Jan M. Heller

Jan M. Heller

Vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FF UK a evangelickou teologii na ETF UK, postgraduálně antropologii na FHS UK. Působí jako editor (např. Václav M. Havel: Mé vzpomínky, Knihovna Václava Havla 2018), překladatel z angličtiny (okrajově i z dalších jazyků) a ředitel Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze. Literární kritice, esejistice, publicistice a kritice překladu se věnuje či věnoval také v Souvislostech, Hostu, Tvaru, Plavu, Světě literatury a dalších periodicích. Vydal monografii Obraz druhého v českém cestopise 19. století (2020) a básnickou sbírku Spády (2021). V roce 2019 získal cenu Tvárnice pro literárního kritika roku, udělovanou časopisem Tvar.

Lastočka neboli Vlaštovka je dívka, která se z dětského domova dostane do péče sběračky prázdných lahví. A protože jsme v Kišiněvě osmdesátých a devadesátých let, musí se kromě hojení vlastních jizev zabývat i tím, co se děje s její zemí, nacházející se na cestě k nezávislosti na sovětském panství. Na jeden život docela dost.

Drobná a útlá knížka s podtitulem „pět povídek“ nabízí ve skutečnosti pět nijak zvlášť dějových próz spojených typem protagonisty – stárnoucího muže – a tématem, jímž je neuchopitelnost času. Nejen v titulní podunajské Kremži, ale také v Terstu, autorově rodišti a objektu celoživotního zájmu.

Ani Rudišův první původně německy napsaný román se nevyhýbá středoevropskému prostoru a cestám železnicí. Originálně ztvárňuje konflikt velkých dějin a individuálního příběhu člověka, kterého historické události formují. Dějiny však nutí devětadevadesátiletého Winterberga k útěku kupředu: před vzpomínkami, před oživlými mrtvými i před sebou samým.

Jak odolává třináctiletý kluk životu na okraji společnosti, v rodině s problematickým otcem a postiženým mladším bratrem, v prostředí, kde přísloví „s poctivostí nejdál dojdeš“ budí leda smích? V češtině vyšel další příběh nizozemského spisovatele Jaapa Robbena, v němž se snaží stírat rozdíl mezi knížkami pro děti a literaturou pro dospělé.

Podtitul publikace s lapidárním názvem Terst zní Identita na hranici. Právě hraniční identita je nepochybně nápadným rysem přístavního města, které za své pokládali či pokládají Italové, Slovinci a Rakušané, a právě na ni se zaměřila dvojice navýsost povolaných autorů. V knize popisují dějinný proces, jímž se přístavní město proměnilo – zhruba řečeno – z několikanásobné výspy v několikanásobnou periferii.

Třetí kniha (z toho druhá beletristická) Petra Šestáka nezakrytě aspiruje na to, čemu se někdy říká generační výpověď. Zčásti se snaží být po formální stránce novátorská, třebaže vězí v tradičních způsobech literární reprezentace hodně hluboko. Což nicméně není špatně. Ještě podstatnější je však to, co říká o české periferii a kořenech její současné mizerie.

Barvitá freska současného stavu Evropy v podání nizozemského spisovatele usídleného už léta v Itálii vzbudila v roce 2018 širokou čtenářskou pozornost, protože náročné téma podává s dávkou ironie i sebeironie a odlehčuje ho prvky vypůjčenými z populárních žánrů. Ani množství literárních ozvěn či narážek pro zasvěcence nesnižuje čtivost tohoto objemného románu.

Soubor Sebrat klacek přináší prozaické texty, které ve většině ohledů navazují na předcházející obdobnou sbírku Petříček Sellier & Petříček Bellot. Počítají se čtenářem, který se hlavně dokáže naladit na poklidnou notu pozorování okolního světa. Přesto si autor občas neodpustí do čtenáře tak trochu šťouchnout.

Ve své nejnovější sbírce nabízí Adam Borzič poctivou lyriku, tišší a civilnější než v předchozích sbírkách. Při četbě přicházejí na mysl představy celistvosti, inkluzivity a všeobjímajícího laskavého principu, který udržuje svět pohromadě.

V oceněném románu využívá Wiesław Myśliwski znovu metodu dětského vypravěče. Ze vzpomínek hlavního hrdiny vytváří obraz válečného a poválečného Polska, který ovšem nevzniká chronologickým řazením událostí, ale pomocí mikropříběhů a motivických uzlů. Postupem času tak vyniká další, skrytá dějová linka, zakódovaná v názvu románu.

