Novela Zemička získala různá ocenění a byla přeložena do desítek jazyků. Je to dáno bezpochyby závažností tématu a inspirací osobním příběhem; o literární inovativnosti či kvalitě se však příliš mluvit nedá. Pro evropské čtenáře může být bezesporu zajímavý obraz etnicky pestré a koloniální minulostí poznamenané oblasti střední Afriky, podávaný perspektivou samotných obyvatel, kteří z různých historických příčin prchali z místa na místo. Zobrazena je zde těžko pochopitelná nenávist mezi Hutuy a Tutsii, jež vedla ke genocidnímu výbuchu násilí a desítky let trvající občanské válce. Z pohledu jedenáctiletého Gabriela však nejsou prozkoumávány důvody či kořeny tohoto konfliktu – v příběhu je brán jako fakt, s nímž se hrdina nechce, ale musí smířit.

Vyprávění je budováno na půdorysu rozpadající se rodiny. Gabriel se ve vzpomínkách vrací do doby, kdy vrcholil spor jeho rodičů, jejž vnímal dětskýma očima a jemuž zcela nerozuměl. Politické rozštěpení země, stoupající nenávist mezi etniky, vojenský převrat, zemětřesení i občanskou válku následně popisuje jako pokračování tohoto prvotního rozkladu stabilního světa, kdy byli ještě šťastní. Vzpomíná na klučičí partu, přičemž líčení jejich zážitků není nepodobné Dobrodružství Toma Sawyera či jiným chlapeckým příběhům. V mnoha momentech máme pocit, že srovnatelné historky už jsme četli jinde.

Kniha se odvíjí nikoli v souvislém a rozvíjejícím se příběhu, ale v jednotlivých epizodách: rozluka rodičů – oslava narozenin spojená s grilováním krokodýlího masa – prezidentské volby – návštěva Rwandy – knihovna paní Ekonomopulosové – nový člen party apod. Události vypravěč zvýznamňuje tím, že je líčí jako symbolické či osudové: otec chce Gabriela po odchodu matky potěšit, ale na výletě, jejž měla zvěčnit fotka, dojde film; zrádný sluha neukradne pouze inventář, ale i Gabrielovo nové kolo apod. To vše vede k tomu, že situace nejsou zobrazovány, hrdinové je neprožívají, ale jsou popisovány („tatínek se nás snažil držet dál od politiky“), nebo jsou události líčeny v monolozích postav – v knize například není zachyceno, jak matka hledala ve válkou zmítané Rwandě své příbuzné, ale následně o tom (pouze) referuje. Vyprávění je tak v podstatě ploché, prokládané vzletnými metaforami či přirovnáními: „Já si vybavoval to, o čem se u stolu nemluvilo, ale co bylo přítomné jako mouchy, které Ana lovila z tomatové omáčky“ (s. 52). „Obtékal nás teplý vítr, na okamžik se kolem nás zavinul a pak se rozletěl do dálky a odnášel s sebou vzácné přísliby“ (s. 55). „Opilci ve výčepu povídají nebo poslouchají, odzátkovávají piva nebo myšlenky“ (s. 70). „Genocida je ropná skvrna a ti, kteří se v ní neutopili, zůstanou nadosmrti umazaní“ (s. 142).  I dialogy dospívajících chlapců jsou leckdy těžko uvěřitelné: „‚Já nejsem ani Hutu, ani Tutsi,‘ odpověděl jsem. ‚Mě se tohle netýká. Vy jste kamarádi, protože vás mám rád, ne kvůli tomu, že jste z toho nebo tamtoho etnika. Mně do toho nic není!‘“ (s. 141).

O to výraznější je drastická násilná scéna těsně před útěkem z Burundi, do níž je jako aktér zatažen samotný Gabriel – stojí v kontrastu k předchozím nevinným chlapeckým prožitkům i k jinak závažným událostem, které jsou však pouze převypravovány jinými postavami. Je zřejmé, že k tomuto bodu vyprávění celou dobu spělo, od něj se odvíjí nemožnost setrvání v zemi a následná emigrace, nicméně nedokáže vyvážit předchozí neživotnost vyprávění.

Kniha je sice uvozena typograficky odlišenými pasážemi psanými z perspektivy současnosti, nicméně téma vykořeněnosti emigrantů, stesku po „té proklaté zemi“ a nemožnosti návratu není nijak ohledáváno. Současná situace Gabriela (respektive Gaëla), Francouze s rwandskými kořeny a karamelovou pletí, není jádrem vyprávění a slouží v podstatě jen jako rámec, aby bylo možné text útěšně uzavřít. Vyprávění Zemičky je tak v závěru završeno několikanásobně: protagonista se skutečně do svého rodného města a domu vrací a setkává se s Armandem, s nímž ho pojí děsivá zkušenost občanské války, který však (v zrcadlovém protikladu ke Gabrielovi) v Burundi zůstal. Impulzem k návratu se navíc stává smrt paní Ekonomopulosové, která kdysi Gabrielovi otevřela svět literatury, což vyvrcholilo sepsáním literárního debutu, který jsme právě dočetli (což je explicitně zvýrazněno v posledních slovech: „Svítá a mně se chce psát. Nevím, jak ten příběh skončí. Vzpomínám si ale, jak to celé začalo“, s. 166). Vrcholem je, že hrdina nachází svou zmizelou matku.

Kniha Gaëla Faye tak popisuje hrůzné události střední Afriky, ale dělá to polopatickým a leckdy patetickým způsobem. Nepochybně čtenáře zasáhne informacemi o povražděných Tutsiích a absurditě občanské války ve vzdálené africké zemi, ale od toho, že by se člověk daná fakta dočetl v novinách, se to v mnohém neliší.