Dánský dramatik Thomas Markmann (nar. 1971) se k divadlu nedostal přes školní četbu ani kulturně založenou rodinu. Vyučil se instalatérem a až jako dospělý se začal věnovat nejprve amatérskému divadlu. Jeho první vlastní hra vznikla z osobní zkušenosti s nemocnou matkou a o několik let později se jeho drama Beton (2015) stalo jedním z výrazných děl současné dánské dramatiky. S Thomasem Markmannem jsme mluvili o tom, jak se člověk může k divadlu dostat oklikou, proč ho zajímají lidé, kterým se v kulturním prostředí nedostává dostatečného prostoru, ale i o tom, proč má podle něj smysl přestat se ke klasickým textům chovat s posvátnou úctou a doslova je rozřezávat motorovou pilou.

iLiteratura: Jak jste se vlastně dostal k literatuře a divadlu? Z vašeho životopisu se nezdá, že byste od mládí snil o kultuře a profesi dramatika.
Thomas Markmann: Vůbec ne. Poprvé jsem se s divadlem setkal v sedmé třídě, když jsme ve škole hráli komedii. Což je samo o sobě vcelku komické, protože jsem byl na dánštinu a humanitní předměty opravdu špatný. Neuměl jsem pravopis ani interpunkci, vůbec jsem nečetl. Z dánštiny jsem dostával nejhorší známky. Ale právě škola mi dala možnost zažít jeden z mála velkých úspěchů. Když jsem vyšel na scénu, lidé se začali smát. Nevím, jestli to bylo tou rolí, nebo mnou, ale najednou jsem viděl, že mi něco opravdu jde. Každé dítě by mělo dostat možnost vyzkoušet si různé věci, může to být jeho jediná šance rozpoznat, že v něčem opravdu vyniká.

iLiteratura: Jenže vy jste se po škole rovnou za divadlem nevydal.
Thomas Markmann: Ne. Po škole jsem se vyučil instalatérem. Opravoval jsem toalety a všechno možné, na umění a kulturu jsem úplně zapomněl. V dětství ani mládí jsem vlastně do divadla nechodil. Ani do kina. Moje matka byla po celý život velmi nemocná. Otec byl starý, narodil jsem se jim v docela pozdním věku. Byl jsem prostě kluk, který chtěl jezdit na motorce, pít pivo a dělat vylomeniny.

Později jsem si založil rodinu a žil na ostrově Falster, narodila se mi dcera. V určitém okamžiku jsem potřeboval něco v životě změnit a chodit víc mezi lidi. Nebyl jsem sportovní typ, takže jsem si vzpomněl na to, že jsem kdysi hrál divadlo. V Nykøbingu, asi tři kilometry od místa, kde jsem bydlel, fungoval amatérský divadelní spolek. Tak jsem tam začal chodit. A dělal jsem v něm všechno možné: hrál jsem, pomáhal za scénou, přispíval do členského časopisu, svítil, dělal nápovědu, maloval kulisy, uklízel.

Od amatérského divadla k vlastnímu psaní

iLiteratura: A kdy jste se rozhodl, že zkusíte pro divadlo také sám něco napsat?
Thomas Markmann: To přišlo docela pozdě. V našem malém amatérském divadle byla taková miniaturní knihovna. Jednou jsem si tam sáhl po jedné hře, vlastně i trochu proto, že jsem si říkal, že bych někdy mohl něco zrežírovat. Jmenovala se V domě mého dědečka a byla od Pera Olova Enquista. A při její četbě jsem poprvé zažil, že text může člověka doslova fyzicky zasáhnout. Naskakovala mi z něj husí kůže. Byla o mladém chlapci, který nikam nepatřil, a o jeho dědečkovi. Dědeček zemře a chlapec se později dostane do ústavu, kde se ho tamní pracovnice a kněz snaží každý nějak oslovit. Je to velmi temný příběh, ale zároveň v něm existuje zvláštní naděje. A já si tehdy řekl: tohle bych chtěl inscenovat.

iLiteratura: A skutečně jste ji zinscenoval?
Thomas Markmann: Ano. Byla to moje první režie. Na naší malé scéně jsme ji hráli se třemi amatérskými herci. Nebylo běžné nastudovávat vážná dramata, tehdy se tam uváděly hlavně kabarety a revuální záležitosti. Ale přišlo třicet, čtyřicet, někdy padesát diváků, a to už pro mě byl silný zážitek.

iLiteratura: Tehdy jste tedy poprvé pocítil touhu zkusit také něco sám napsat?
Thomas Markmann: Ano, bylo to v době, kdy moje stále velmi nemocná matka žila už v domově důchodců. Začal jsem ji tehdy při návštěvách hodně fotografovat. Nebyla už příliš schopná komunikace, většinou jen seděla před televizí a já jsem vlastně nevěděl, co mám dělat. Tak jsem fotografoval ji, prostředí kolem ní, žlutou šťávu, kterou jim tam dávali, televizi, všechno možné. Znamenalo to pro mě další způsob, jak objevovat vlastní kreativitu.

