Jakmile děti odrostou leporelům, setkávají se – podle básnířky a prozaičky Olgy Stehlíkové a literárního teoretika Petra Gojdy – s poezií žalostně málo a jen někteří se k ní vracejí až jako „pokročilí náctiletí“. Texty reflektující zkušenost na prahu puberty a dospívání, v české prozaické produkci bohatě zastoupené, v básnickém světě spíše chybí. Oba jmenovaní redaktoři vnímají nevyužitý prostor na knižním trhu a domnívají se, že většina nakladatelů na děti staršího školního věku s poezií zapomíná. V rozhovoru pro Host Olga Stehlíková popisuje, že v odklonu od poezie právě v okamžiku, kdy dítě získá tolik čtenářských dovedností, aby mohlo přejít ke komplexní próze, se odráží i systémově marginalizované postavení poezie v české literatuře.

A rodič běžného školáka musí souhlasit – když přijde období recitačních soutěží, dítko je obvykle konfrontováno s básněmi starými přes padesát let, anebo v lepším případě s veselými říkankami, a ano, často o zvířátkách. Nic proti Jiřímu Žáčkovi nebo Františku Hrubínovi, ale Stehlíkové a Gojdovi je třeba dát zapravdu v tom, že chceme-li děti pozvat do světa poezie, měli bychom jim nabídnout něco, co je blízké právě jejich každodennosti. Ze všech jmenovaných důvodů vznikla v letošním roce editorskou zásluhou výše jmenovaných antologie Už žádný verše o zvířátkách určená dětem od osmi let, do níž přispěli současní básníci a básnířky napříč generacemi. Je třeba podotknout, že věk cílového čtenáře bude v tomto případně individuální podle čtenářské zralosti – jde o pestrý výběr, takže i to osmileté si něco vyzobne, ale u samostatného čtení se doporučený věk bude nejspíš výrazně posouvat směrem nahoru.

Je třeba podotknout, že editoři přistoupili k zamýšlené publikaci zodpovědně. Oslovili děti od osmi do patnácti let z rozhlasového Dismanova souboru, které se s poezií díky svým recitačním zkušenostem pravidelně setkávají, a zeptali se jich, co jim chybí, o čem by chtěly číst a co by rády recitovaly. Některé odpovědi si mohou čtenáři přečíst v závěru knihy. Šedesátku dotazníků potom dostali k dispozici básníci a básnířky, kteří měli zájem do vznikající antologie přispět. Najdeme mezi nimi jména autorů tvořících pro malé čtenáře pravidelně (Robin Král, Radek Malý), ale větší část se na poezii pro děti primárně neorientuje. Všechny básně jsou tak původní a rovněž ilustrace vznikaly ke každému z textů individuálně – podepsáni jsou pod nimi převážně studentky z plzeňské Sutnarky pod vedením Renáty Fučíkové.

Antologii otevírá výmluvná báseň Robina Krále Svobodné slovo, která čtenáře vyzývá nebát se ozvat: „slovo, co překonává strach, / slovo, které bůhvíodkud, / objeví se všude na stěnách“. Právě Král ukazuje svou profesionalitu a talent tím, že se dokáže se stejnou básnickou zručností zamýšlet i nad vážnějšími tématy, ještě více to platí pro jeho báseň Poslouchat rodiče, jak se hádaj. K podobnému tématu se vztahuje Godzilla Jana Žambocha – nepojednává o filmovém monstru, ale o tom, které se ukrývá v domovech: „Malá domácí apokalypsa může nastat, kdykoliv tě to monstrum uvidí/ Kdykoliv se napije / Kdykoliv zničehonic.“ Básníkovi se tu daří přesvědčivě vystihnout i psychologickou reakci dítěte vyrůstajícího v ne zcela bezpečném prostředí: „Chybí bunkr, kam se schovat, / tak si ho stavíš v sobě.“

Byla by ale chyba vzbudit dojem, že je kniha napěchovaná pouze závažnými a tíživými tématy. Naopak, jsou tam pevně usazená mezi všemi ostatními pro ty, kteří si je potřebují najít. Spousta básní se vyznačuje hravostí a jemným humorem (Ewald Murrer, Pavel Novotný), jiné pracují s imaginativností jazyka (Daniela Vodáčková), další zase s emocemi, které jsou s věkem cílového čtenáře neodmyslitelně spjaté a přicházejí bůhvíodkud: „točí se se mnou kolotoč. / Mám radost. Vůbec nevím proč.“ (Pavel Kolmačka); „Na můj hrudník cosi sedlo – / Tíseň.“ (Thea Sedmidubská) Mnozí autoři jsou také schopni chápavě zachytit nejistotu, s níž se dospívající musejí vydávat do světa – tíhu vlastního a domnělého očekávání třeba s lehkostí vyjadřuje Marta Veselá Jirousová v básni Já v novém, upraveném vydání.

