Ačkoliv byl holocaust bezesporu vyvrcholením antisemitských postojů, neznamená to, že s koncem druhé světové války a otevřením bran koncentračních táborů jeho projevy zcela vymizely. Mezi strategie, k nimž se přeživší Židé uchýlili, aby do budoucna chránili sebe i své blízké před hrůzami, jimiž si právě prošli, tak patřila snaha nevyčnívat, neupozorňovat na svou odlišnost a tajit svou identitu nejen před sousedy či kolegy v práci, ale nezřídka i před vlastními dětmi. V nevědomosti ohledně toho, že je po své matce Žid, tak vyrůstal i polsko-švédský novinář Maciej Zaremba Bielawski (1951), který se pravdu dozvěděl teprve v okamžiku, kdy se jeho matka v roce 1968 rozhodla kvůli antisemitské kampani polských úřadů zemi i s rodinou opustit.

Víceméně náhodou padla volba cílové země na Švédsko, kde se Zaremba postupně vypracoval v uznávaného novináře působícího v největším deníku Dagens Nyheter a v roce 1982 se oženil se spisovatelkou Agnetou Pleijel. Ve svých švédsky psaných textech svůj polský původ často tematizuje, zároveň se však zabývá i tématy týkajícími se vztahu jednotlivce a společnosti, zdravotnictvím či školstvím. Příběhem své rodiny Dům se dvěma věžemi se autor představuje českým čtenářům poprvé, přičemž na autorovu výslovnou žádost byla kniha přeložena z autorizovaného polského překladu švédského originálu. Překladu z polštiny se ujal Jan Faber a je vhodné zmínit, že onen polský překlad získal v roce 2019 v autorově původní vlasti Cenu Ryszarda Kapuścińského za nejlepší polsky vydanou literární reportáž.

Jak vypadá Žid?

První zhruba stovkou stran přitom téma (skrývané) židovské identity jen občas probleskne, například když se autor jako malý chlapec zeptá své matky, jak vypadá Žid, a ona mu mnohoznačně odpoví „Tak jako já.“ (s. 98) Autor se primárně zaměřuje na své dětské vzpomínky a na všední realitu poválečného Polska, přičemž těmto pasážím dodává zdánlivou objektivitu vyprávěním ve třetí osobě, ačkoliv je zřejmé, že píše sám o sobě.

Tyto pasáže mají zjevně za cíl otřást především čtenáři švédského originálu – ostatně i řadu výrazů a reálií autor vysvětluje ve srovnání právě se Švédskem –, ale i na českého čtenáře, který má o realitě padesátých a šedesátých let v zemích za železnou oponou určitou představu, působí silně depresivním, bezvýchodným a bezbarevným dojmem, téměř až jako sled absurdních nebo přinejmenším podivných scén, které jen někdy autor v závěru vysvětluje z pozdějšího pohledu vlastního dospělého já. Nechybí zvůle komunistických funkcionářů, nedostatek potravin, látek i dalšího zboží, ale ani typicky dětské kratochvíle jako naskakování do jedoucích tramvají, první lásky nebo zájem o dobývání vesmíru. Obzvláště silná pasáž je ta, v níž autor, ještě bez vědomí vlastního židovského původu, diskutuje na jaře 1968 se svými židovskými přáteli a snaží se vyvrátit jejich argumenty týkající se stále živého polského antisemitismu.

