Jméno Herodes se stalo nedílnou součástí biblického vánočního příběhu a do obecného povědomí se zapsalo jako jeden ze symbolů krutosti. Ponechme nyní stranou otázku, zda byl Herodes opravdu o tolik horší než jiní despotové v dějinách, kteří nechávali vyvraždit celé rody, města nebo dokonce národy včetně malých dětí. Skutečností zůstává, že tento čin v podání evangelistů zastínil všechno, čeho podezíravý až paranoidní král ve svém předchozím životě dosáhl, na dějinnou scénu vstoupil až jako zhruba šedesátiletý muž. Z méně známých textů antických autorů přitom jasně vyplývá, že se jednalo o poměrně významného panovníka, který se zapojil do římské občanské války vedené mezi Caesarovými následovníky, a několikrát se sešel i se slavnou královnou Kleopatrou. Přiblížit Herodovu osobnost ne snad v celé její komplexnosti, ale přeci jen vrstevnatěji, než nabízí pár zmínek v Bibli, si jako úkol předsevzal Jan Horníček (nar. 1989), profesí sice ekonomický analytik s matematickým vzděláním, ale zároveň již etablovaný autor historických detektivek. Práci na románové trilogii o Herodovi věnoval, byť s přestávkami, bezmála deset let, a aktuálně mají čtenáři možnost se seznámit s prvním a druhým dílem autorova díla, nesoucími názvy Dokud mi nepožehnáš a Svět podle Antonia.

Pomineme-li několikastránkový prolog, nastupuje Herodes na scénu jako mladý muž, který se právě vrací ze studijní cesty po Řecku a Itálii zpět do Judska. Impulzivní mladík se zájmem o architekturu je obratem vtažen do složitých mocensko-politických her, v nichž není zcela snadné se vyznat, neboť své zájmy sleduje Herodův otec Antipatér, Římané, židovská rada, poslední žijící potomci židovských králů a v neposlední řadě i sám Herodes. Ten je tak už od mládí nucen činit ústupky mocnějším hráčům, například se musí oženit s ohledem na zájmy svého otce a nikoli na zájmy svého srdce, zároveň opakovaně čelí zradě ze strany svých nejbližších spolupracovníků, přátel a příbuzných. A těch několik málo mužů, na jejichž loajalitu nebo alespoň nestrannou poctivost se může bezvýhradně spolehnout, jsou obvykle buď pro politiku nepoužitelní vzdělanci nebo úřednické typy bez špetky vlastní iniciativy a fantazie.

Herodovu snahu vybojovat pro Judsko a v Judsku mír opakovaně podkopává nejen zrada jeho blízkých, ale i neochota Římanů uznat jeho význam a roli. Impérium sleduje v oblasti vlastní zájmy a i okamžiky, kdy Herodes a Římané bojují bok po boku jako spojenci, jsou prodchnuty římskou přezíravostí a z ní pramenícími naschvály. Těm však Herodes dokáže čelit stejně úspěšně jako nečekanému zásahu shůry v podobě zemětřesení.

Herodes se po většinu času může spolehnout jen na vlastní organizační talent, odvahu, houževnatost a cílevědomost, pro nějaké výčitky svědomí či shovívavost není v jeho světě místo, byť sám si v soukromí dopřeje dát průchod vlastním emocím. Z dnešního pohledu se mnohé jeho kroky jeví jako nelítostná krutost, v dobovém kontextu se však často jednalo spíše o nezbytnost. Herodes však není bojovníkem sledujícím svůj cíl a nesmiřitelně trestajícím nepřátele a zrádce, jichž mu osud do cesty postavil pozoruhodné množství. Kdesi hluboko uvnitř zůstává člověkem se zájmem o architekturu, snícím o přestavbě Jeruzaléma v město skutečně hodné toho, aby v něm stál Boží chrám. Zcela v něm neodumřely ani jiné ušlechtilé city, když se jeho syn a nemilovaná manželka ocitnou v nebezpečí, neváhá obětovat skupinu vojáků pod vedením svého oddaného druha, aby je zachránil. Podobně má později na zřeteli především záchranu své milované a sám kvůli ní podstoupí mnohá rizika – aby posléze čelil intrikám jejím a především její matky. Možná poněkud překvapivě je pak Herodes mužem, který se dokáže o samotě s půvabnou a nabízející se mu ženou ovládnout. Jaký to kontrast oproti Marku Antoniovi a jeho sexuální náruživosti, zejména pak posedlosti Kleopatrou, která měla zásadní dopad na v podstatě celý tehdy známý civilizovaný svět.

I když se Herodes musí proplétat a prodírat širokým předivem mocenských, politických i osobních vztahů, dokázal autor leckdy i složité souvislosti popsat dostatečně čtivě a četba tak neztrácí tempo, je v podstatě stejně tak neklidná a nedopřávající čtenáři oddechu, jako si oddechu a klidu nemůže dopřát ani sám Herodes. K plynulosti četby přispívá i poměrně moderní jazyk užívaný postavami v přímé řeči, a i intertextové narážky na Bibli dokázal autor zapracovat tak, že nevyznívají rušivě, zároveň však průměrně sečtělý čtenář nemá problém je identifikovat. Obzvláště působivé je v tomto ohledu zvolání „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“, které Herodovi unikne v jedné obzvláště složité situaci. Rušivá snad může být až příliš častá metafora o využívání lidí jako figurek na herní desce a především výraz „přečíslit“, který se objevuje v souvislosti s téměř každou bitvou (a že jich v obou knihách je požehnaně) a který rovněž asociuje spíše prostředí deskových her než skutečných bitev, v nichž na obou stranách umírají lidé za své ideály, svou zem a svého panovníka.

Na konci druhého dílu, Světa podle Antonia, se Herodova cesta zatím úspěšně završila – Herodes dosáhl kýženého titulu krále, prosadil svou pozici a zbavil se snad všech těch, kdo by proti němu mohli kout pikle. Do Ježíšova narození ale zbývá ještě více než dvacet let a je téměř jisté, že je Herodes neprožije poklidně ve vytouženém míru…