Po rozhovoru v internetovém Knižním magazínu, v němž se vyslovila pro vyřazení dvou klasických děl maďarské literatury z povinné četby ve školních osnovách pro z dnešního pohledu neadekvátní zobrazení genderových rolí a násilí na dětech, čelí spisovatelka Krisztina Tóthová v Maďarsku denunciační kampani. „Jsem přesvědčená, že je to řízeno,“ řekla iLiteratuře.

Tom Lanoye patří k vlámským autorům, kteří umějí psát lehkým perem a čtenářsky atraktivně o vážných a morálně relevantních tématech. Českým čtenářům se představuje románem Třetí svatba, příběhem o fiktivním sňatku stárnoucího homosexuála s mladou Afričankou, líčeným s příslušnou dávkou cynismu a situačního i černého humoru.

Vlámská odpověď na Remarqueův román Na západní frontě klid, ale i splátka vnukova dluhu v podobě citlivého dědečkova portrétu, který zároveň podněcuje úvahy o tom, jak se během dvou generací proměnila Belgie, Evropa, svět. Román nominovaný mj. na Man Booker Prize přinesl autorovi v souvislosti se stoletým výročím konce první světové války široký mezinárodní ohlas.

Slovenské osídlení v dnešním rumunském Rudohoří pochází z doby, kdy bylo výchozí i cílové území kolonistů součástí jednoho státu – uherského království. Epistolární próza z konce 19. století, jejímž autorem je maďarský kněz sloužící mezi sedmihradskými Slováky, představuje dnes nejen zajímavý etnografický pramen, ale odkrývá způsob uvažování typický pro svou dobu.

Poslední román nobelisty Orhana Pamuka je kratší, sevřenější a v jistém smyslu tradičněji epický než jeho dnes již klasická starší prozaická díla. Přesto autor neopustil ani svou oblíbenou metodu hry s významy jednotlivých rovin příběhu, ani svá celoživotní témata protikladů starého a nového nebo Východu a Západu. K nim tentokrát přidává vztah otců a synů.

Deníkové zápisky, které si Péter Esterházy vedl, poté co mu byla diagnostikována rakovina slinivky břišní, se věnují introspekci, reflexím vlastního psaní a jazyka jako takového. Jak je u tohoto autora zvykem, mísí se v nich vznešené a vulgární, ironie a mystifikace, brilantní úvaha a blábol. Není to však intelektuální hra, ale zatraceně vážné svědectví o blížící se smrti. Esterházyho poslední kniha tak zůstává věrná poetice jeho celoživotního díla.

Ačkoli se pod názvem Chtěl jsem mlčet skrývají jen dvě kapitoly, patřící původně k celku Máraiho beletrizovaných pamětí a objevené při pořádání jeho pozůstalosti, za pozornost rozhodně stojí. „Kronikář měšťanské epochy“ narozený v Košicích se v nich zabývá mnoha otázkami týkajícími se uspořádání maďarské společnosti, jejího života před druhou světovou válkou a v jejím průběhu nebo historické odpovědnosti měšťanské třídy, k níž se celý život hlásil.

V kraji, kterým pravidelně otřásají nárazy velkých dějin, čelí jeden slovinský kněz nejen jim, ale hlavně vlastním pochybnostem a krizím víry. Děj je soustředěn kolem jeho postavy, inspirované skutečnou historickou osobností; vyprávění uplývá poklidně a chronologicky, až trochu fádně.

Svět ostravských a karvinských dolů byl tradičně vnímán jako svět výsostně mužský. Na otázku, kde byly ženy, nabízejí částečnou odpověď autenticky zachycené příběhy osmi žen, jejichž manželé přišli při výkonu povolání v dolech o život. Díky osobní perspektivě v nich ožívají dosud opomíjené stránky života „ocelového srdce republiky“ v dobách největší slávy hornictví i jeho postupného pádu.

Kraj, kterému se události nedávné historie vryly do tváře, a dvojice, jež si vzájemné křivdy nese naopak hluboko uvnitř. I tak by se dal zjednodušeně popsat děj novely Veroniky Bendové. Kniha však neproblematizuje jen partnerské vztahy, ale i mytologizaci „drsných lokalit“ a medvědí službu, jakou jim a jejich obyvatelům může umění vposledku prokázat.

Jak název napovídá, Němcův román nastavuje zrcadlo nejen jednomu milostnému vztahu, který sleduje od prvních okamžiků až do rozpadu, ale také vlastnímu procesu psaní. Autor si se čtenářem hraje, někdy až zahrává. Jeho sebezahleděnost se přitom místy pohybuje na hraně snesitelnosti.

