Uzavření českých vysokých škol v protektorátu na podzim 1939 sice patří k základnímu penzu informací, které by každý sečtělý člověk měl znát, jen málokdo si ale dovede blíže představit, jaký dopad tento krok okupačních úřadů vlastně měl na českou společnost. Za obzor této prosté formulace z učebnic dějepisu zamířil historik vědy Michal V. Šimůnek (nar. 1976) ve své monografii Narušená kontinuita, kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Academia. Autor k tématu během své kariéry publikoval již několik dílčích studií, jejichž obsah v předložené monografii dále rozvíjí a zasazuje do vzájemného kontextu.

Samotný systém fungování československého vysokého školství, který částečně navazoval ještě na struktury zděděné z dob monarchie a částečně reflektoval potřeby samostatného státu, představoval poměrně složitou a širší veřejnosti málo známou problematiku, proto autor věnuje první kapitolu jeho stručnému nástinu. Je nutné si totiž uvědomit, že na území pozdějšího protektorátu fungovaly vedle českých vysokých škol i vysoké školy německé (adjektiva v tomto případě označují vyučovací jazyk dané školy) a pak exilové školy zřízené ruskými a ukrajinskými emigranty. Specifické postavení měly i vysoké školy vojenské neboli dobovou terminologií „válečné“. Komplikovanosti takto košatého systému si byli vědomi už současníci a autor zmiňuje několik návrhů na jeho zjednodušení, které ale z různých důvodů nakonec nebyly realizovány. Vedle snah o rozvolnění poměrně striktní hranice mezi vysokými školami českými a německými, kterou ve svých textech satiricky kritizoval třeba i Egon Erwin Kisch, stojí za zmínku i snahy o sjednocení teologických fakult, které se znovu objevily v době relativně nedávné. Období druhé republiky pak bylo poznamenáno cíleným odstraňováním Židů z veřejného dění, což zahrnovalo možnosti studia, výuky a výzkumu na vysokých školách. Zde autor přichází se zajímavým zjištěním, že zpočátku existovaly plány na vytvoření paralelních, ryze židovských vysokoškolských struktur, ale posléze byly opuštěny.

Vznik protektorátu pak pro vysokoškolské prostředí pochopitelně znamenal zásadní, byť nikoli okamžitou změnu. Podobně jako v jiných otázkách, ani u vysokého školství neměli okupanti a jimi zřízené úřady jasně danou představu o jeho dalším fungování. Studentská manifestace při pohřbu Jana Opletala se nicméně stala vítanou záminkou pro uzavření českých vysokých škol. Přestože K. H. Frank jej plánoval předem, vyznačovalo se značnou chaotičností a absencí jasně definovaného dlouhodobějšího záměru. I na skutečnosti, že ke znovuotevření českých vysokých škol nedojde vůbec, se německé úřady dokázaly mezi sebou dohodnout až zhruba o rok později a definitivní rozhodnutí učinil až Heydrich na jaře 1942. Uzavření navíc nebylo na rozdíl od běžně tradované představy absolutní, výzkumné ústavy, které byly s vysokými školami personálně i prostorově propojeny, ale nevěnovaly se samotné výuce, obvykle nakonec zůstaly v provozu. Vybavení vysokých škol bylo sice ihned po jejich uzavření nabídnuto vysokým školám německým, protektorátním i říšským, za zmínku ovšem stojí, že jejich finanční prostředky uložené v bankách byly zabaveny až po zmíněném Heydrichově rozhodnutí. Autor věnuje pozornost i materiálnímu zabezpečení akademiků, kteří se ze dne na den ocitli bez příjmu – protektorátní úřady jim obvykle zajistily místa ve státní, zemské nebo obecní správě, v případě technických škol našli někteří uplatnění i v průmyslu. Na studenty zbavené možnosti studia se autor nijak zvlášť nezaměřuje, upozorňuje ovšem na skutečnost, že několikaleté přerušení výuky mělo dopad na možnosti výzkumu v dalších letech, kdy se česká odborná společnost potýkala s nedostatkem vědeckého dorostu. Kromě toho zmiňuje nabídku k studiu na vysokých školách v Německu, na kterou reagovalo několik tisíc českých zájemců. Autor odmítá jejich plošné označení za kolaboranty a zmiňuje spíše praktické motivace jejich zájmu – od snahy dokončit přerušené studium po pokus vyhnout se nucenému nasazení. Přísnými požadavky politické spolehlivosti a rasové nezávadnosti ovšem prošla jen zhruba desetina uchazečů (Šimůnek už bohužel nezmiňuje, že těmto studentům nebylo v poválečném Československu toto studium uznáno a zároveň nebyli připuštěni ke studiu na znovuotevřených českých školách).

