„Drahá Mařenko, děkuji Ti mockrát za balík, který přišel ve čtvrtek. Tolik dobrot! S jeho pomocí nemusím mít teď opravdu už hlad. Chutnaly nám ty tvarohové koláče...“

Nejlepším prostředkem, jak připomenout světu, že i básník je člověkem, by mohlo být zveřejnění jeho soukromé korespondence. Čas od času si neškodí uvědomit, že velcí metafyzičtí duchové chodili k zubaři, nosili teplé papuče a pomáhali dětem s domácími úkoly.

Jan Zahradníček se narodil r. 1905 v Mastníku u Třebíče. V dětství utrpěl úraz, který vedl k trvalé a zřetelné deformaci páteře. Vysokoškolská studia v Praze nedokončil; působil jako knihovník, v letech 1940 - 48 řídil časopis Akord a proslul především jako básník (Pokušení smrti, Jeřáby, Pozdravení slunci...). Ve sbírce Pod bičem milostným (1941) se kromě obvyklých křesťanských motivů objevuje i vztah k jeho budoucí ženě, Marii Bradáčové. Jan a Marie Zahradníčkovi měli čtyři děti: nejstaršího Jana Jakuba a dcery Zdislavu Marii, Kláru Marii a nejmladší Marii Štěpánku.

V červnu 1951 byl Zahradníček zatčen a o rok později, spolu s J. Kostohryzem, B. Fučíkem, F. Křelinou, V. Renčem a mnoha jinými, odsouzen na třináct let (později sníženo na devět). Padesátá léta tedy strávil v Brně, pak ve Znojmě, v Praze na Pankráci, na Mírově a v Leopoldově. V té době vznikaly sbírky Čtyři léta a Dům strach. V září 1956 zemřely Zdislava a Klára Zahradníčkovy na otravu jedovatými houbami; Zahradníček byl na patnáct dní puštěn domů. Naděje na jeho podmínečné propuštění však zklamala a musel se vrátit do vězení. V červnu 1957 se Zahradníčkovým narodila dcera Marie Štěpánka. V květnu 1960 byl Jan Zahradníček propuštěn na amnestii prezidenta republiky. Zemřel v říjnu téhož roku při převozu do třebíčské nemocnice.

Jediným přínosem cenzury je, že díky označení cenzora můžeme Zahradníčkovy dopisy poměrně přesně datovat. Ostatní důsledky tohoto opatření velké sympatie nevzbuzují. Dopisy měly stanovený formát i obsah - vězni směli psát jen o rodinných záležitostech, a i ty podléhaly autocenzuře: vše soukromé, co si manželé psali, četly cizí oči. Dopisy Marie Zahradníčkové se nedochovaly; vězni si dopisy ani fotografie nesměli ponechávat. O tom, co Janu Zahradníčkovi psali zvenčí, můžeme usuzovat jen podle zmínek v jeho psaních. Podle toho, do jaké „výhodnostní skupiny“ patřil, mohl psát jedenkrát za tři měsíce a později až jedenkrát týdně; zprvu jen své ženě, pak občas i jiným, v jeho dopisech domů se často objevuje i několik řádků pro syna. A zapomněla bych ještě na jednu paradoxní výhodu cenzury: vězni měli přikázáno psát čitelně.

Je možné, že i kdyby nebyl předepsán jejich obsah, vypadaly by Zahradníčkovy dopisy stejně: mnohokrát přiznává výslovně i mimoděk, jak je pro něj jeho rodina důležitá, že je tím, co jej udržuje při zdravém rozumu, ne-li při životě. Největší část jeho myšlenek patří ženě: vzpomíná na všeckna jejich setkání, na společný byt, na její šaty; sní, jak to doma asi vypadá, jak ráno vstávají, co dělají přes den, kdo u nich je a jak vypadají stromy a louky, kde se procházejí... Po celých devět let nepíše Zahradníček než "Má drahá Mařenko" či "Milovaná Mařenko" a – nakolik se nestydí před očima cenzora – nepokrytě mluví o svém silném vztahu k ní, občas odkazuje na sbírku Pod bičem milostným. To jsou i nejčastější narážky na jeho tvorbu; o té, jež vznikala ve vězení, se z dopisů nedozvídáme téměř nic. Jednou z výjimek je dopis z 14. června 1959:

„Psal jsem Ti už kdysi z Mírova o těch básních, které budou pro naše děvčátka lepším pomníkem než ten, který jste dali udělat. Ale budou hlavně oslavou Tebe a toho nového květu, který vypučel z našeho společného zármutku, naší Mařenky, a ani ovšem na Jakoubka se v nich nezapomíná. Zapsal jsem si je do hlavy, a už se tak těším, až Ti je budu moci odříkat, jako jsem Ti kdysi dávno recitoval své milostné verše.“

Dětem věnuje Zahradníček téměř všeckno zbývající místo, především pak synovi, o němž píše takřka jen jako o "Jakoubkovi". Snaží se jej vychovávat ať už pomocí dopisů, tak i radami udílenými ženě: aby v něm pěstovala zálibu v malování a květinách, aby jej vedla ke čtení, k otužování... Ač izolován, snaží se podílet na chodu domácnosti, a to předevím radami a doporučeními. O sobě nepíše skoro vůbec, a když, jsou to zprávy jen dobré: je zdravý a snaží se žít zdravě, jen pociťuje obrovský stesk a touhu po domově. Zvláště po smrti obou děvčátek a následném znovuodloučení ukazuje Zahradníček stále častěji na Boha jako na zdroj útěchy, ale stále jen tu a tam a vždy co nejstručněji, jako by se obával patetičnosti či nechtěl zbytečně připomínat to, co oba dobře vědí.

Krom praktických věcí (návštěvy, žádosti o peníze a jiné věci) je zbytek Zahradníčkových dopisů vyhrazen pozdravům všem, které mohl jmenovat, a úpěnlivým žádostem o dopisy; vše, co napíše, má jediný hlavní účel: neztratit kontakt se svými blízkými.

Po třech vydáních Zahradníčkovy korespondence (dva díly dopisů J. Čepa a J. Zahradníčka vydal M. Trávníček, korespondenci s F. Halasem vydali J. Wiendl a J. Komárek) je tu všech 250 dopisů adresovaných z vězení ženě Marii. K chronologicky řazené korespondenci je připojen podrobný poznámkový aparát, jenž svou detailností vychází vstříc i čtenáři, jenž se se jménem Jana Zahradníčka a s křesťanskou poezií vůbec mnohokrát nesetkal. Oproti tomu doslov J. Hanuše počítá spíše se čtenářem, který po knize sáhne pravděpodobněji: se čtenářem, jenž je se Zahradníčkovým životem a dílem obeznámen podrobněji. Přesto by možná nebylo od věci uvést přehledně některá fakta ze Zahradníčkova života a neodvolávat se na „obecné povědomí“ a „I středoškolští studenti dnes vědí o...“.

Mohlo by se zdát, že korespondence tohoto typu (reference o zdraví a žádosti o ovoce a zubní pastu) snižuje velkého básníka v očích jeho čtenářů. Vnímáme-li však básníka jako Nástroj Boží (a u Zahradníčka je to nanejvýš patřičné), zůstává jeho velikost v jedné logické řadě s jeho slabostí a obyčejností. Neboť nejmilejšími Božími instrumenty byli právě takoví. A tak není možná na místě chápat tuto knihu jako klíč k básnické osobnosti Jana Zahradníčka, ale spíš jako prosté, silné a opravdové svědectví o hloubce vztahu, který nemohlo rozbít ani utrpení, ani odloučení.