Landsmann podruhé
Landsmann, Ivan: Fotr

Landsmann podruhé

Ivan Landsmann vstoupil do české literatury poměrně razantně. Hned první kniha Pestré vrstvy (Torst 1999) vynesla tomuto emigrantovi žijícímu v Rotterdamu uznání kritiky, a to uznání rozhodně ne ledajaké: některé recenze zázračně objeveného autora přirovnávaly dokonce hned k Célinovi či Genetovi. Jenže nadneseně, to dnes už víme téměř jistě.

Ivan Landsmann vstoupil do české literatury poměrně razantně. Hned první kniha Pestré vrstvy (Torst 1999) vynesla tomuto emigrantovi žijícímu v Rotterdamu uznání kritiky, a to uznání rozhodně ne ledajaké: některé recenze zázračně objeveného autora přirovnávaly dokonce hned k Célinovi či Genetovi. Jenže nadneseně, to dnes už víme téměř jistě. Pravda, Pestré vrstvy byla kniha v ledasčem pozoruhodná, autorovi se třeba naprosto úchvatným způsobem podařilo zachytit osobitou a v mnohém poetickou mluvu horníků a skrze ni i spektrální realitu pozdního komunistického režimu, ovšem jako román? To sotva. Literatura, děvka jedna proradná, si prostě libuje v převlecích, fintách a iluzích, a tak i když text předstírá co největší autentičnost, můžeme si být jisti, že za tím bude notná dávka stylizace, literárního (skoro by se chtělo říci "řemeslného") umu. A čím "autentičtěji" chce text působit, tím propracovanější musí tato iluze být - to platí jak o výše zmíněném Célinovi, Genetovi, tak třeba i o Henry Millerovi. Ne tak o Landsmannovi, jak ukazuje druhá polovina Pestrých vrstev a ještě výrazněji Fotr. Ano, autor toho nepochybně zažil hodně, určitě má i vypravěčský talent, ale ani tohle všechno přece mistrovské dílo nedělá (vždyť Proust načerpal inspiraci k jednomu z největších románů dějin literatury prakticky z jedné cimry). A tak ať recenze pěly sebevětší chválu, Pestré vrstvy zůstaly přinejlepším knihou několika zajímavých momentů, knihou o dvou polovinách, přičemž ta první (situovaná do dolu) byla o několik tříd lepší než ta druhá (popisující hrdinovu emigraci). A právě v druhé polovině Pestrých vrstev se poprvé objevily závažné literární nedostatky, hlavně pak neschopnost zvládnout prosté vyprávění.

Teď se Ivan Landsmann přihlásil o slovo knihou druhou, poměrně prostě nazvanou Fotr, která - soudě dle názvu i toho, co o knize říkal v rozhovoru poskytnutém před nějakým časem Lidovým novinám sám autor - zachycuje mládí a zlomové události v životě Landsmanna staršího. Jaká to tedy je kniha? Potvrdí Landsmannovy spisovatelské kvality, anebo naopak v celé míře odhalí předčasnost jásání nad debutem? Nuže, řečeno krátce a stručně, bohužel to druhé. Fotr tak trochu připomíná ekvilibristiku na samé hraně hlouposti a je s podivem, že nakladatelství jako Torst tuto knihu vůbec vydalo. Tam, kde v Pestrých vrstvách Landsmanna zachránila důvěrná znalost konkrétní, velmi "pestré" jazykové vrstvy, ve Fotrovi toto bezpečné útočiště neměl a byl nucen se vydat do poměrně zrádnější vod tvůrčí imaginace. A tady se bohužel úplně ztratil. Výsledkem je proto kniha banální, nudná, jejíž jazyk připomíná středoškolské slohové cvičení ("bylo vidět, že se zjevně nudí").

Celý "román" - a to je velmi smutné - stojí vlastně na jediném nápadu, a tím je kousek hlavního hrdiny, kdy, vydávaje se za režiséra, nechá v Karlových Varech odstranit sloup v hotelu (mimochodem, když tuto příhodu líčil Landsmann ve výše zmiňovaném rozhovoru pro Lidové noviny, vyzněla mnohem působivěji). Jinak nezaujme zhola nic - cynická scéna, kdy přemluví malou sestřičku, aby hnízdo hladových ptáčat polila vařící vodou, v nás vzbudí k hlavnímu hrdinovi pouze nechuť a odpor, který se během četby jenom stupňuje, aniž by dokázal přerůst v onu zvláštní fascinaci zlem. Landsmannův "fotr" se možná občas dokázal chovat jako "frajer", ale po většinu času se choval jako pěkný "blb" - člověk nechutně egoistický, krutý, omezený a prázdný - který, a zde je skutečné úskalí knihy, nedokáže být ve své hnusotě ani trošku zajímavý (na rozdíl třeba od célinovských hrdinů).