Nepřekvapí, že okupační úřady projevily zájem o výsledky tuzemského průmyslového výzkumu, stejně jako o výrobní kapacity zdejších továren zavedených značek. Jak se postupem let válka otáčela v neprospěch Německa, hledělo se stále méně na zákaz umisťovat výzkumná vojenská zařízení mimo území vlastní Říše a některé z nich našly své dočasné útočiště v protektorátu. Čeští odborníci ovšem nebyli k takto citlivému výzkumu připouštěni, směli se podílet jen na úpravách licenčně vyráběných zbraní, přičemž jejich úpravy byly záměrně často kontraproduktivní, stejně jako jejich až švejkovsky doslovné dodržování předpisů a některé další nenápadné projevy odporu. I v tomto případě upozorňuje autor na to, že není možné všechny takto působící odborníky šmahem označit za kolaboranty, jak se tomu po válce zhusta dělo.

Specifičtějšími příklady využití výsledků práce českých badatelů byly plány na využití tuzemské slavistiky jako jakési základny pro centralizovaný celoněmecký výzkum zaměřený na oblast jihovýchodní Evropy nebo snahy zapojit české archeology do projektu Ahnenerbe, který měl potvrdit historický nárok Němců na území střední a východní Evropy. Sluší se zmínit, že bychom našli i další příklady využití českých zemí pro německý výzkum, které autor do knihy nezahrnul, např. v Krkonoších probíhaly přípravné práce pro zřízení německých meteorologických stanic v Grónsku a na Špicberkách.

Kromě výše zmíněných a některých dalších témat úzce souvisejících s vysokoškolskou výukou či vědeckým a průmyslovým výzkumem autor sleduje „vysokoškolskou stopu“ i v tématech obecných, ať už jde o tlak na vystěhování židovských spoluobčanů do zahraničí, hromadné zatýkací akce (např. akce Albrecht der Erste, provedená v souvislosti s útokem na Polsko 1. září 1939, nebo obě heydrichiády), účast v odboji, nebo jmenování K. H. Franka německým státním ministrem.

V závěrečné kapitole se autor zaměřuje na dění po skončení války (bohužel v textu zcela přeskočil dění v posledních válečných měsících), kdy se vysoké školství rychle ocitlo pod silným vlivem KSČ a zároveň začala vysokoškolská „mapa“ zhruba získávat obrysy, jaké si udržela dodnes – uzavření německojazyčných vysokých škol, otevření lékařských fakult v Hradci Králové a Plzni, vznik samostatných fakult pedagogických či (bohužel jen zmíněný, avšak v knize nijak neodůvodněný) přesun Vysoké školy báňské z Příbrami do Ostravy. Dobovou atmosféru dokreslují zejména úvahy o naprostém zrušení germanistiky jako studijního oboru a rovněž rozpaky nad setrváním židovských pedagogů i těch německojazyčných, kteří si s nacismem nijak nezadali (ti však obvykle nakonec Československo raději sami opustili).

Je nutné ocenit práci, jakou si autor dal se sběrem materiálu, kdy navštívil nejen české archivy, ale i celou řadu německých. Jak sám podotýká, právě v těch německých lze často vysledovat diskuse vedené představiteli okupační a říšské správy; do českých archivů se pak obvykle už dostal jen výsledek jejich debat, což by mohlo vytvořit zavádějící dojem, že postoje německých úřadů byly jednotné a především od začátku promyšlené, což často neodpovídá skutečnosti. Nejeden čtenář si ale nad stránkami knihy položí otázku, zda není téma pojato snad až příliš zeširoka: snaha skloubit dohromady téma vysokých škol i aplikovaného praktického (zejména průmyslového) výzkumu může vést k tomu, že čtenář dle svých preferencí vyhodnotí některé pasáže jako až nadmíru podrobné. Plynulost čtení knihy pak narušuje pro autora typické nadužívání všemožných zkratek, praktický přínos publikace pro odbornou i laickou veřejnost ale tuto vadu na kráse více než vyvažuje.