Filozofka tvrdí, že vznik kapitalismu nelze pochopit bez analýzy násilí páchaného na ženách: bez nové genderové dělby práce, bez podřízení ženské reprodukce a bez honů na čarodějnice, které podle ní představovaly zásadní moment při formování moderního společenského řádu. Kniha si zároveň neklade pouze akademické ambice. Federici otevřeně píše, že uchování dějinné paměti je podmínkou pro hledání alternativ ke kapitalismu. Její projekt je tedy explicitně historický i aktivistický.

Na co Marx zapomněl

Federici odmítá oddělovat dějiny pracujících mužů od dějin žen a snaží se převyprávět vznik kapitalismu z feministické perspektivy. Marxův výklad původní akumulace kapitálu podle ní opomíjí několik podstatných jevů: rozvoj nové dělby práce podle pohlaví, která ženskou práci a ženskou reprodukční funkci podřizuje reprodukci pracovní síly, vznik nového patriarchálního řádu založeného na vyloučení žen z námezdní práce a jejich podřízení mužům a mechanistický pohled na proletářské tělo a u žen pak jeho transformace ve stroj na výrobu nových pracujících.

Právě do tohoto rámce Federici zasazuje i pronásledování čarodějnic v šestnáctém a sedmnáctém století. Hon na čarodějnice nechápe jako izolovanou epizodu evropských dějin, ale jako jeden z klíčových mechanismů nastupujícího kapitalismu, stejně zásadní jako kolonizaci nebo vyvlastňování půdy evropského rolnictva.

Porážka středověkého proletariátu

Kaliban a čarodějnice začíná rekonstrukcí pozdního středověku jako období intenzivního sociálního konfliktu. Středověká společnost byla charakterizovaná vzpourami, heretickými hnutími a v neposlední řadě také solidaritou přesahující třídní i genderové hranice. Morové epidemie a následný nedostatek pracovních sil pak vytvořily podmínky pro „zlatý věk“ evropského proletariátu, kdy si pracující dokázali vynutit lepší podmínky.

Tento moment byl však zlomen na konci patnáctého století „sexuální kontrarevolucí“ a novým spojenectvím aristokracie s rodící se buržoazií. Pronásledování herezí se podle Federici postupně proměnilo v pronásledování žen, čímž začal proces cíleného rozkladu proletářské solidarity.

Ukáznění těla a zrod moderní racionality

Federici souhlasí s Marxovou tezí, že kapitalismus vznikl díky ohrazení občiny, vyvlastnění a oddělení pracujících od výrobních prostředků, ale tvrdí, že tento výklad zůstává neúplný, pokud nebere v úvahu proměnu reprodukce. Vedle privatizace půdy a koncentrace kapitálu bylo podle ní nutné podřídit ženská těla reprodukci pracovní síly a proměnit je v nástroj akumulace. Rozvoj kapitalismu proto doprovázelo vytlačování žen z placené práce a devalvace jejich postavení. Federici ukazuje, jak stát v reakci na demografickou a hospodářskou krizi sedmnáctého století zaváděl propopulační opatření, kriminalizoval antikoncepci, potraty či „neplodivou“ sexualitu a postupně ženám odnímal kontrolu nad reprodukcí. Hon na čarodějnice zde vystupuje jako nástroj této nové „biomoci“, jak fenomén nazval filozof Michel Foucault.

Nástup kapitalismu byl doprovázen také proměnou vztahu k tělu. Zde Federici staví na Maxu Weberovi a jeho tezi o protestantské etice. Kapitalismus vyžadoval nový typ subjektu, schopného sebekontroly, disciplíny a potlačení spontaneity. Tělo se přestává chápat jako organická a magická jednota se světem, jako tomu bylo ve středověku, a začíná být nahlíženo jako mechanismus určený k produkci. Rozum je postaven proti vášním, tělesnost je třeba ovládnout a podřídit pracovnímu výkonu. Tento proces „mechanizace těla“ je pro Federici zásadní podmínkou vzniku moderní pracovní kázně.

Zkrocení zlé ženy – zrození poslušné ženy

Hon na čarodějnice vyvstává v knize jako centrální politický projekt raného kapitalismu. Federici jej chápe jako systematickou strategii směřující k oslabení rolnického odporu a destrukce forem života neslučitelných s kapitalistickou pracovní kázní. Terčem se stávaly ženy představující reprodukční či sexuální autonomii – porodní báby, léčitelky, chudé tulačky nebo promiskuitní ženy. Právě na hranicích, kde čarodějnice umíraly, se podle Federici rodil nový ideál buržoazní ženskosti: pasivní, málomluvné a podřízené. Hon na čarodějnice tak legitimizoval mužskou kontrolu nad ženskými těly a proměnil ženskou sexualitu v nástroj reprodukce a službu mužům. Sabat musel být zničen, aby mohl vzniknout kapitalistický řád.

