Amerického kreslíře Chrise Warea proslavila hned jeho rozsáhlá knižní prvotina, komiksový román Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě (2000, česky 2004), který formálně vynalézavým způsobem zachytil prolínající se příběhy nesmělého a osamělého titulního hrdiny v současnosti a jeho dědečka na konci devatenáctého století. Po dvaceti letech autor vydal podobně laděný soubor čtyř dlouhých povídek, jejichž hrdiny jsou opět převážně outsideři žijící více ve světě představ a snů než v realitě.

Syn a otec

Patrné je to zejména na titulní úvodní povídce, jejíž hrdina, šikanovaný a samotářský třeťák Rusty, vášnivý čtenář superhrdinských komiksů, si jednoho dne vsugeruje, že i on má superschopnost, totiž mimořádně citlivý sluch. Utvrdí se tak ve snění o světě, kde je skutečným superhrdinou a zachraňuje Supergirl, kterou má v reálu jako plastovou hračku. Samozřejmě dál zůstává neohrabaným obtloustlým hochem, kterého šikanují nejen dva dospívající sígři z vyššího ročníku, ale i spolužáci ze třídy.

Paralelně s jeho příběhem odvíjí Ware v pásmu drobných oken v podvalu stránky ještě příběh Rustyho nového spolužáka Chalkyho a jeho starší pohledné sestry Alison, kteří se právě přestěhovali na zasněžené předměstí Omahy, největšího města ve státě Nebraska. A vůbec z toho nejsou nadšeni.

Komiks pak volně přejde do příběhu Rustyho otce, který sice není takovým podivínem, ale i on býval tím, čemu se dnes říká nerd, totiž nesmělým klukem, který miluje sci-fi, přesněji povídky z laciných sci-fi sešitů s obálkami, na nichž mimozemské příšery ohrožují spoře oděné krasavice. A protože byl mladý v padesátých letech, žádné výhody mu to nepřinášelo. Přesto prožívá nerovný milostný románek se stenografkou z redakce, kam čerstvě nastoupil jako elév na psaní nekrologů. Příběh Browna staršího je z kvarteta povídek asi nejsilnější, Chris Ware v něm svým charakteristickým pomalým stylem dokáže vystihnout okouzlení nesmělého mladíka prvním sexem, jeho fatální zamilovanost i to, jak trpí, když zjistí, že pro svou milovanou představuje spíše povyražení. Do „reálného“ příběhu ještě Ware vloží docela drsnou sci-fi povídku s nevěrohodným vypravěčem, kterou Brown kdysi napsal, a dokonce publikoval v jednom ze svých oblíbených časopisů; aniž by mu to ale přineslo nějakou větší slávu. Nakonec se živí jako učitel na soukromé křesťanské škole, kde sní o sexu se studentkami vyšších ročníků a masturbuje u časopisu Hustler (jsou sedmdesátá léta, takže jiná pornografie v Omaze není moc dostupná).

Spekulant a učitelka

Naopak hrdina (či spíše antihrdina) třetí povídky Jordan Lint má ve svém životě žen až příliš, i ve starším věku si dokáže najít výrazně mladší manželku. Zprvu školní sígr s bohatým a vlivným otcem za zády to nejprve zkouší s rockovou hudbou, nakonec ale s pomocí otcova jmění začne s finančními spekulacemi a žije blahobytný život. Zatímco ostatní povídky zachycují podstatné, ale krátké epizody, zde Ware sleduje celý Jordanův sebestředný život provázený příkořími na manželkách a milenkách i fyzickým násilím na dětech (v jednom případě vyloženě brutálním).

Nejklidněji působí poslední příběh učitelky ze školy propojující všechny povídky. Afroameričanka Joanna se jako pilná studentka propracuje k solidní kariéře v době, kdy byl ještě v Americe rozšířený rasismus; některé děti z její třetí třídy mají od rodičů zákaz jíst vyhlášené cupcaky, které pro své žáky čas od času peče. V oné soukromé škole platí za skvělou učitelku, nicméně zůstává osamělá. Proč a jaké tajemství skrývá, přináší závěr jejího příběhu.

Drama se odehrává uvnitř

Ware i zde pokračuje ve své charakteristické statické kresbě s monochromatickými plochami barev, bez šrafur a stínování. Jen výjimečně (jako když Rusty během svého snění, jak zachránit Supergirl, rozbije okno v učebně) mají jeho okna dynamický ráz, hrdinové obvykle stojí, sedí, leží nebo se pohybují pomalu. Pomalé tempo a statické pojetí ovšem neznamená, že by komiks postrádal drama: jen jsou to dramata velmi subtilní, odehrávající se nejčastěji uvnitř postav. Málokdo toto umí v komiksu vystihnout tak empaticky a sugestivně jako Ware.

Samozřejmostí jsou různé zcizující a atypické výtvarné prvky – některé stránky mají spíše povahu obrazového grafu, u mnoha musíme zkoumat, v jakém pořadí se mají jednotlivá okna číst, pro zachycení Jordanova homofobního útoku na jeho syna Ware přejde do úplně jiného kreslířského stylu v červenobílém pojetí. Podobně jako u Jimmyho Corrigana jde místy až o exhibici možností, jak komiksově vyprávět, zde navíc posílenou tím, že čtveřice povídek míří k pointě, byť může být zprvu nezřetelná a čtenáři se dovtípí později. Jediné, co snad můžeme označit za výtku, je titěrnost některých oken a textu v nich, který je místy až za hranicí čitelnosti. Problém to byl už u Jimmyho Coprrigana, Rusty Brown má sice o trochu větší rozměr, ale i tak je tu dost oken, na která by čtenář potřeboval lupu.

Rusty Brown je ukázkou, co všechno komiks dokáže, demonstrací toho, jak inovativně a nápaditě lze s tímto médiem zacházet. Ware se soustřeďuje na tváře svých hrdinů, a přestože jejich mimika je omezená na minimum, kreslíř dokáže i na zjednodušených rysech citlivě zachytit pohnutí. O Rustym Brownovi by se daly napsat knihy (mimo lze zmínit, že tu Ware, rodák z Omahy, sám sebe obsadil do role učitele výtvarné výchovy), je to komiks mnoha vrstev, který si říká o opakované čtení, při němž ještě vyplavou na povrch souvislosti mezi jednotlivými postavami a příběhy. A je skvělé, že jej máme k dispozici v českém překladu.