Antologií prostupuje hledisko dítěte, které se sice s nejistotou a neustálým vědomím dohledu autorit, ale už sebevědoměji rozhlíží po světě. Citelně si uvědomuje životní období, v němž se nachází: „Chtěl bych ještě zakopnout balón k sousedovi, / kterého se docela bojím. / Uvidím, / jestli to stihnu dřív, než vyrostu.“ Asi nejpůsobivější zachycení onoho času na prahu dospívání nabízí Jitka Bret Srbová ve skvělé básni Co když. Básnický subjekt se zamýšlí nad dospíváním: „Až vyrostu, bude to nejspíš v úterý, / hlavně nechci mít úplně ve všem jasno.“ Civilním a každodenním jazykem přitom klade pronikavé řečnické otázky: „Nechápu, proč nejsou školy na to, co dá nejvíc práce. / Třeba na soucit. Musí se s ním člověk narodit?“ Báseň zdařile balancuje hluboký ponor do sebe a dětskou bezprostřednost, soustřeďuje se na prožívání subjektu a zároveň oslovuje publikum a s vtipem i rodičovskou autoritu: „A co když chmíří poletí víc měkce? / Mami, to byl vtip. (…) A promiň, že vyrůstám už zase z bot.“ Silně se tu odráží vliv výchovných principů, který protagonista obrací zpátky do světa: „Když se pohádám, tak se pak omluvím, / takhle mě to naučili dospělí, / takže to snad sami taky věděli?“; „Až si srovnám, co jste mi s tátou stihli vysvětlit, zeptám se: / a musí to tak být?“

Většina básní se vyznačuje civilním básnickým jazykem, obzvláště je pak dětské každodennosti přibližuje lexikálních prostředků – Lubomír Tichý nazývá svou báseň Skibidi, v Bludišti tváří Jonáše Hájka se zase obraz „scrolluje do stran“. Z formálního hlediska se tu čtenáři setkají i s volným veršem, tedy úplně jiným typem poezie, než na který byly z běžných dětských rýmovaček zvyklé a který i prostřednictvím zařazených autorů otevírá dveře do světa současné české poezie, jež má aktuálně hodně co nabídnout. Petr Borkovec v tomto ohledu přidává i svého druhu návod: „Přečti ji dvakrát, třikrát, třináctkrát. / A pak se dívej jinam, už ne do knížky: / a ze stránek – možná, třeba, asi, snad – / oživlý motýl vzlétne do výšky.“

Navzdory záměrně provokujícímu názvu se v knize se zvířátky samozřejmě setkáme, v požadavcích malých „dismančat“ se prý totiž vedle dalších témat rovněž objevily. Ale když už se tu ve verších vyskytnou, většinou vstupují do nových kontextů a stávají se nositeli promyšlených významů: „Kos černý. Svědek u plotu. / Svědek vyhozených krámů a řečí“ (Petr Hruška); „Vlku! / Za hranicí už se střílí, / zatímco ty tu / už mimo čas, / rozhozen v křoví, / podáváš další zprávu o krutosti / v zemi, která se hrdě hlásí / k mírovým holubicím…“ (Lenka Kuhar Daňhelová). V zásadě asi nikoho nepřekvapí, že o faunu jako takovou zas až tolik nejde, mnohem zásadnější je to, co a jak se mají verše svými obrazy, třeba i zvířat, nikoliv už zvířátek, snažit komunikovat. Název antologii propůjčil text básně takřka na samém konci knihy, Supr knížka od Ježíška. A myslím, že Michal Bystrov to trefně shrnuje za všechny: „Daruj mi příběh o skutečným světě, / co nehihňá se jako ťululum. (…) Taky mě ale, prosím, nevoď za nos. / Řekni mi, jak by svět měl vypadat. / Ježíšek poslech. A teď vrchol Vánoc: / překulit se i s knížkou na záda!“