Gaël Faye vydal svou prvotinu Petit Pays v roce 2016. V témže roce se kniha dostala do úzkého výběru několika nejprestižnějších francouzských literárních cen. Byla přeložena do více než třiceti jazyků a stala se předlohou pro stejnojmenný film a komiks. I jeho druhý román Jacaranda z roku 2024 vzbudil pozornost, Faye za něj získal Prix Renaudot. Nakladatelství Vyšehrad se nicméně rozhodlo uvést autora do češtiny jeho debutem: pod názvem Zemička vyšel v překladu Tomáše Havla.

Gaël Faye, syn tutsijské uprchlice, se příběhem knihy vrací do Burundi před třiceti lety, kde se i on stal obětí následků genocidy Tutsiů. Proto byl nucen uprchnout do Francie, rodné země svého otce. Tato událost pro něho znamenala jeden z impulzů k napsání knihy. S důsledky násilného stěhování a vykořenění se potýká dodnes: ústy svého vypravěče Faye konstatuje: „Doma nejsem nikde. Být někde doma znamená splynout s charakterem místa, zapadnout do členitého okolí. Nic takového se [ve Francii] neděje.“ (s. 13) Textem tak podniká symbolickou cestu do krajiny svého mládí, kde pátrá po jeho střípcích, přičemž autobiografický motiv transformuje do univerzální výpovědi o konci dětství a o zoufalé snaze co nejdéle si ho ve světě plném násilí udržet.

Do zprvu veselých a nostalgických vzpomínek na rošťácké dovádění party „Kinanira Boyz“ se začne vkrádat stín etnické nevraživosti mezi Hutuy a Tutsii. Pohledem dětského, a do jisté míry naivního vypravěče Gabriela pomalu odkrýváme tajemství „země šepotů a záhad, plné trhlin a vzdechů“ (s. 96) a zároveň zjišťujeme, že tíze minulosti nelze uniknout. Chlapce také dohání jeho poloviční tutsijský původ. Stupňující se násilí ve společnosti šikovně zrcadlí úzkost zmenšujícího se prostoru: ze slepé uličky, kde si děti hrály, se uchylujeme do domu, který se kvůli zákazu vycházení nesmí opouštět, a vše kulminuje nuceným pobytem ve ztemnělém pokoji bez oken, kam hrdiny zahnaly zbloudilé střely gangů. Lehce kýčovité scény dětí malujících vojáky pak možná příliš polopaticky podtrhují zoufalství, do něhož se země potápí. Obrazy války a masakrů ostře kontrastují s podmanivým zobrazením pestrobarevné přírody, narušujícím představy evropského čtenáře o „zchudlé Africe“.

Popisy podtrhuje překlad Tomáše Havla, sice velmi čtivý, ale do jisté míry citově zabarvenější než jazyk originálu. Namátkou: výrazy „maman“ a „papa“ jsou důsledně překládány jako „maminka“ a „tatínek“ (v daném kontextu by přesnější bylo „máma“ a „táta“), vulgarismy originálu jsou často zmírněné: „Tu te fous pas de ma gueule“ jako „Přestaň si ze mě dělat šoufky“ (s. 22), přičemž adekvátnější varianta by vzhledem k vyznění pasáže zněla: „Neser mě!“. Místy si překladatel navíc poupraví význam, například ve větě: „Chaque fois que les jumaux juraient, ils disaient: ,Au nom de Dieu‘...“ převedené jako „Dvojčata místo sprostých slov říkala ,božechraň‘“ (s. 35). Přesnější překlad by byl: „Pokaždé, když dvojčata nadávala, říkala: krucifix!“ – v Havlově verzi zde zaklení se zhrubělým příznakem zaniká. Jiným příkladem nepřesného a lexikálně bohatšího překladu může být věta: „Sauf que, sur l’artère principale de Cibitoke, des policiers nous ont arrêtés pour nous demander ce que nous faisions, entassés à neuf dans la voiture.“ přeložená jako „Jenže na hlavní výpadovce z Cibitoke nás zastavili policisté a chtěli vědět, co má těch devět lidí nacpaných v jednom autě za lubem.“ (s. 45) Místo banálního a suchého slovesa „faire“ („dělat“) se zde objevuje idiomatický frazém „mít něco za lubem“, nemluvě o záměně hlavní třídy a výpadovky (jakkoli je to relativní, neboť zmíněné město protíná frekventovaná silnice, jež je tak zároveň i jeho hlavní tepnou; avšak scéna se neodehrává při výjezdu města – na výpadovce –, ale v jeho centru), přičemž překlad bez posunutí významu by zněl: „Jenže na hlavní třídě v Cibitoke nás zastavili policisté a chtěli vědět, co nás dělá devět v jednom autě.“ Podobné nesrovnalosti v překladu pak ještě více zdůrazňují nevyrovnanost Fayova vypravěče – desetiletého Gabyho. Používá sice „dětský“ slovník, jenže svět pozoruje dospělýma očima, což vyvstává hlavně v dopisech, které píše stejně staré Lauře do Francie nebo bratranci do Rwandy. V nich se pouští i do komplexních úvah, ty ale díky dětsky strohému jazyku působí nepatřičně: „Trvalo mi dlouho, než jsem ti napsal. Poslední dobou jsem měl hodně práce s tím, abych zůstal dítětem. Kamarádi mi nahánějí strach. Každý den se mi vzdalují.“ (s. 147)

V Zemičce násilí a svět dospělých splývají. Gaël Faye je ostatně jedním z prvních autorů, kteří se rozhodli o rwandské genocidě psát. S citem poukazuje na hrůzy války a vztah těch, kdo běsnění unikli, ke světu: svět „předtím“, plný krásy dětství, voňavých a barevných květů, který autor oživuje ze svých vzpomínek, ustupuje světu „potom“, kdy už nebylo možné být dítětem. „O tom to celé je: ze všech těch zranění a z toho násilí se nelze úplně vyléčit,“ vysvětluje autor v jednom z rozhovorů, které ke knize poskytl. Mimochodem, román lze číst nejen jako výpověď o konfliktu ve Rwandě, ale také jako příběh nemožné lásky syna ke své traumatizované, do ticha se uzavírající matce.

Zemička je především také příběhem o lásce, kterou Faye chová ke své rodné zemi, o nostalgii, kterou nelze nikdy zcela potlačit. O touze po ukradeném dětství, kterou není možné naplnit. I když mu pomáhá o tom psát a zpívat: „Zemičko moje, když pláčeš, pláču také. Když se směješ, směju se s tebou. Když umíráš, umírám, a když žiješ, žiju. Zemičko moje, krvácím z tvých ran. Zemičko moje, je jisté, že tě miluju,“ zní v rapperově písni nazvané „Petit Pays“ z alba Pili pili sur un croissant au beurre.