Obrazy z dětství i současnosti, které propojuje pro každé dítě tak zásadní postava – otec. Protagonista lyrické prózy Tamáse Jónáse si vybavuje vzpomínky na otce nebo s ním v duchu rozmlouvá a odkrývá tak čtenáři různé stránky komplikovaného muže, který je jak barbar, tak seladon, jak násilník, tak milující krásný člověk.

V románu s dystopickým tématem David Zábranský vychází z poukazu na závislost dnešní společnosti na pozlátku módní značek, které se od „fejků“ ve skutečnosti téměř neliší, na bažení po úspěchu na sociálních sítích a na touhu náležet k následovníkům některé z trendy ideologií. Na pozadí však upozorňuje na tendenci, která se děje každodenně a mnohem nenápadněji – odcizování slov od jejich skutečných významů tak, aby právě v propagaci (propagandě) nejlépe plnila zamýšlený účel.

Terstský komparatista a germanista Claudio Magris, nositel Ceny Franze Kafky, se ve své poslední knize obrací ke dvěma tématům: k násilí v dějinách a ke spolehlivosti příběhů, které se o násilí vyprávějí. V celku Magrisova díla nejde o intelektuálně nejnáročnější knihu, ale rozhodně o jednu z nejpůsobivějších.

V temně laděném příběhu na pomezí filozofického románu a vědecké fantastiky nás Štěpán Kučera zavádí zároveň do budoucnosti i do té nejvzdálenější minulosti, kam až lidská paměť skrze mýty sahá.

Vlámská prozaička Griet Op de Beeck se ve svém třetím do češtiny přeloženém románu opět zabývá mezilidskými vztahy, tentokrát hlavně tím, jak břemeno z minulosti může tížit rodiče a děti. Celkové vyznění příběhu, jehož hrdinou je muž trpící na první pohled hlubokou krizí středního věku, není příliš optimistické, ale právě tím je – zdálo by se snad, že paradoxně – jeho sdělení autentičtější a uvěřitelnější.

Román Hodiny z olova vzbuzuje ve čtenářích velká očekávání nejen díky vítězství v kategorii Magnesia Litera Kniha roku, ale především díky zvolenému tématu. Autorka se v rozsáhlém textu snaží na osudech několika bezejmenných postav ukázat stále rafinovanější represivní praktiky čínského režimu. V naplnění původního potenciálu však knize brání schematičnost a černobílé vidění.

V zasněně idylických kulisách Vukovaru, Pavličićova rodného města a častého dějiště jeho próz, se odehrává příběh o mladících z jazzové kapely a tajemném dirigentovi. Román nabízí čtení o hledání nesmrtelnosti v hudbě, které však není nikdy u konce. I proto, že končí bombardováním Vukovaru za jugoslávské války v roce 1991.

Velmi pozdní debut vyprávějící o vstupu dvou mladíků do dospělosti zaujme především svou upřímností. Líčí život na Ostravsku šedesátých let takový, jaký byl. Bez patosu, exotizujících klišé a hodnocení dnešníma očima.

Pocit vykořeněnosti, ztráta kontaktu s dříve blízkými lidmi nebo rozčarování při návratu domů – to jsou jen některá témata knihy, jejíž děj autorka částečně umístila do skříně, malého, stísněného prostoru, odkladiště věcí, které právě nepotřebujeme. Pro její hrdinku se ale stává východiskem z nouze – neobvyklý přístřešek jí poskytne čas, aby se mohla znovu usadit a pokusit se obnovit zpřetrhaná pouta…

Ve věku 70 let zemřel v úterý 18. prosince Lajos Grendel, významný představitel maďarské literatury na Slovensku, spoluzakladatel a ředitel slovensko-maďarského nakladatelství Kalligram a autor pozoruhodných próz, v nichž se v postmoderní poetice uhersko-maďarské reálie mísí s významovou otevřeností přesahující až k historickému a hodnotovému relativismu.

Erica a ta druhá – tak zněl původní název novely Strážkyně domácího krbu. Autorčino kolísání mezi důrazem na jednu nebo druhou protagonistku v titulu příběhu odráží i sérii dalších nerozhodností v jejich vztahu. Přátelství, láska, nebo něco mezi tím? Kdo má ve vztahu navrch? Kdo koho potřebuje víc? Kdo komu je oporou? Kdo koho drží v šachu? Jak zamíchá kartami hrozba nacistického pronásledování Židů?

