Dalším z Potokových románů je Kniha světel (The Book of Lights, 1981), svazek, který končí otázkami a nikoli odpověďmi. Název odkazuje jak na vnitřní světlo, duchovní zdroj židovského mysticismu, tak na ničivé světlo moderní vědy, která vyvinula atomovou bombu a použila ji v Hirošimě a Nagasaki, a celý román se opírá o autorovy osobní zážitky z Asie. Otec a učitelé Chaima Potoka učili, že pohanství je svou podstatou hrůza a hnus, a přitom právě v Japonsku a Koreji viděl spisovatel krásu, o jaké se mu nikdy ani nesnilo – ironicky se tak krásu světa Božího naučil vnímat v pohanské zemi. Otec jej učil, že Židé hledají morální vizi světa a jako předvoj lidstva mají největší ztráty, a jejich utrpení má tudíž smysl (Potokův otec bojoval v 1. světové válce a rád používal vojenskou terminologii). Na Dálném Východě se Chaim stal svědkem utrpení, jaké si předtím nedokázal ani představit, a toto utrpení mu nedávalo vůbec žádný smysl – lidé byli vyvražďováni jen proto, že se ocitli v cestě velmocem. Navíc se Chaim Potok jednou procházel ulicemi Kjóta a uvědomil si, že se pohybuje ve světě, kde neexistuje antisemitismus, a když vešel v Tokiu do šintoistické svatyně, spatřil tam modlícího se starce s dlouhým bílým vousem. Stařec měl v rukou knihu a pohyboval se dopředu a dozadu a ihned mu připomněl starce v synagoze, jak je znal z dětství. Intenzita jejich modliteb byla stejná a autor tak na vlastní kůži pocítil dramatickou konfrontaci kultur. Jak si vybavil později, sám sebe se tehdy ptal: „Naslouchá Bůh, k němuž se modlím já, i modlitbě toho starce? Proč ne?“

Roku 1992 se spisovatel beletristicky vrátil ke své korejské etapě a vydal román Jsem hlína (I Am the Clay). Oproti Knize světel zde však hlavní důraz neklade na konfrontaci, nýbrž pohlíží na zjevně nesmyslné utrpení Korejců zevnitř, z perspektivy tradiční korejské společnosti. Postava vojenského rabína tu v běhu událostí hraje jen podružnou roli, zatímco korejskou společnost nepatřící k judeokřesťanské tradici ničí během války v Koreji technologie Spojených států. Válkou devastovanou krajinou utíká dvojice starých lidí, jež s vědomím rizika a s velkým úsilím zachrání těžce zraněného malého chlapce a spolu pak všichni cestují ve tmě, přičemž je ustavičně pronásleduje smrt.

Titul Jsem hlína se vztahuje k několika biblickým textům a celý román tak lze číst jako moderní alegorii o lidském utrpení a přežití, což ještě podtrhuje skutečnost, že tři ústřední hrdinové jsou bezejmenní, nazýváni pouze univerzálnímu slovy „stařec“, „stařena“ a „chlapec“.