A potom jsem dostal chuť napsat o matce divadelní hru. Zapsal jsem si ji ručně do sešitu. Byla to krátká hříčka s nádechem pohádky o staré ženě v domově pro seniory. Zároveň v ní byla společenská kritika, protože mi připadalo strašně chladné, jak se o lidi v takových zařízeních pečuje. Přivezou je před televizi, zapnou ji, a tím to v podstatě končí. A pak se jich někdo zeptá, jestli chtějí žlutou, nebo červenou šťávu.

iLiteratura: Jak jste tu hru vystavěl?
Thomas Markmann: Vystupuje v ní malá holčička, která přijde navštívit někoho jiného a zabloudí do pokoje staré ženy. Začne se jí vyptávat, proč je smutná, a postupně ji přiměje vyprávět o svém životě. O jejím manželovi a o tom, jak se poznali, v metafyzické rovině pak spolu jejím životem proletí. Když se vrátí, stará žena zemře a ukáže se, že ta holčička byla vlastně andělem, který si pro ni přišel. Šlo o drobnou pohádku, která ale vycházela ze skutečného pocitu.

iLiteratura: A povedlo se vám ji zrežírovat, nebo jste ji nabídl jiným divadlům?
Thomas Markmann: Přepsal jsem ji do počítače, vytiskl deset kopií, vyhledal jsem si v telefonním seznamu různá divadla a rozeslal ji. Zdálo se, že si ji nikdo nepřečetl. Až po několika měsících začaly chodit odmítavé dopisy. A pak přišel dopis od Pera Pallesenna z kodaňského divadla Nørrebro Teater. Napsal mi, že jejich divadlo není určeno pro komorní hry, ale že si text přečetl a přišel mu opravdu dobrý. Sdělil mi, že by na něm bylo potřeba ještě trochu zapracovat, ale že ho příběh dojal a připomněl mu vlastní matku, která také žila v domově pro seniory. A také mi napsal, že se mu líbí moje dialogy. To pro mě znamenalo důležité povzbuzení. Od této chvíle jsem se prakticky nezastavil.

V divadle mi chyběli obyčejní lidé

iLiteratura: Takže vaše cesta k profesionálnímu psaní nezačala školou, ale spíš několika osobními objevy.
Thomas Markmann: Přesně. Nejdřív jsem zjistil, že můžu být dobrý na jevišti. Potom jsem zjistil, jak na člověka dokáže zapůsobit divadelní text. A nakonec jsem zjistil, že ho dokážu sám vytvořit. Pak jsem se dostal do programu pro rozvoj talentů Dramatiker Væksthus (Skleník pro dramatiky), později na dramatickou školu v Aarhusu. Tehdy přijímali jen šest studentů jednou za tři roky, takže to bylo opravdu malé a výběrové studium. Po škole přišla moje první profesionální inscenace a následně drama Beton, které se stalo mým velkým průlomem.

iLiteratura: Hra Beton je přitom také spojená s vaším vlastním životem. Nakolik je autobiografická?
Thomas Markmann: Není autobiografická v pravém slova smyslu. Je v ní ale spousta okolností z mého života. Objeví se tam nemocná matka, nebo obézní chlapec. Vystupuje v ní učitel řemesel. A chlapec, který chce odtamtud pryč – to jsem také já. Zbytek je fikce. Jde o směs skutečných zkušeností a volné imaginace.

iLiteratura: A čím byl Beton natolik význačný, že si odnesl cenu Reumert za nejlepší drama roku?
Thomas Markmann: Na divadle mi vždy chyběli obyčejní lidé, kteří nejsou zrovna umělci nebo akademici. Vždycky mě trochu dráždilo, že většina uznávaných divadel působí příliš intelektuálně. Jeho postavy často prošly gymnáziem nebo nějakým kulturním prostředím. Jenže obrovské množství běžných obyvatel tvoří řemeslníci, řidiči autobusů, pracovníci v kuchyni, lidé, kteří pracují rukama. Proč by jejich životy neměly být podobně dramatické? Při práci na hře Beton jsem narazil na knihu bývalého betonáře Jacoba Mathisena o životě obyčejných dělníků, které potkal na stavbách, smíchané s faktickými informacemi o odborech. A některé z těch příběhů mi připadaly dramaticky podobně silné jako u Shakespeara. Jen ti lidé nebyli králové a královny. Šlo o obyčejné betonáře.