Asi v půli knihy se nám autor pokouší hrdinu podat v lidštějším světle, to když je postihne osobní životní neštěstí v podobě tragické smrti jeho přítelkyně Květy, která s ním byla v jiném stavu. Ale ani tady mu nemůžeme věřit - literárně je celá tragédie podána hodně nepřesvědčivě, navíc u Slávka - tak se hlavní postava jmenuje - nevidíme žádnou podstatnou změnu. Nafoukaný frajer využívající citů a dobroty druhých lidí přece není nějakého hlubokého utrpení ani schopen. Anebo snad ano? Jestliže ano, pak je Landsmann nedokáže zachytit.

Co proto říci závěrem? Jedině snad to, že Fotr je skutečně neuvěřitelně špatná kniha, a pokud Ivan Landsmann chápe literaturu jako ventilaci svých pocitů, pak je pozoruhodný extrovert.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Torst, Praha, 2000.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jenda,

Recenzenta pana Lagyho nezmán, ale skoro až se zděšením a hrůzou reflektuji kdo dnes může dělat oficiální knižní hodnocení. Napsat o tomto románu že je v podstatě zoufalým počinem a špatnou knihou je poměrně dost přes čáru. Nevím jaké měl očekávání po Pestrých vrstvách, a kdy se jemu osobně dostavuje v životě zklamání a jak je na tom emočně.... Ivan Landsman byl dá se říct živočišným spisovatelem, a i když jeho styl a forma psaní nejsou ukázkou vrcholného románu a snesou jistou dávku kritiky, pak jeho umění syrově vyprávět a vtáhnout čtenáře do "banálního" děje je skoro až geniální. Z postavy obhrublého, cinického a sobeckého Slávka dokázal postupně vytesat dle mého úžasný příběh vzájemné potřeby a náklonosti s absolutně oddanou a milující Květou. Jejíž náhlá smrt po tom jak se jejich vztah utvářel a ve výsledku vygradoval, nemohla nechat nedotčeným žádného čtenáře. Naopak i dle mého neuspěchaný závěr v podobě příznačných pudových reakcí a  náznaků zoufalosti a zmatečnosti mladého Slávka přesně odpovídá jeho věku a celkovému jeho vykreslení od začádku příběhu. Kniha je to rozhodně hodnotná a má co ve čtenáři probudit i zanechat.

Aleš,

Rovněž se přidávám k předešlým reakacím. Nejsem žádným nekritickým obdivovatelem Ivana Landsmanna, ale jeho knihy mám rád a on sám a jeho život jsou do značné míry fascinují. Kniha Fotr není zdaleka tak špatná, jak pan Nagy píše (spíš mi pan Nagy připadá sám jako "takovej ten hroznej" intelektuál, kterému se zavděčí svým dílem zmíněný Marcel Proust, případně James Joyce). Landsmann dokáže svým stylem čtenáře (alespoň mě) svým způsobem fascinovat - zatím přesně nevím, čím to je, ale snad syrovostí a surovostí. Jestli "je v knize chyba", pak bych ji spíš viděl na straně editora knihy, který zřejmě nedonutil Landsmanna v některých místech proškrtat banální fráze a klišovité přirovnání a obraty. Co se týče Pestrých vrstev, jestli se domnívá pan Nagy, že je to kniha několika momentů, pak nevím, jestli sám není, s odpuštěním, "nechytrý", nebo knihu jen špatně četl...

Alena,

Vážený pane Nagy, celá kniha zdaleka nestojí na jediném kousku hlavního hrdiny. Autor zde zachytil kus života svého otce, který opravdu měl málo kladných vlastností. Nevím, jak byste chtěl květnatou mluvou popsat vlastního otce, který celý život jen těžil z dobroty, lásky a asi i naivity lidí, ve svém okolí. Takový člověk ve vás zanechá změť protichůdných pocitů, a pokud na něj budete kdy vzpomínat a své vzpomínky dáte na papír, tak vznikne taková kniha, jakou je Fotr. Kdyby hlavní hrdina nebyl "frajer" a "blb", tak by se možná jmenovala Táta

Barka,

Také bych tuto knihu tak rázně neodsuzovala. Postava Slávka je možná zajímavá právě tím, že se nedá brát ani jako kladná, ani jako vyloženě záporná. Myslím, že tato kniha měla právě působit trošku umírněnějším dojmem. Nicméně se mi četla vcelku dobře. Zkritizovala bych pouze závěr knihy - je takový úsečný, uspěchaný, jakoby autor chtěl knihu rychle dopsat... To se do celkové atmosféry knihy nehodí - vyskytuje se v ní sice malý skok v čase, ale jinak je zde popsána v podstatě každá chvíle.

Antonín Rozkopal,

Pravě jsem dočetl Fotra I. Landsamanna. Soud Ladislava Nagyho je trochu přísný. Postava hlavního hrdiny není zdaleka tak egositická, má svůj vývoj a je schopna citu. A "slohové cvičení" přes leckteré stylistické nedostatky má i svá silná místa, např. poutavé vylíčení útěku z domu do lesa - dobrodružství dospívajících dětí Slávka a Božky na začátku románu.