V letošním roce, kdy si připomínáme čtyřicáté výročí černobylské havárie a na obzoru se dost možná začíná rýsovat další virová pandemie – hantavirus, jako by román mladého katalánského spisovatele Pola Guasche (nar. 1997) Napalm v srdci – v originále vydaný v roce 2021, tedy v době doznívající koronavirové hrozby – znovu získal na aktuálnosti. Příběh podaný z pozice bezejmenného vypravěče, který přežil jakousi blíže neurčenou katastrofu a přebývá v oblasti uzavřené do karantény, má v dané situaci potenciál oslovit čtenáře víc, než možná sám autor zamýšlel. Českým čtenářům román zprostředkoval překladatel Vít Groesl a jím vedené nakladatelství Euskaldun, v jehož nabídce představují překlady z katalánštiny hlavní pilíř.

Guasch se původně profiloval jako básník, po vydání dvou sbírek poezie debutoval jako prozaik právě recenzovaným románem, posléze publikoval dva další. Pokud se v recenzích některých románů objevuje formulace, že zpočátku není snadné se v knize zorientovat, pak lze konstatovat, že v případě Napalmu v srdci není snadné se zorientovat přinejmenším v celé první polovině díla. Což není míněno jako výtka, neboť je-li něco od počátku zřejmé, pak skutečnost, že autor se nesnažil napsat působivý postapokalyptický román. Oblast poškozená jakousi blíže nespecifikovanou katastrofou slouží především jako kulisa příběhu o hledání a uvědomování si vlastní identity, o potřebě dopátrat se vlastních kořenů a zároveň najít své vlastní místo ve světě, které nebude předem určeno rodiči, místem narození nebo společenskými normami. Nedodržování formálních norem se projevuje i v chronologické posloupnosti jednotlivých pasáží (pro něž autor sám užívá výrazu kapsle, čímž naznačuje, že je žádoucí četbu vhodně dávkovat), v nichž se prolíná několik časových rovin, a pro čtenáře tak není snadné zrekonstruovat výsledný příběh. Je-li tedy kniha označena na obálce výrazem románová mozaika, lze s tímto označením souhlasit.

Čtenář postupně zjišťuje, že se ocitl v blíže neurčené oblasti, kterou před necelými třemi lety postihla jakási katastrofa. Ti z místních obyvatel, kteří se odmítli evakuovat, žijí (či spíše přežívají) ve své vesnici, kam jim vojáci jednou za několik dní přivezou zásoby a poštu. Díky tomuto spojení může vypravěč udržovat kontakt se svým přítelem Borisem; protože jsou ale v knize zahrnuty jen texty dopisů Borisovi a Borisovy odpovědi nikoli, notnou chvíli čtenář váhá, zda se v případě Borise nejedná jen o přítele imaginárního. Boris se vypravěči stává mentorem, který mu dokáže poradit, stává se nadějí, díky níž si vypravěč udržuje spojení s normálním světem tam venku, do kterého snad bude jednou možné se zase vydat. Naopak vypravěčova matka a prarodiče představují propojení s rodnou půdou; skrze ně a jejich zbylé vrstevníky se vypravěč seznamuje s dovednostmi, jaké jsou pro život na venkově potřeba. Vojáci pak zastupují cizorodý prvek, což podtrhuje i skutečnost, že mluví cizí řečí, odlišnou od vypravěčovy mateřštiny (přes tuto a některé další narážky na katalánské reálie přitom není nikde řečeno, že se příběh odehrává v Katalánsku, krajina zůstává podobně jako sám vypravěč v celé knize bezejmenná).

I když materiálně místní obyvatelé nestrádají, z knihy čiší bezútěšnost, bezvýchodnost a slábnoucí naděje, že snad jednou budou poměry opět normální. Pocit uzavřené bezútěšnosti podtrhuje i výtvarný doprovod v podobě neumělých čar na zdi, obvykle dokreslující atmosféru vězení či pustých ostrovů, na nichž uvízne jeden či více robinsonů.

Když se zničehonic poměry vrátí k normálu, vydává se vypravěč s Borisem na cestu. Není přitom jasné, kam vlastně míří, i když nějaký cíl evidentně mají. Společnost jim na cestě zdivočelou krajinou (během níž oba mladíci dokonce na čas upadnou do regulérního otroctví) dělá rozkládající se tělo vypravěčovy matky na zadním sedadle jejich auta. Z posledního vzkazu, který matka vypravěči v předtuše své smrti zanechala, vyplývá nejen její silné přání, aby byla pohřbena jinde než tam, kde vypravěč prožil celý svůj dosavadní život, ale také to, že se ve skutečnosti narodila jinde, někde, kde se mluvilo jiným jazykem, a za používání své mateřštiny čelila od raného dětství výsměchu.

Jak již předchozí řádky naznačily, motivem vinoucím se celou knihou je důraz na to, jakým jazykem která postava hovoří. Sice i zde platí, že žádný z jazyků není uveden jmenovitě, není však těžké si domyslet, že autor má před očima katalánštinu a španělštinu. Cizí řečí nechává mluvit postavy přinejlepším cizorodé, jako jsou již zmínění vojáci, nebo ty rovnou záporné, jako jsou oni novodobí otrokáři nebo strážci jakési blíže neurčené, těžko překročitelné hranice, na kterou vypravěč a Boris během své cesty nečekaně narazí (a o níž se následně dozví, že z druhé strany je pro lidi hovořící jejich jazykem nepřekročitelná).

Útlocitnější čtenáře pak možná odradí autorův důraz na fyzický rozklad mrtvých či umírajících lidských těl; věty o mikrobech množících se v těle vypravěčovy matky položeném na zadních sedadlech patří ještě k těm mírnějším. Nejde ovšem o prvoplánové nechutnosti, jimiž by autor chtěl lacině šokovat. Guasch pozoruhodným způsobem akcentuje propojení živé tkáně a živé řeči, procesy zániku lidského těla vidí jako metaforickou paralelu toho, co se může stát „malým“ jazykům, mezi něž patří i jeho rodná katalánština, ne snad přímo malá počtem svých mluvčích, ale přeci jen po dlouhá desetiletí potlačovaná. Věty jako „A toho muže, jak pozoruje psy, kteří mu hryžou useknutou ruku. Požírají jeho ještě živé maso. Jak uložit jeden život do útrob jiného života? Jak porozumět jednomu jazyku uvnitř jiného jazyka?“ (s. 153) nebo „Narodit se: válet se mezi bahnem, prachem a zvířecími chlupy, a potom se nechat omýt dešťovou vodou. Mluvit: oživovat jazyk, který umírá,“ (s. 163) hovoří v tomto kontextu samy za sebe, stejně jako přízvisko „zpustošený“, kterým vypravěč označuje mluvu svých různými způsoby zmrzačených krajanů, snažících se překonat hranici střeženou muži hovořícími cizí řečí.

Bylo by ale příliš zjednodušující konstatovat, že kniha má potenciál oslovit obzvláště české čtenáře, neboť mnozí z nich mají ještě sami v paměti zkušenosti s vojáky hovořícími sice podobnou, ale přeci jen zřetelně cizí řečí, stejně jako by bylo zjednodušující jej označit pouze za román o životě v postapokalyptické karanténě. Guaschův román je především románem o naději – naději pro jednotlivce, naději pro menšinové jazyky, naději pro společnost jako celek.