iLiteratura: Takže možná právě tady se potkává váš původní svět s tím, do kterého jste později vstoupil jako dramatik.
Thomas Markmann: Ano, myslím, že je důležité, aby se divadlo neuzavíralo samo do sebe. Proto mě také zajímalo, kdo vlastně postavil novou budovu Královského divadla. Dělníci, kteří tam montovali okna, stavěli stěny, pokládali podlahy a pracovali na celé budově, do ní často sami jako diváci nepřijdou. Přitom bez nich by ten dům nestál. Chtěl jsem proto vytvořit něco jako občanskou scénu, kde by tito lidé mohli vyprávět vlastní skutečné příběhy. O pracovních úrazech, rozvodech, konfliktech. A pak by sedělo kulturní publikum v červených plyšových sedadlech a poslouchalo lidi, kteří ten jejich dům postavili, ale sami se do něj nikdy nedostanou.

Shakespearovi sloužíme lépe, když se ho nebojíme

iLiteratura: A dodnes mimo jiné lehce shazujete i jinak „vysokou“ kulturu. Třeba vaše shakespearovská skupina Shakes staví právě na klasických textech.
Thomas Markmann: Ano, ale právě tam se snažíme hranici mezi vysokou a populární kulturou zrušit. Vezmeme klasický text a přidáme k němu popkulturu, známé písničky, groteskní humor, improvizaci. Nechceme tvrdit, že něco je jen pop nebo jen vysoké umění. Věci mohou být zároveň obojím. A troufám si tvrdit, že takhle nějak Shakespeare fungoval i za svého života. Do Globu chodili diváci z různých vrstev. Na jevišti existovaly současně různé intelektuální úrovně. Shakespeare psal o hlubokých tématech, ale používal také přízemní humor. Všechno bylo součástí jednoho představení.

iLiteratura: Vy tedy Shakespeara při práci nestudujete nejprve prostřednictvím odborných knih?
Thomas Markmann: Vůbec ne. Prostě si společně přečteme text hry a ptáme se, co při tom skutečně zažíváme. Ne co bychom měli zažívat podle nějakého odborníka. Můžu sám za sebe říct: tohle je legrační. Tohle zmatené. Tohle mi nedává smysl. Tohle je zajímavé. A přesně tak jsme například četli Večer tříkrálový. Řekli jsme si: o čem ta hra vlastně je? O lidech, kteří se do sebe zamilovávají. A často úplně bez důvodu. Prostě se to stane. Tak jsme z toho udělali Love Town, město lásky. Nezajímalo nás tolik, co tím Shakespeare původně zamýšlel. Čteme ho dnes a zajímá nás, co z něj máme my.

iLiteratura: Někomu to může znít skoro jako jistý druh neúcty ke klasice až svatokrádež.
Thomas Markmann: Já bych řekl, že to je právě naopak. Myslím, že Shakespearovi sloužíme lépe, když se ho nebojíme. Když si před něj postavíme všechny ty odborné knihy a začneme mít pocit, že musíme vědět všechno, co o něm kdy kdo napsal, můžeme se začít bát ho zinscenovat. Shakespeare ale přece nebyl nějaký posvátný autor, byl to kluk z ulice, který chtěl vyprávět dobré příběhy. A někdy taky psal špatně, jindy zase úplně geniálně. Komedie omylů je podle mě opravdu špatný text. Kdyby ji dnes někdo přinesl dramaturgovi, možná by ji vůbec nepustil dál. Je v ní spousta věcí, které nedávají smysl.

iLiteratura: Přesto jste ji s vaším souborem hráli.
Thomas Markmann: Protože je legrační. A právě to je podle mě důležité. Máme tendenci některé umělce stavět na piedestal. Já mám rád i experimentální umění, které není pro každého. Ale někdy je dobré ty bariéry prostě rozbít. Je to trochu jako v Andersenových Císařových nových šatech. Všichni říkají, že tam něco je, a pak přijde malý kluk a řekne: Vždyť on na sobě nic nemá. A já se někdy cítím jako ten malý kluk.

iLiteratura: A jak se díváte třeba na Hamleta?
Thomas Markmann: To je další dobrý příklad. Když od něj trochu odstoupíte, je to člověk, který čtyři hodiny chodí pořád dokola a vůbec se nedokáže rozhodnout, co má dělat. Mám věřit duchovi? Nemám mu věřit? Mám něco udělat? Nemám něco udělat? Když na něj najedete kamerou zblízka, je to tragédie. Když ji oddálíte, je to komedie. A právě ten kontrast mě na divadle baví. Proto se snažíme začínat naše hry většinou smíchem, písničkou, improvizací, něčím, co diváky vtáhne. A potom přijde chvíle, kdy najednou řekneme: teď je to vážné. A právě tehdy to může zapůsobit mnohem silněji.