Nakladatelství Torst, které se osobnosti a tvorbě Josefa Sudka dlouhodobě a systematicky věnuje, přineslo na trh zajímavou knihu – sborník plný čtivých vzpomínek a některých dosud nepublikovaných textů. Kniha Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách přináší rozhovory, vyprávění pamětníků a zamyšlení vzdávající hold umělcovu dílu i jeho osobnosti. Publikaci o muži, jehož si většina z nás vybaví jako neúnavně putujícího fotografa s těžkým stativem a velkoformátovými fotoaparáty, sestavila trojice editorů – Jaroslav Anděl, Petr Hron a Adéla Petruželková.

Knihu tvoří tři základní textové části, obrazová příloha sestávající z reprodukcí fotografií zachycujících Josefa Sudka a z vybraných výtvarných příspěvků k jeho poctě, jmenný rejstřík a ediční poznámka. V rámci poznámky je přetištěno i několik dopisů z přátelské korespondence Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho.

Adéla Petruželková shromáždila časopisecké rozhovory s Josefem Sudkem z let 1936–1976. Jsou jich více než dvě desítky a v tomto doslovném znění zde vycházejí poprvé. Tato první část knihy, věnovaná dialogům s fotografem, obsahuje i přepisy dvou rozhovorů z archivu Českého rozhlasu. Setkání s Josefem Sudkem nad různými tématy, naplněná hovory nejčastěji o jeho životních zkušenostech, hluboké lásce k hudbě a „útercích“, přátelích a samozřejmě o fotografování, jsou řazena chronologicky. Barvitě vykreslují mnohovrstevný portrét umělce a skromného, poctivého člověka. Z rozhovorů čiší lidskost a přímočarost, inteligence i „prostota“: „Nepřestávám snít o tom, že na rubu každé skutečné umělecké a lidské velikosti je nejvyšší možná prostota. V krystalické formě jsem obojí našel u jednoho z největších fotografů všech dob – Josefa Sudka,“ napsal Jan Řezáč v Kulturní tvorbě v roce 1966 v rozhovoru s Josefem Sudkem u příležitosti jeho sedmdesátin. Autentičnost Josefa Sudka je patrná ze všech zde zveřejněných rozhovorů za celých čtyřicet let, nejvíce však z rozhlasových přepisů, v nichž nedošlo k nijak výrazným úpravám jeho charakteristického projevu.

Druhou část knihy (Vzpomínky na Josefa Sudka) tvoří znovuoživený soubor vzpomínek pamětníků, Sudkových přátel a kolegů. Fotograf Petr Hron na počátku 80. let za dob studií na FAMU zaznamenával vyprávění o Josefu Sudkovi na magnetofon jako podklad pro vznik textové části své diplomové práce. U příležitosti tohoto vydání autor upravil a k vydání připravil zhruba deset původních textů, další prošly autorizací a úpravami oslovených osobností, zbývající jsou pak texty nově vzniklé. Poprvé jsou zde například zveřejněny vzpomínky Františka Dvořáka, Václava Nedomy, Jana Řezáče a Václava Sokola. Z vlastních dobových nahrávek a poznámek Petr Hron rekonstruoval vzpomínky Jana Goldhammera, Petra Helbicha, Ireny Hontyové, Rudolfa Jandy, Jiřího Ksandra, Jana Lauschmanna, Karla Růžka, Jaroslava Seiferta, Herberta Thiela, Bohuslava Tomíčka a Oldřicha Vrbovce. Vlastní psaný text pak poskytli Čestmír Berka, František Dvořák, Jaroslav Kysela, Lubomír Linhart a Evald Schorm. Téměř čtyři desítky vzpomínkových skic a zamyšlení líčí Sudka v nejrůznějších životních situacích, při každodenních úkonech i výjimečných událostech. Každý z přispěvatelů mapuje určitou Sudkovu etapu, popisuje vztahy, poukazuje na jeho zvyky, humor, nadhled a k tomu vyvrací i zažité mylné představy. I když mezi autory panuje neshoda v detailech (protiřečí si například v datacích či popisu míst), jednoznačně na Sudka vzpomínají rádi, s úctou a obdivem. Rudolf Gabriel na závěr svého textu shrnul: „Neměl ruku, viděl dobře jen na jedno oko, když pracoval zubama, tak to byla protéza. Pak měl oboustrannou kýlu, takže nošení těžkých fotoaparátů byl opravdu výkon.“ Jindřich Brok napsal: „Sudek měl rád lidi a pod maskou žertéře byl moudrý. Byl ohromný přítel. Když byly trable, šlo se za Sudkem.“ A Jan Řezáč uvedl: „Působil životodárně jako slunce, svým životním stylem, skromností, nezájmem o konvence, ať to bylo oblečení nebo cokoliv jiného. Za celá léta se v ničem nezměnil. Sudek byl ohromný přítel.“

Teoretik fotografie Jaroslav Anděl ve třetí části knihy navázal na svou předešlou práci z poloviny sedmdesátých let – vlastně završil dlouholetou historii příprav Sborníku k osmdesátinám Josefa Sudka (Pocta Josefu Sudkovi), který tehdy nevyšel. Anděl zde Poctu Josefu Sudkovi otevřel svou teoretickou úvahou Poezie prostoru a filosofie času. Pokus o uvedení do díla Josefa Sudka, po jeho příspěvku následuje přes dvacet esejí, črt, odborných studií a proslovů a např. i sonetu od Jana Tomeše, jejichž společným motivem jsou také vzpomínky na Mistra Sudka, obdiv k jeho dílu a úcta k osobě. Mezi autory jsou Antonín Dufek, Leoš Horák, Jaroslav Kysela, Jan Lauschmann, Lubomír Linhart, Vladimír Pelc, Adolf Schneeberger, Vladislav Scholz, Václav Zykmund a další.

Struktura knihy je zdařile a funkčně vystavěna – graduje jako příběh jednoho velkého života, za prvé postupuje od roku 1936 a končí studiemi z roku 1976 a pozdějších let, za druhé postupuje od člověka k Mistru. V první části se na škále čtyřiceti let skrze rozdílně pojaté rozhovory představuje umělec sám, v Hronově druhé části je fotograf nahlížen optikou přátel a známých, aby třetí část byla pak tou serióznější, hlubší, dotýkající se častěji díla, poukazující na souvislosti a přesah.

Kniha Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách neduplikuje předešlé vzpomínkové publikace (jako například Josef Sudek: O sobě ad.) ani nepřifukuje bublinu kolem sudkovské legendy, ale plyne prostě až dojemně, čtivě a nenásilně, byť zásadně jednoznačně – oslavně. Její hodnota je v tom, že vypráví příběhy očima těch, kteří ho znali, ctili, stáli při něm i u jeho tvorby, a že zobrazuje člověka a umělce Josefa Sudka tak, jaký byl a jak žil a tvořil. Pokorně, upřímně, s humorem a nadhledem, moudře a tiše.