Díky tomu, že v ní zahynul – či se spíše nechal zabít – český král Jan Lucemburský, patří bitva u Kresčaku mezi nejslavnější bitvy českých dějin. Pohled kronikářů, kteří dalším generacím zprostředkovali poslední okamžiky života otce Karla IV., se přitom zcela jistě lišil od toho, jak průběh bitvy vnímali řadoví bojovníci. Právě z jejich perspektivy (a nadto ještě ze strany Angličanů, tedy v daném případě Janových nepřátel) se na tažení stoleté války dívá anglický historik a spisovatel Dan Jones (nar. 1981) ve své románové prvotině Psi z Essexu, prvním dílu trilogie odehrávající se v prvních letech stoleté války (ve Velké Británii již stihly vyjít všechny tři díly, v nakladatelství Bourdon zatím vyšel v překladu Věry Skalákové pouze tento první díl). Jones se na období anglického vrcholného středověku zaměřuje i odborně, což mu bohužel nezabránilo nechat postavy anachronicky pojídat fazolovou kaši, nicméně zejména při popisu zbraní a technik zacházení s nimi je zřejmé, že knihu nepsal někdo, kdo by své znalosti načerpal jen zběžně při přípravných rešerších.

Titulní Psi z Essexu představují tlupu námezdných žoldnéřů, kteří se v rámci anglického vojska účastní vpádu do Francie. Ačkoliv ke Psům patří celkem deset mužů, je pro čtenáře poměrně snadné se mezi nimi neztratit, natolik se mezi sebou vzhledem, původem, stářím i oblíbenou zbraní odlišují. Vedle velitele zvaného Loveday zaujme především obrovitý Skot, jehož jméno se v celé knize nedozvíme, dále odpadlý kněz označovaný jen jako Otec, a velšští bratři Darys a Lyntyn, mistři v ovládání luku, jejichž přítomnost je zároveň upomínkou skutečnosti, že ještě v polovině 14. století zdaleka ne všichni obyvatelé britských ostrovů ovládali angličtinu.

Určitou daní za možnost postavy postupně poznat je pomalejší tempo děje, kdy jsou bojové scény proloženy poměrně dlouhými pasážemi, v nichž se toho v zásadě moc nestane. To ale odpovídá charakteru středověkých tažení, pro která byly typické zdlouhavé přesuny a bitvy či alespoň šarvátky představovaly událost sice očekávanou, ale přeci jen spíše výjimečnou. Oblíbenou součástí taktiky obránců bylo invazní armádu vyčerpat dlouhými pochody a Jones je ve vykreslení dopadu takovéto taktiky na morálku mužstva velmi přesvědčivý. Na druhou stranu čtenář není ochuzen ani o intriky mezi jednotlivými šlechtici a nutnost hlavní postavy (nebo v tomto případě spíše postav) mezi nimi složitě manévrovat, pokud chce tažením projít se zdravou kůží. Snad neprozradíme příliš, pokud na tomto místě konstatujeme, že ne všem Psům se to poštěstí. Samotná bitva u Kresčaku, kterou nejspíše budou čeští čtenáři vyhlížet nejvíce, představuje závěrečnou scénu knihy, Jan Lucemburský v ní bohužel ale sehraje poměrně malou roli a celou bitvu sledujeme z perspektivy několika vojáků spíše zadních linií.

Čtenář není ochuzen ani o motiv nevyřešeného traumatu z minulosti, který si s sebou hlavní postava obvykle nese. Kolektivním traumatem v případě Psů, nebo přinejmenším veteránů skupiny, je nevyjasněný osud bývalého velitele, jehož všichni ve vzpomínkách nazývají jen přízviskem Kapitán. Zásadám, které Kapitán kdysi této bandě vštěpil, mnozí vděčí za svůj život i za to, že se celá skupina už dávno nerozpadla a navzdory některým antipatiím dokáže jako celek stále fungovat. Vedle nevyjasněného Kapitánova osudu si pak někteří nesou z minulosti i svá vlastní soukromá traumata, přičemž nejvíce se v tomto ohledu poměrně očekávatelně dozvíme o veliteli Lovedayovi, který byl dokonce kdysi šťastně ženatý a měl děti, ovšem se ztrátou rodiny se dodnes zcela nevyrovnal.

Třebaže napínavé bojové scény v knize nechybí a jejich silnou stránku je popis ovládání různých druhů zbraní a nikoli potoky krve a hromady vyhřezlých vnitřností, je to především atmosféra celého tažení, kterou Jones vykresluje skutečně mistrně, až čtenář téměř sám cítí únavu z jízdy na koni po prašné cestě pod žhavým sluncem, útroby svírající se v důsledku nedostatečné a nevhodné stravy i slastnou úlevu, když vyprahlé hrdlo konečně svlaží doušek vody či piva. Nechybí ani kontrast mezi pohodlím až pohodlností postav patřících k nejvyšší společenské elitě a podmínkami, v nichž museli žít řadoví vojáci, sedláci a měšťané. Opakovaně se objeví motiv rozdílu mezi pojetím rytířské cti a praktickým pohledem zkušených žoldnéřů na způsob vedení boje, který lze shrnout formulací „Vjeli přímo do plně bráněné nepřátelské pozice. Nebyla to ani past. Jen úplná hloupost, maskovaná jako statečnost.“ (s. 277) Specifikem Jonesova textu je pak mluva postav, protkaná množstvím rouhačských kleteb převyšujících obvyklý standard i u historických románů snažících se strhnout z pohledu na minulost romantizující náhled a odhalit život neprivilegovaných vrstev v jeho drsnosti. I čtenáři bez vyznání ale nejspíše pozdvihnou obočí nad opakujícími se výrazy „pavilon“, „divize“ a „civilisté“, které se – přinejmenším v češtině – obvykle spojují až s pozdějšími staletími.

Jakkoliv se toho ale během cesty Psů ke Kresčaku přihodí méně, než by si čtenáři upřednostňující akční scény přáli, přeci jen se nashromáždí několik dějových linek, jejichž vyřešení lze očekávat až v následujícím dílu. Další cesta Francií po boku Psů sice možná nebude ta nejnapínavější literární výprava, jakou kdy čtenáři zažili, ale na druhou stranu si po dočtení knihy většina z nich uvědomí, že jim tahle partička svérázů přeci jen přirostla k srdci a že by se s ní neradi loučili definitivně.