Na Ivana Blatného asi narazil nebo narazí každý, kdo se jen trochu zajímá o literaturu, a málokdo nepodlehl kouzlu zkratkovitých historek o básníkovi žijícím v osamění v exilu po různých anglických blázincích. V Reinerově podání je ovšem jeho příběh příjemně demystifikován a odhalen z nové, střízlivější perspektivy. Blatný a jeho chronologicky zmapovaný osud tvoří středobod životopisného díla, od nějž jako od ústřední postavy autor pravidelně odbíhá k charakteristikám osobností, se kterými se Blatný setkal, např. Vítězslava Nezvala či Jiřího Ortena, a zároveň přibližuje historické souvislosti v jednotlivých etapách jeho života. Na pozadí zájmu o konkrétní osud se tak rýsují i velmi stručné dějiny 20. století. Pokud ale budeme brát vážně nikoli neproblematické žánrové označení „román“, což je ostatně žánr, který „snese“ ledasjaké vlivy, zjistíme, že text podněcuje jiné úvahy než ty o jednom rálném osudu.

Vypravěčská dikce textu nese znaky publicistické i esejistické a nejvíce se blíží odbornému stylu textu. Autor píše v první osobě plurálu, komentuje předkládaný příběh i dokumenty, o které se opírá, často interpretuje Blatného básně, navazuje kontakt se čtenářem. Do vypravěčského textu jsou vklíněné mnohdy rozsáhlé citace pamětí, korespondence, rozhovorů, úředních záznamů i původní tvorby básníků, jejichž osud byl předobrazem postav. Kniha obsahuje jmenný rejstřík, který se v případě uměleckých textů objevuje třeba v edicích deníkových záznamů, u románů však výjimečně. Ač text některé uzuální rysy vědeckého textu přece jen nevykazuje, obsahově by splnil i nárok kladený na odbornou monografii. Má ale zásadní nedostatek, který je mimochodem přenositelný, ať už text chápeme jako román, nebo nikoli. Mluvčí totiž zaujímá k tomu, o čem píše, natolik nevzrušený vztah, že by jeho způsob komentování předložených dat byl na škodu i u jinak kvalitní a nápadité, téma nově uchopující odborné práce (jejíž četba může být potenciálně stejně strhující jako u románové fikce). Nemastný neslaný postoj k dění a stylová suchopárnost jsou tu kamenem úrazu celého vyprávění. Vlastně by se v intencích středoškolských škatulek slohových postupů v případě Básníka dalo spíše než o vyprávění mluvit o jakémsi chronologickém, výrazově konstantním popisu děje, který se drží při zemi a v mantinelech toho, co bude ještě stále neochvějně považováno za intelektuálně precizní výkon.

Domnívám se, že by tato obří koláž mohla být lépe a promyšleněji „poslepovaná“, protože na šesti stech stranách takřka neměnného způsobu vyprávění začne brzy působit monotónně, vyčpěle a zbytečně krotce. Možná byly netečnost a střízlivý odstup od pojednávaného záměrné – za účelem navození větší míry uvěřitelnosti, dokumentárnosti, vědecké nezaujatosti. Možná také autor chtěl, aby významy otevíraly citované materiály, nikoli způsob ztvárnění, ale to je pouhá drzá domněnka učiněná jako poznámka na okraj – navíc by byl takový záměr spíš nešťastný a ze strany romanopisce (případně i literárního vědce) dost kontraproduktivní. V próze se takřka nevyskytuje snaha o kreativnější uchopení kompozice – tedy až na pár laciných vyvolavačských poznámek o tom, co bude následovat nebo co už v textu bylo. Chybí rovněž práce s gradací, s dynamikou vyprávění, což platí i tehdy, kdy by gradace mohla korespondovat s mnohdy opravdu dramatickým a strhujícím obsahem. Světlou výjimku tvoří v jednotvárném díle snad jen odlišená kapitola-povídka „Jeden den v životě Ivana Blatného“. Jazyk a využité básnické prostředky nejsou příliš přesvědčivé a obratné a ani Blatný není stvořen jako živoucí postava, jakkoli by to bylo na úkor přesnosti, která je v tomto smyslu beztak nedosažitelná. Jeho osoba tu funguje hrubě řečeno jen jako návratný sjednocující prvek.

V souvislosti s jinou relativně novou životopisnou prózou, Dějinami světla Jana Němce, napsal v textu „Nechtěný paradox tvorby“ v Bubínku Revolver Revue 7. 7. 2014 (přetištěno v RR č. 96) Marek Vajchr, že tento román je „po všech stránkách sázkou na jistotu“. Volně bych tento soud sdílela i nad Básníkem Martina Reinera, jehož způsob zpracování je vyváženě chytrý a (možná také chytře) neprovokativní, navíc už tlustý knižní svazek budí respekt. Mimo to je tento typ psaní na pomezí fikce a literatury faktu v současnosti moderní. Má tak ty nejlepší předpoklady zabodovat v anketách, jakou je i Kniha roku, kterou s velkým náskokem vyhrál. Za textem se skrývají roky tvrdé práce, obdivuhodný myšlenkový výkon i pozoruhodná autorská píle a pečlivost, se kterou autor přistoupil k pojednávanému materiálu – asi není třeba připomínat, že Martin Reiner se věnuje Ivanu Blatnému už od 80. let a je jedním z těch, díky nimž je dnes básníkovo dílo v českém prostředí adekvátně rehabilitováno. I přes zdánlivou žánrovou neuchopitelnost se ale domnívám, že jde stále o román, tedy primárně o takový typ textu, který má být chápán jako fiktivní a komentován především jako umělecké dílo. Faktická podstata, autentičnost jednotlivých citátů, nemluvě o náročnosti přípravy podkladů jsou tu naprosto podružné. Jako životopisná próza vykazuje Básník všechny znaky, které mu zaručují dostatečnou šíři, ale nevytvářejí hloubku. V textu lze nalézt momenty, kdy se autor snaží o přesah a závažnější existenciální výpověď, ale tyto pokusy bohužel dopadají vyloženě nešťastně, např.: „Možná si jen uvědomil, že ‚noční chodec‘ musí kráčet, i když neví, kam vedou jeho kroky, i když ví, že není cesty zpět“ (s. 363). To je jedna ukázka mnoha zřejmých pokusů o hloubku, které po splasknutí bubliny vzletnosti vyznívají spíš jako klišé ze špatného filmu.

Oddělovat text od jeho zdrojů působí možná starosvětsky, ale odřízneme-li Básníka od mimoliterárních souvislostí, toho, co lákavě poukazuje ven z textu a čím text podává kdejaká „svědectví“ či podobné nabubřelosti, zjistíme, že dílo samo o sobě je tak trochu prázdné a ploché a chybí mu přidaná hodnota daná interpretací materiálu. Soustředěním se na pojednávané totiž autor odvrací pozornost od způsobu pojednávání a jeho síly, která je klíčová. Fakta, která obvykle autorům tohoto typu textu slouží jako opora pro vlastní výkon, tu jsou výsledkem, a ukazuje se, že mohou být, jak se říká, dobrým sluhou a zlým pánem. Nejpůsobivější na knize jsou ony „tvrdé“ informace, jak je autor nazývá v poznámce a poděkování v závěru knihy, doložitelný a nyní doložený Blatného životní příběh, tedy něco, co vlastně nevyšlo z Reinerova pera.