Moskva, Petrohrad, východní Ukrajina, Kavkaz, Dálný sever, Kolyma, Střední Asie – místa v bývalém Sovětském svazu, jejichž většinou tragickou historii a v mnoha ohledech neméně pohnutou současnost popisují reportáže, shrnuté pod výmluvným názvem Impérium. Mají však co říct i k budoucnosti, protože problémy, kterým Sovětský svaz čelil, rozhodně neskončily s okamžikem, kdy tato obrovská říše zmizela z mapy světa.

Porozumění, hledání významů a komunikace. Chorvatský prozaik Pavao Pavličić se ve sbírce povídek Loď z vody zabývá neustálou a někdy zcela marnou snahou o pochopení – mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a věcmi, zvuky, krajinami. Postavy si nerozumějí, neumějí nalézt společný jazykový kód, nebo ho už zapomněly. A na pozadí těchto tragických lidských příběhů poklidně a neměnně plyne řeka Dunaj.

Na půdorysu „grand tour“, iniciační cesty do Itálie, se v románu odehrává hrdinovo nekonečné kolísání mezi spontaneitou a zodpovědností, tvůrčí silou a konvencemi, láskou a institucionalizovanými vztahy. Zda byl, či nebyl nakonec iniciován, ponechává autor otevřené; namísto jednoznačného vyznění příběhu a charakterů postav nabízí čtenáři téměř krvákovou, romanticky dekadentní pouť, na níž italský mýtus a nitro muže, který odmítá dospět, splývají v jediný, neustále unikající cíl.

Letošní Cena Georga Büchnera, jedno z nejprestižnějších literárních ocenění (podle některých ohlasů dokonce vůbec nejprestižnější) v německém jazykovém prostředí, je částečně i úspěchem maďarské literatury: laureátka Terézia Mora (1971) je bilingvní spisovatelka a překladatelka z maďarštiny do němčiny. Porota ocenila její jazykové umění a „mimořádnou aktuálnost“.

Antverpy, druhá světová válka, němečtí okupanti se roztahují čím dál víc a jejich teror proti zdejším Židům přitvrzuje. Co v takové situaci udělá či neudělá řadový policista, který není nadán zvláštním sebevědomím, odvahou ani morálním kreditem, ale musí poslouchat rozkazy a zároveň si zachránit krk? A jak se s nastalými poměry vyrovnávají jeho spoluobčané? Překvapivě široké spektrum odpovědí nabízí oceněný román vlámského autora Jeroena Olyslaegerse, který se v češtině představuje poprvé.

„Obecně je úkolem dobré literatury poukazovat na věci, které v normálním životě přehlížíme, do nichž nepronikneme. Třeba co se odehrává v člověku. Když si přečtu dobrou knihu, tak mám aspoň pocit, že se můj pohled na danou věc nějak změnil,“ říká v rozhovoru nizozemský prozaik, básník a dramatik Jaap Robben, jehož románový debut Birk vyšel letos česky.

Čeští příznivci Arnona Grunberga už dobře vědí, že se jeho romány hemží svéráznými postavami, které se snaží udržet si kontrolu nad svým životem. Patologie a perverze však v Grunbergově světě číhají na každém rohu. Autorovo panoptikum podivuhodností nově rozšířil psychiatr Kadoke a jeho peripetie při péči o starou, nemohoucí matku – vylíčené jako obvykle s jistou ironií a černým humorem.

Nizozemský spisovatel Jaap Robben (1984) neuznává dělení literatury podle věku čtenářů. Jeho románový debut Birk je psaný z perspektivy dospívajícího chlapce. Dospělí čtenáři vnímají stísněnou atmosféru a líčení tragických událostí na odlehlém ostrově, obývaném jen třemi lidmi, na základě svých životních zkušeností a znalostí hrozivěji, než by je vnímali tápající Mikaelovi vrstevníci.

Rozsáhlý, poklidným stylem vyprávěný román zachycuje očima jednoho protagonisty, úspěšného fotografa Andráse Szabada, několik desetiletí v socialistickém Maďarsku. Andrásovo potýkání s uměleckou tvorbou, krutou politikou a osudovou láskou se spojuje ve výpověď o nadosobních silách, které nás buď drtí, nebo ženou vpřed.

V povídkách Dumitrua Crudua, které se odehrávají v nedávných letech v moldavském hlavním městě, hraje největší roli mezijazyková konfrontace. Rumunština a ruština představují zástupně dvě strany sporu o identitu země.

