„Neexistují věčné režimy, jsou jen režimy stabilní a nestabilní; neexistují dokonalé režimy, některé však slouží národům, a jiné z nich dělají sluhy; neexistují univerzální režimy, jedny jen uznávají a druhé naopak neuznávají specifika okolností a univerzálnost lidského faktoru.“ Tento Salazarův citát pokrývá zadní stranu přebalu knihy, kterou lze číst jako životopis jednoho osobitého člověka, anatomii diktátora i zprávu o osmi desetiletích portugalské historie. Portugalské dějiny 20. století lze rozdělit na období před Salazarem, salazarismus a po Salazarovi, přičemž prostřední fáze je nejdelší. Tvář Antónia de Oliveiry Salazara byla oficiální tváří portugalské říše od konce 20. let až do let 60. V tomto případě není přehnané ztotožnit zemi s jediným člověkem, protože diktátor Salazar soustředil ve svých rukou skutečně obrovské pravomoce, takže sám či prostřednictvím dosazených poklonkářů řídil všechny důležité státní rezorty.

Jeho původ, dětství ani rané mládí prožité ve Vimieiru, takové „Zlámané Lhotě“ ve středním Portugalsku, nenapovídaly, jak mimořádně významnou osobností se má stát. Prostředí, z něhož Salazar vyšel, mapuje autor pečlivě a s využitím dobových dokumentů a zlidšťuje postavu muže, kterého po většinu dospělého života provázelo mnoho dohadů, tajemství a nakonec nenávist a strach. Už v dětství nachází jasné obrysy hodnot, které Salazar vyznával po celý život: šetrnost, uzavřenost, bezvýhradná víra v Boha a poslušnost církvi. Dalším podstatným rysem bylo přesvědčení, že cesta k lepšímu životu vede přes pilné a snaživé studium, sebekázeň a řád. To byly vlastnosti, které spolu s řádnou porcí ctižádosti dovedly Salazara až na místo universitního pedagoga, profesora politické ekonomie a financí.

Portrét budoucího diktátora se odvíjí jako napínavý příběh, a přitom se nikde nepouští na tenký led nepodložených spekulací, ale důsledně využívá ověřitelná fakta, obrovskou šíři veřejných dokumentů i soukromých dopisů. Autor z nich také často cituje, což dále zvyšuje faktografickou hodnotu knihy.

Klidný a pravidelný režim mladého Salazara, jehož „rozvrh se dal předvídat na hodinu“, byl v rozporu s bouřlivým vývojem událostí v Portugalsku na začátku 20. století. Padla staletá monarchie, vyhlášení nové republiky provázely vášně a bezbřehé naděje, staré jistoty se otřásaly v základech. Prvních chaotické roky demokracie a řady poněkud bezradných civilních vlád provázela spousta větších či menších armádních pučů. Pak vypukla první světová válka a neminula ani Portugalsko. Obyčejní Portugalci celou tu dobu vnímali především jako časy, kdy v beztak chudé zemi umíralo čím dál víc lidí hlad. Poválečný stav nebyl o nic klidnější a demokratické vlády nakonec definitivně vystřídali u moci generálové ve chvíli, kdy už mnoho obyvatel netrápilo ohrožení svobod, ale co budou jíst. A v této době byl pozván do vlády tehdy už poměrně známý zastánce katolické církve a konzervativních principů, doktor Salazar. Z dokumentů citovaných v knize je evidentní, že v tichém nicméně urputném zastánci řádu a konzervativních hodnot viděli téměř spasitele.

Je zajímavé sledovat, jak se člověk, kterému určitě nechyběla ctižádost, vstupu do politiky nejprve dost usilovně bránil. Jako by byl jediný, kdo v té chvíli tušil, že jakmile mu bude nabídnuta moc, bude ji chtít všechnu. Nakonec svou roli přijal a rychle se s ní ztotožnil. Odchod z univerzity nazval obětí a i později často připomínal, jaké odříkání svou funkcí podstupuje. Salazar během prvních roků ve vládě je vykreslen jako člověk, který nekoná se zlým úmyslem a nemyslí na svůj prospěch. Spíš jako svérázný vizionář, přesvědčený o své pravdě a rozhodnutý vnutit ji všem, jakýmikoliv prostředky, protože ona je tím jediným dobrem. Dezorganizované a poněkud neschopné okolí mu opakovaně dokazovalo, že je pro ně nenahraditelný. Zprvu byly jeho skálopevné principy a umíněnost, s níž se pustil do téměř nemožných ekonomických reforem, pro zemi záchranou. Jenže po čase začala být ona skálopevnost na obtíž přirozenému vývoji. Salazar odmítal přijmout i nové uspořádání světa po druhé světové válce, cíleně se snažil izolovat portugalskou říši od rušného dění a díky správně dávkované demagogii, neschopnosti nebo laxnosti možných oponentů, ale i silou tajné policie a přímého násilí, držel při životě své pravdy jako kamenné monolity.

Stejně důkladně, jako je popsána geneze Salazarovy moci, jsou popsány další charakteristiky salazarismu, a opět s citacemi z mnoha dobových dokumentů: osobitý výklad neutrality v době druhé světové války, bytostné přesvědčení, že na světě není horšího zla než komunismus, snaha udržet za každou cenu pohromadě portugalskou koloniální říši a další.

K zajímavým pasážím určitě patří i ty kapitoly, kde jedním z hlavních pramenů jsou zprávy tehdejších pracovníků československého zastupitelského úřadu.

Na závěr ještě dva citáty z dokumentů uvedených v knize. V roce 1926, kdy Salazar konečně přijal nabízenou funkci ministra financí, vyjádřil český konzulární rada názor na nového politika slovy „anekdoty o vzácném papouškovi, který byl kýmsi pro svoji chytrost za drahé peníze koupen v dalekých osadách, ale ukázalo se, že kupec byl napálen, neboť papoušek byl hloupý, vůbec nemluvil a kupec na dotazy jízlivých přátel byl nucen odpovídati: on sice nemluví, ale myslí.“

Druhý citát je z roku 1970, kdy Salazar zemřel. „Za života byl málo milovaným a obávaným terčem, po smrti ho občas ocenili dokonce i domácí protivníci. Odchod diktátora vzbudil jejich obavy: „Byl to člověk, proti němuž bylo ctí bojovat, proti němuž stálo za to bojovat. Když zemřel, nevěděli jsme, co máme dělat.“