Šlechtic a Židovka za války

Plynule až neznatelně pak Zaremba přechází k líčení kořenů vlastní rodiny z matčiny i otcovy strany. Jedná se o jakési zhuštěné dějiny Polska ve 20. století v menším měřítku, neboť autorův otec byl polský šlechtic narozený v ruské části Polska a po říjnové revoluci se mu podařilo dostat se do nově vzniklého Polska, kde se posléze stal známým psychiatrem. Matka byla dcerou židovského soudce, po vypuknutí války uprchla i s rodiči do Sovětského svazu, odkud se po nacistickém vpádu potají vrátila zpět do vlastního Polska. Autorův otec prožil téměř celou druhou světovou válku v německém táboře pro zajaté důstojníky, tzv. oflagu, které tvoří málo známou a téměř neprozkoumanou kapitolu moderních evropských dějin. Životní podmínky v těchto táborech představovaly v porovnání s většinou jiných zařízení nevídaný luxus a díky pravidelným zásilkám od Červeného kříže se zdejším zajatcům žilo v některých ohledech dokonce lépe než jejich dozorcům, odkázaným na národně socialistické hospodářství.

Složité osudy obou rodičů komplikoval ještě výrazný věkový rozdíl mezi autorovými rodiči. A navíc byl jeho otec před sňatkem s jeho matkou již jednou ženatý. Vyznat se ve složitém předivu příbuzenských vztahů obohacených ještě o generační posun na jedné straně není zcela snadné a čtenář chápe pasáže, v nichž Zaremba přiznává, že jako dítě nedokázal na pohřbu jakéhosi staršího muže cítit pohnutí, ačkoli se jednalo o jeho nevlastního bratra. Vztahy mezi několika málo příbuznými na obou stranách, kteří měli to štěstí a válku přežili, byly poznamenány i snahou autorovy matky přimět nastávajícího manžela k uzavření církevního sňatku, k čemuž byla nutnou podmínkou anulace sňatku předchozího. Jakkoliv Zaremba tento dosti bezohledný nátlak ze strany své matky nahlíží právě zmíněným prizmatem snahy o zatajení až popření vlastní židovské identity, čímž ji do značné míry omlouvá, nevyžaduje příliš velkou fantazii si představit, co si o tomto jejím požadavku asi mysleli příbuzní z otcovy strany, zejména jeho děti.

„My“ a „oni“

Příběh autorovy rodiny se, jak je tomu u knih tohoto žánru obvyklé, prolíná se scénami ze samotného pátrání, vysedávání po archivech, probírání se starými dokumenty a také se vzpomínkami z dětství, které ve světle takto nabytých znalostí získávají nový (či vůbec nějaký) smysl. Rekonstruování životních osudů předků má v autorově případě ještě další rozměr: kromě toho, že jeho matka o své minulosti z důvodů již zmíněných téměř nemluvila, o sobě mnoho neprozradil ani autorův otec. Rodina (bez otce, který na prahu osmdesátky stěhování odmítl a zůstal v Polsku) byla navíc nucena nechat většinu věcí v Polsku, což se týkalo i fotografií, rukopisných poznámek a podobně. Pasáže, v nichž autor popisuje svévoli a kafkovsky absurdní logiku uvažování celníků a funkcionářů, působí v době volného pohybu napříč většinou Evropy jako scény z jiného světa a v mnohém připomínají uměle vytvářené překážky, jakým čelili Židé snažící se ve třicátých letech opustit Německo i některé další státy. Během výzkumu si autor v jednu chvíli uvědomuje, že zásadní proměnou prošel jeho náhled na onen základní identitní postoj „my a oni“: když se do pátrání pouští, „oni“ jsou pro něj Židé, ale posléze stále více přijímá židovskou část své identity, až nakonec v jeho očích – a hlavně myšlenkách – označení „oni“ získávají Poláci.

Vyrovnat se se skutečností, že rodiče před člověkem tajili jeho skutečnou identitu, je vždy citlivou a individuální záležitostí, s níž se každý musí vyrovnat po svém. Zaremba v sobě našel odvahu se o svůj příběh podělit, čímž může inspirovat další lidi v podobné životní situaci. Zároveň připomíná, že 20. století bylo především století pohnutých lidských osudů, které se mohou zdát neuvěřitelné, ačkoliv jejich protagonisté či jejich potomci navzdory všem snahám o jejich vyloučení, vypuzení, vykořenění nebo přímo likvidaci stále žijí mezi námi.