly jsme jednou u mě doma u krbu a začaly mluvit o tom, čím jsme si prošly. Když jste pacient s potenciálně vážnou nemocí, máte při každém setkání s lékaři uši na stopkách, interpretujete po svém všechno možné, říkáte si, že vám jistě něco tají, že to je jistě ještě vážnější. Zjistily jsme, že si každá pamatujeme něco jiného, a to i když jsme na některém setkání byly spolu. To nám přišlo zajímavé, bylo to něco, o čem šlo psát. Moje dcera vystudovala literaturu stejně jako já. A tak jsme každá sama napsala svoji verzi, vzájemně jsme si texty nečetly – teprve až když byly hotové a zredigované. Jsou to vlastně dvě verze téhož příběhu, to je smysl této knihy.

iLiteratura: Pracujete na dalším románu?
Vigdis Hjorth: Ano, jmenuje se Det gode mennesket Sandvika (Dobrý člověk Sandvika), Sandvika je takové místo kousek od mého domu a celý román pojednává o tom, zda je možné být dobrým člověkem a jak se jím stát. To je téma, které se snažím prozkoumat. V Norsku pořádáme jednou ročně velkou sbírku, v níž veřejnost přispívá na různé dobročinné účely. Celé Norsko je na nohou, všichni vybírají peníze, zapojují se i známé osobnosti. Lidi jsou dotazováni: Kolik dáte? Stovku? To si děláte legraci! Tisíc, deset tisíc, sto tisíc? Ať dáte cokoli, cítíte se zahanbeně. Je to bezvýchodná situace, která ukazuje poměrně brutálním, ale důležitým způsobem rozdíly ve světě. V jedné z nebohatších zemí na světě vybíráme peníze a na druhé straně jsou chudé hladové děti. Celé se to odehrává s úšklebky a dotěrností a se zvláštním entusiasmem, protože Norové vyberou tolik a tolik peněz, jako by šlo o nějakou oslavu.