Autorská kniha Tomáše Staňka (nar. 1994) Periferní průvodce Prahou získala nominace hned na dvě významné tuzemské literární ceny: v rámci cen Magnesia Litera se ocitla mezi nominovanými v kategorii ČRo Plus Litera za publicistiku a zároveň postoupila mezi finalisty cestopisné Ceny Hanzelky a Zikmunda. Vzhledem k silné konkurenci sice tento knižní počin ani jednu nominaci neproměnil, přesto by neměl uniknout pozornosti cestovatelů, dobrodruhů a objevitelů se zájmem o málo známé kouty naší metropole. Praha se ostatně prolíná velkou částí autorovy tvorby, od knižně vydané bakalářské práce Metro (Artmap, 2017) po volný cyklus PRAGA CAPUT REI PUBLICAE, jehož je recenzovaná kniha (zatím?) poslední částí.

Jak název napovídá, zavádí autor čtenáře na místa mimo vlastní historické centrum Prahy (i když pár výjimek se v tomto ohledu v knize také najde a dvě vybrané lokace se navíc striktně vzato nacházejí těsně za hranicí katastru hlavního města). Jedná se o pestrou směs přírodních lokalit, historických míst i industriálních památek, v některých případech jde o místa poměrně známá (oppidum na Závisti), případně o skrytá zákoutí míst známých (fíkovna v areálu Pražského hradu), jindy jde o lokality téměř zapomenuté, leckdy až bizarní (to platí zejména o „hřbitovu laviček“ nebo odnikud nikam vedoucích schodech v krčském lese). Milovníky železnic jistě potěší, že poměrně mnoho kapitolek se týká právě opuštěných či málo používaných tratí, není přitom zcela jasné, zda se jedná o náhodu či o záměr, neboť autor se nikde v knize z žádné „šotoúchylky“ nevyznává.

Podobně jako je věcí autorova subjektivního pohledu výběr lokalit, které se do finální verze knihy dostaly, je mnohdy dosti subjektivní i jeho vnímání jejich genia loci. Tak nad označením holešovické maríny jako „nejzábavnějšího z pražských přístavišť“ patrně nejeden čtenář jen zakroutí hlavou (podle čeho se zábavnost přístavišť vůbec hodnotí?), nad jinými možná některým rovnou stoupne tlak: „Řepy opravdu nepatří mezi nejkrásnější pražská sídliště, ani jejich pověst není z nejskvělejších.“ (s. 96) nebo „Bohnické sídliště … je i navzdory pestrému zateplení tak trochu posmutnělé a šedivé. Jistě ne náhodou se tu všechno jmenuje po něčem polském.“ (s. 122) Na druhou stranu je právě tato subjektivní expresivita jedním z aspektů, které Staňkovu knihu odlišují od dosti sterilních textů oficiálních tištěných průvodců, do nichž by se nadto většina zahrnutých míst vůbec nedostala. I díky autorovu zjevnému zaujetí tématem i lokacemi samotnými (jak z textů vyplývá, mnohé z nich navštívil opakovaně) se čtenáře nad stránkami knihy zmocňuje nutkání všeho nechat a nejlépe ihned na popisovaná místa vyrazit osobně.

K osobní návštěvě míst autor také cíleně vyzývá, už jenom tím, že u každé lokace uvádí její přesné GPS souřadnice. Někdy se se svými tipy dostává až na samou hranici legálnosti, možná i lehce přes ni: „Zatímco zepředu je velmi zavřeně se tvářící brána, při obkroužení objektu najde člověk bezproblémovou cestu do útrob areálu“ (s. 24); „Jak bývá dobrým zvykem podobných plotů, nedalo velkou práci najít v něm díru“ (s. 56) nebo „Koupání je, jako ostatně i vstup do lomu, zakázáno, ale nijak dramaticky.“ (s. 72) V jiných pasážích naopak čtenáře před ne příliš bezpečnými či vysloveně hloupými nápady varuje: „Zkoušet se dostat přes důkladný plot blíž k sloupům, transformátorům a cívkám by byla opravdu nebetyčná a nejspíš i poslední blbost.“ (s. 70) nebo „Pochopitelně nepřebíhejte dálnici, ale použijte nedaleký mostek nazvaný Na Radosti.“ (s. 98) Naštěstí se kouzlem většiny míst obsažených v knize lze pokochat bez nutnosti prolézání děr v plotě či překonávání dálnic či železničních tratí, některá jsou dostupná dokonce i bez obav o znečištění oděvu či obuvi a bez ohledu na počasí. Asi nejpohodlněji dostupným místem zmíněným v knize jsou umělé palmy ve stanici metra Lužiny.

S krátkými texty o rozsahu dvou odstavců na každé dvojstraně harmonicky ladí výtvarná část s jednou dominující a několika menšími ilustracemi, přičemž ve stejném výtvarném stylu jsou vyvedeny i mapové výseky znázorňující přibližné umístění dané lokality. Realistické ilustrace vyvedené v matných barvách s výraznými obrysy zachycených objektů jsou přitom prosté lidských postav a zdůrazňují atmosféru objevování, která se line celou knihou – třebaže někdy autor popisuje, že dané místo bývá plné lidí a je lepší si jeho návštěvu naplánovat na méně frekventované časy. Výtvarně znalejší čtenář na ilustracích nejspíše pozná styl typický pro absolventy plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara.

Neotřelý pohled na hlavní město osloví jak nebojácné dobrodruhy, tak rodiče dětí hledajících vhodné tipy na víkendovou procházku, na některých místech se dokonce příslušníci obou skupin mohou setkat a najít si každý to své. V takovém okamžiku pak bude zřejmé, že recenzovaná kniha splnila svůj účel více než dostatečně.