Federici tvrdí, že stejná logika, která v Evropě vedla k honům na čarodějnice, se uplatnila i během kolonizace. Klíčovou strategií bylo vytváření hierarchií mezi podrobenými skupinami a systematické rozbíjení jejich vzájemné solidarity. Způsoby života původních obyvatel Ameriky byly ničeny, populace násilně christianizována a podrobena nově vytvořeným rasovým hierarchiím, které měly zabránit spojenectví mezi kolonizovanými a evropskými rolníky. Tento proces vedl k dehumanizaci, jež následně legitimizovala vykořisťování. Hon na čarodějnice a kolonizace tak Federici chápe jako propojené projevy téže historické logiky: rozdělit podřízené, oslabit možnost společného odporu a vytvořit podmínky pro efektivnější exploataci.

Za zdmi univerzity

Neoddiskutovatelný vliv této knihy spočívá v tom, že se četla daleko za hranicemi univerzitního prostředí a výrazně zasáhla do debat o současném feminismu. Figura čarodějnice, kterou Silvia Federici staví do centra svého výkladu, se ukázala jako mimořádně silný politický symbol. Na feministických demonstracích se objevují hesla jako „Jsme vnučky čarodějnic, které jste nestihli upálit“ nebo ve francouzském kontextu „Macron do kotle“.

Není náhoda, že si Federici zvolila právě čarodějnici. Dlouhodobě usilovala o to, aby feministická teorie nezůstávala uzavřená v akademickém prostředí, ale vstupovala do politické praxe. Ostatně i její angažmá v hnutí Wages for Housework (Mzda za domácí práce) vycházelo z přesvědčení, že úkolem feministické teorie je svět měnit. Nestačí ukázat, že reprodukční práce je podmínkou veškeré produkce a má stejnou hodnotu jako práce placená. Pro Federici a další členky Wages for Housework z této analýzy vyplýval konkrétní politický požadavek: mzda za reprodukční práci.

Český překlad je proto důležitou událostí. Zároveň ale otevírá otázku, nakolik lze knihu číst jako seriózní historickou práci. Jak upozorňuje historička Michelle Zancarini-Fournel v knize Sorcières et sorciers : Histoire et mythes (Čarodějnice a čarodějníci: Dějiny a mýty, 2024), současné feministické hnutí by si zasloužilo historicky přesnější zpracování těchto témat. Právě zde Federici často naráží na své limity. Podobně ostatně funguje i esejistická kniha Sorcières : la puissance invaincue des femmes (Čarodějnice: Nepokořená ženská síla, 2018¹) švýcarské esejistky Mony Chollet.

Michelle Zancarini-Fournel kritizuje Federici mimo jiné za faktické chyby. Zatímco Federici přebírá odhad devíti milionů zavražděných čarodějnic, současný historický výzkum počet obětí odhaduje na čtyřicet až sedmdesát tisíc. To nijak nesnižuje brutalitu pronásledování, nadsazená čísla však oslabují jinak důležitou argumentaci. Její teorie je navíc natolik široká, že místy naráží na problémy s chronologií i zobecněním: jednotlivé historické procesy do sebe nezapadají vždy tak hladce, jak se nás Federici snaží přesvědčit.

Ještě problematičtější je ale autorčino tvrzení, že honům na čarodějnice nebyla ze strany historiček a historiků věnována dostatečná pozornost, jako by šlo o opomíjenou kapitolu dějin. Jak připomíná Zancarini-Fournel, tomuto tématu se věnovalo nespočet badatelek a badatelů a existuje rozsáhlá odborná literatura, kterou Federici přehlíží. (Viz k tomu i nedávno česky vydanou knihu Astronom a čarodějnice. Jan Kepler a jeho doba.) Paradoxně se tak sama dopouští toho, co kritizuje: ignoruje vědění těch, kteří přišli před ní.

Jako politický text však Kaliban a čarodějnice zůstává mimořádně podnětnou knihou. Jen je dobré číst ji spíše jako manifest než jako dějepisné pojednání.

¹ Český překlad úvodu knihy je dostupný zde.