Australský výtvarník Shaun Tan je už od počátku tohoto století jednou z největších globálních hvězd knižní ilustrace. I proto, že se neomezuje jen na tuto disciplínu, ale kreslí také komiksy a režíroval animovaný film (podle vlastní knižní předlohy). Patrně žádný jiný žijící tvůrce nemá doma nejvýznamnější ceny ve všech zmíněných oborech včetně filmového Oscara za zmíněný krátký animovaný film Ztracená věc (The Lost Thing, 2010). Po tomto filmovém triumfu sprška literárních a ilustrátorských cen trochu polevila, jako by si poroty na svérázné Tanovy příšerky, hrozivé i roztomilé zároveň, zvykly. A zvolnil i sám autor, v poslední době až moc: od roku 2018, kdy vydal povídkovou sbírku Příběhy z vnitřního města (č. 2019), nic nového nepublikoval, jen rozšířené verze některých předchozích povídek a pozoruhodný, ale stále vlastně pouhý skicář Creature (2018). Až letos vyšla kniha Domovina, kterou promptně vydalo české nakladatelství Labyrint.

Osm let práce

V rozhovoru, který v rámci propagační akce Velký knižní čtvrtek, kam bylo české vydání zařazeno, přetiskl web knihkupectví Kosmas, výtvarník vzpomíná, že o námětu uvažoval už od roku 2017, ale trvalo dalších osm let, než příběh dostal finální tvar. Což – řekněme si upřímně – na výsledku není zas tak znát. Možná výtvarník trochu zápasil s novou technikou (zatímco předtím kreslil tuší nebo olejovými barvami, tentokrát použil akvarel), možná příběh potřeboval uzrát. Ale podobně jako u jeho předchozích knih, komiksových i textově-obrázkových, jde o jednoduchý až křehký příběh, vyprávěný s místy až dětskou citlivostí a bezprostředností.

Hlavní hrdinkou je odhadem dvanácti- až patnáctiletá dívka, jejíž jméno se nedozvíme, i proto, že jej jako vypravěčka sama nezmíní. Žije v typicky tanovském světě plném podivuhodných bytostí, nikoli zrovna roztomilých: vizáž některých připomíná obří hmyz, jiné mají chapadla, rysy ještěří či kočičí. Někteří její sourozenci jsou proti ní obři a zuby mají delší než ona předloktí, matka i otec jsou rovněž velmi nehumanoidní. Dívčini kamarádi připomínají roztodivná zvířata, ale zjevně jsou inteligentní a hraje si s nimi přirozeně, jako by to byli lidé. Dívka tu žije spokojeně a šťastně, její život má civilizační vymoženosti jako šaty, předměty denní potřeby či domácí práce. Člověk až občas žasne, kde se vzaly všechny ty hrnky, misky, talíře a příbory a jak je asi ony sympatické potvory používají, ale jsme ve světě dětské fantazie, kde se na racionalitu a logické souvislosti moc nehledí.

Tan vše podává jako prostý fakt, jako něco zcela samozřejmého, nad čím čtenář nemá důvod se nějak podivovat. Až zhruba v polovině knihy se situace změní – na scéně se zjeví kosmonaut, člověk stejného vzrůstu a jen o něco málo starší než protagonistka. Prozradí dívce, že i ona je člověk a z této planety patrně vůbec nepochází – a že přiletěl, aby ji zachránil.

Malá vypravěčka – a s ní i čtenáři – je postavena před dilema: patří do světa, ve kterém vyrůstala? Neměla by odejít za lidmi, kteří jsou jí fyziognomií podstatně bližší? Její „rodiče“ přiznají, že k nim opravdu tak úplně nepatří, že se tu kdysi zjevila (nikde není upřesněno jak a proč) a od té doby tu s nimi je a mají ji rádi.

Zavrtat dilema do hlavy

Je to pochopitelně metafora: máme žít ve světě, který je nám (kulturně, rasově, civilizačně) na první pohled cizí, ale už jsme si na něj zvykli a je nám tu dobře, anebo se máme vrátit tam, kam (kulturně, civilizačně, rasově) původně patříme? Zvláště když jde o svět technologicky patrně vyspělejší, jak lze usoudit z toho, že na dívčinu planetu dokázal vyslat kosmonauta. Kdo autora zná, tomu bude rozhodnutí hlavní hrdinky hned jasné, zvláště když jí Tan trochu zjednodušil situaci tím, že onen na první pohled hrozivě vyhlížející svět buduje jako idylu. Ale menším dětem, jimž je kniha určena především (přesné věkové určení české nakladatelství neuvádí, nicméně knihu zařadilo do edice „pro malé čtenáře“ Raketa), může dívčino rozhodování a rozhodnutí dost dlouho vrtat hlavou. Což je samozřejmě přesně Tanův záměr.

Výtvarně se komiks oproti předchozím autorovým pracím liší technikou (akvarel dodává vizuálu jakousi rozostřenost a zamlženost, rozhodně působivou), ale zachovává si náladu a pojetí: Tan staví do kontrastu obludnost postav a exteriérů s hravostí, humorem a všedností jednotlivých scén. Funguje to stále skvěle, nejlépe asi v momentě, kdy dívka představí kosmonauta své obří rodině a ti jej začnou všelijak lízat, hladit a mačkat; v tu chvíli máme pocit, že chápeme, jak se může cítit kotě, když jej bereme do náručí. Tanovo vyprávění je pomalé a pozvolné a opět zajímavě kontrastní: zatímco povětšinou se jedná o výjevy a scény, které na sebe přímo nenavazují a vlastně příliš nemluví komiksovou řečí, na některých místech naopak kreslíř důsledně vypráví jen obrazově, zcela beze slov – a o to jsou stránkové nebo dvoustránkové celky s devíti okny na stránku zajímavější a nápaditější. Bubliny nepoužívá, text vede pod obrázky. Vlastně stále není jasné, jestli je to ještě jen obrázková kniha neboli bilderbuch, či zda už jde o komiks. Dětem to bude samozřejmě jedno, protože se do vyprávění rychle ponoří.

Což je ostatně také Tanův typický postup: zejména zpočátku zmást čtenáře, vrhnout jej do neznámého, záhadného a divoce vyhlížejícího světa, aby jej nakonec jemně vedl křehkým pohádkovým příběhem s ne úplně jednoznačným, ale přesto happyendem.