Nakladatelství Baobab vydalo v květnu titul, který rozhodně stojí za pozornost hned z několika důvodů. Poprvé se jím českému publiku představuje u nás dosud neznámá, ale v Lotyšsku oceňovaná autorka, která v magickém vyprávění seznamuje čtenáře s osudem svého slavného rodáka.

S příběhem inspirovaným biografií lotyšského dobrodruha Aleksandrse Laimeho (1911–1994) přišla lotyšská spisovatelka Luīze Pastore, autorka patnácti knih pro děti a mládež a držitelka nejvýznamnějších literárních ocenění Lotyšska, v roce 2021. Publikace Děti lovce diamantů (Laimes bērni, 2021, česky Baobab 2025) získala prestižní mezinárodní cenu Bologna Ragazzi Award v kategorii „New Horizons“, kterou porota každoročně uděluje inovativní dětské literatuře. Tajemný příběh z džungle ovšem neskončí pouze v tištěné podobě, ožije i v celovečerním filmu animačního studia Atom Art, které momentálně pracuje na jeho výrobě.

Obzvlášť u titulů pro děti a mládež jsou nedílnou součástí celkového dojmu ilustrace. Někdy se může zdát, že příliš omezují plné rozvinutí dětské fantazie, neboť například napovídají, jak vypadají postavy příběhu. Nic takového o knize Děti lovce diamantů neplatí. Její ilustrátorka Evija Pintāne obohatila příběh o velké množství kreseb, plánků a realistických nákresů rostlin a živočichů, čímž z knihy vytvořila kompaktní umělecké dílo. Vyhnula se explicitnímu zobrazení popisovaných událostí nebo postav, a dokonce zvyšila napětí tím, že občas přeruší tok vyprávění celostránkovou nebo dvoustránkovou kresbou. Fantazie pak může pracovat na plné obrátky a čtenář se ponoří do příběhu, jako by byl sám účastníkem expedice.

Pravidla, která mění duši

Když redakce ve Stockholmu obdrží Laimeho výzvu, švédská investigativní novinářka Lisa, které se pro její zalíbení ve strkání nosu do třináctých komnat kohokoliv zajímavého říká Čmuchonoska, se vypraví do venezuelské džungle. Nechá se zlákat možností odhalit tajemství cestovatele, který objevil nejvyšší volně padající vodopád a kterému se jako jedinému podařilo vyšplhat na Ďáblovu horu a objevit roztodivné druhy zvířat a ohromné množství diamantů.

Lidé z tisku po příjezdu nemohou uvěřit, že Laime nežije se svou rodinou v honosném paláci, ale ve vlhké chatrči zarostlé orchidejemi a lijánami. Dobrodruh, znechucený postojem novinářů, změní svůj plán ukázat světu senzaci, kterou objevil, a zmizí. Jak už název napovídá, hlavními postavami jsou Laimeho děti přezdívané Křída a Bráška, jež se otce spolu s několika indiánskými dětmi vydají hledat na Ďáblovu horu. Přidá se k nim i Čmuchonoska, která je na této nebezpečné cestě vystavena nejedné morální lekci. Průvodcem je jí Křída, vyzbrojená Laimeho deseti zlatými pravidly – naučila se je v Aleksandrsově knihovně, kde se v džungli vyučují „důležité věci o člověku, přírodě, člověku v přírodě a přírodě v člověku“. Tato pravidla nejen vedou kroky výpravy směrem k vrcholu Ďáblovy hory, ale zároveň mění a léčí duši mladé novinářky. Ukazují, že často je důležité zpomalit, být zticha nebo nedat na první dojem.

Nebezpečí zlaté horečky

Vševědoucí vypravěč se po kapitolách střídá s ich-formovým vyprávěním Lisy a čtenář tak nepřijde o žádné detaily příběhu. Kapitoly na sebe navazují tak, že děj plyne jako řeka rozdělená pouze drobnými peřejemi – názvy, jež se napojují na větu v počátku knihy: „Jen vyvolení uvěří, co se stalo, když…“ (např. …když ustaly deště a všechno začalo). Důležitým tématem je zlatá horečka, kterou se může nakazit každý z nás. Proti nepřemožitelné džungli, silné přírodě, která dokáže vytvářet zázraky, tu stojí chamtivý člověk, který vše zkazí při vidině zisku. „Tenkrát jsem věřila, že nikdo nemůže džungli přemoct. Dnes už ale vím, že stačí, aby jeden horečkou posedlý člověk zapálil oheň, a prales shoří na popel i se všemi obyvateli. Jenom proto, aby pak mohl z touhy po bohatství křížem krážem rozrýt lán země.“ Stejně tak je do protikladu k džungli postavené i velkoměsto, jako slibované místo návratu domů, po kterém touží Křída, jako lepší místo pro výchovu dětí, o kterém uvažuje matka Vilma. Zřejmý je i rozdíl mezi lidmi žijícími ve městě a těmi v džungli, kteří dokážou číst v přírodě a komunikovat s okolím, aniž by vyřkli jediné slovo. A nakonec se velkoměsto stane něčím, co otce dobrodruha nadobro oddělí od jeho rodiny.

Kniha je nakladatelstvím doporučována od 9 let. Spodní věková hranice bude nejspíš ještě vyžadovat asistenci rodičů, ale tu horní rozhodně není na místě vytyčovat, protože příběh snadno pohladí po duši i dospělého. Luīze Pastore ve svém vyprávění přináší téma přátelství, odvahy a důležitosti žít v respektu k přírodě a víře v něco neuvěřitelného. Život Aleksandrse Laimeho je stále plný nevyjasněných nebo nepodložených informací a v tom, co si o něm lidé vyprávějí, může hrát velkou roli fantazie. Je proto dobře, že si Děti lovce diamantů nekladou za cíl vytvořit dokumentární dílo o životě cestovatele, ale nabízí fantastické dobrodružství, ke kterému je třeba přistupovat s otevřenou myslí a naplno ho čtením prožít. Jen tak mohou čtenáři s úsměvem dojít ke stejnému poznání jako Lisa – že je to příběh „až příliš neuvěřitelný na to, aby si ho někdo dokázal vymyslet“.