Vycpaný barbar není jen barvitý a poučený román z minulosti, ale svérázná variace na témata jinakosti, ušlechtilosti a barbarství, která jsou aktuální v každém století. Titulní postavou je černoch Angelo, který skutečně žil v 18. století ve Vídni a skončil jako vycpaný exponát v přírodovědeckém muzeu.

Románovou prvotinou Tání se mladá vlámská spisovatelka Lize Spitová zařadila k nové literární generaci: talentům, jimž nakladatelé i literární fondy vytvářejí od samého počátku optimální podmínky k tvorbě. Román se v roce 2016 stal „vlajkovou lodí“ nově založeného amsterodamského nakladatelství Das Mag. Širokým čtenářským ohlasem se blíží bestsellerům i u nás překládané Vlámky Griet Op de Beeckové.

Vlámská spisovatelka Lize Spitová (1988) představila v Praze a v Brně český překlad své románové prvotiny Tání. O knize, ale i o autorčině pohledu na vlámskou literaturu, na „ženské psaní“ či na situaci v nizozemském nakladatelském světě s ní při té příležitosti mluvil Jan M. Heller.

Románová prvotina nizozemské spisovatelky Niñi Weijersové (1987) Následky až s postupujícím čtením odhaluje, že není tím, čím se zdá být. Ze společenského románu z prostředí současné umělecké scény se stane „román s tajemstvím“. Anebo je to všechno literární performance?

Loňský prozaický téměř debutant Michal Vrba nazval svůj první román Prak podle předmětu, který v jeho výstavbě zaujímá ústřední postavení. Neplatí to však jen pro tento prak: zdá se, že má tento autor v oblibě koncentrické budování děje – či spíše dějů – kolem věcí a míst. Zvláštního významu v románu nabývá také jedna chata na Vysočině a dva staré popsané sešity.

Druhý román jedné z nejpopulárnějších současných vlámských autorek nás opět uvádí do labyrintu rodinných vztahů, v jakém bloudí s jistými obměnami snad každý z nás. Tentokrát spleť lásek i nenávistí sledujeme očima Mony ve třech životních fázích: jako holčičky, jako dvacetileté dívky a jako mladé ženy-třicátnice.

Po osmileté pauze přichází s novou knihou jeden z nejoriginálnějších českých prozaiků Jáchym Topol (1962). V románu nazvaném Citlivý člověk víceméně bez podstatných změn pokračuje v linii své dosavadní poetiky: zpracovává závažná dějinná témata, soustředí se na spodní patra lidského společenství a užívá výrazově bohatý jazyk. Obohacuje ji však o nově mytizované prostředí – Posázaví. Zároveň je román pevně zakotven v aktuálních reáliích současnosti.

Na pozadí přátelství mezi izraelskou spisovatelkou a palestinským aktivistou se odehrává příběh o dalším z marných pokusů o smíření obou znesvářených skupin. Naivita postav nechtěně koresponduje se způsobem, jak autorka jejich příběh zachytila na papíře.

Prozaický debut, soubor tematicky rozrůzněných, autobiograficky laděných povídek. Jejich autor ovládá umění zachytit podstatu okamžiku a těží také z poučenosti ruskou, ukrajinskou a polskou literaturou.

Izraelské tajné služby mají pověst nejlepších na světě. Bývalý zpravodajec izraelské armády ve svém románu líčí osud jednoho agenta, který ztrácí víru i nervy. A přistihuje se při tom, že obdivuje vnitřní sílu svých palestinských protivníků.

Kniha jménem Kniha potěší ty čtenáře, kteří si dokážou užít nesamozřejmou, unikavou podstatu literatury a mají rádi experimenty s textem. Ten Łozińského spočívá ve zkoumání toho, co unese detail. Pouze prostřednictvím detailů zaznamenává rodinnou historii, která je tak nutně fragmentární, ale tím také autentická. Zachycuje ji ve fázi ještě předtím, než se z ní stane příběh.

V pestrém a barvitém vyprávění pamětníků, příslušníků arménské diaspory v Rumunsku, se mísí tragično s fantazií. Se syrovou otevřeností jsou tu však popsány i ty nejsmutnější kapitoly dějin arménského národa ve 20. století.

V románu z roku 1945 líčí nizozemská židovská autorka Dola de Jongová (1911–2003) situaci evropských uprchlíků za druhé světové války v severoafrickém přístavu Tanger, přestupní stanici na cestě do bezpečí. Zvlášť se zaměřuje na postavení dětí: zdánlivě obětí válečných poměrů, v jejich nezdolnosti se však skrývá i naděje. Je to realistické svědectví o místu a době s klíčovou otázkou: kdo tu představuje dobré semeno, a kdo plevel?