Stanislav Struhar je rakouský spisovatel českého původu, jehož privilegovaným tématem je emigrace a hledání domova.

iLiteratura: Ve své literární tvorbě tematizujete otázku emigrace. Sám jste v roce 1988 opustil rodnou zemi, ale i po sedmadvaceti letech prý o svém odchodu mluvíte nerad. Proč? Jaké ho doprovázely okolnosti?
Stanislav Struhar: Snad každý útěk z rodné země je spojen s vírou v lepší život, na který má každý člověk právo, a snad každý takový útěk je doprovázen pocitem ztráty a smutku. Mě a moji ženu donutila k útěku tehdejší politická situace v naší vlasti. Opouštěli jsme domov z politických důvodů s nadějí v budoucnost v zemi bez totality, bez ohledu na to, jak se nám bude vést po finanční stránce. Nebezpečný a vysilující útěk přes hory s hlídanými hranicemi, beznaděj a opuštěnost v cizí zemi, strach a odkázanost na sebe sama nebo na pomoc cizích lidí, přespávání v ulicích bez přístřeší a později v ubytovnách pro uprchlíky ale nebylo tou největší zátěží naší emigrace. Teprve až v Rakousku jsme se dozvěděli, že organizace, na jejíž pomoc jsme spoléhali, nám nemůže být podporou při žádosti o tříletého syna, kterého jsme museli nechat u prarodičů v Československu. Žili jsme v zemi bez totality, a přesto prožívali nejhorší chvíle našeho života. Popsat tyto chvíle jsem byl doposud schopen pouze formou poezie, v básnické trilogii Stará zahrada.

iLiteratura: Kdyby šlo vrátit čas a znovu byste stál před tímto rozhodnutím, zachoval byste se jinak?
Stanislav Struhar: Vycházeli jsme z informace, že nás bude syn do zahraničí následovat nejpozději do tří měsíců. Kdybychom tenkrát věděli, že Mezinárodní červený kříž tuto možnost mít nebude, bez syna bychom Československo neopustili. Československé úřady znemožňnovaly sloučení naší rodiny, zadržovaly vycestování našeho syna, a my o něj nepřestávali bojovat. Žil dvacet měsíců u prarodičů v prostředí, které mu bylo důvěrně známé, a když za námi po otevření hranic přijel, bylo mu téměř pět let. Poté nastaly problémy s rakouskými úřady. Byl přijat až po zásahu humanitárních organizací.

iLiteratura: Proč jste emigroval právě do Rakouska?
Stanislav Struhar: Chtěli jsme pokračovat dál, tenkrát nejraději do Kalifornie, byli jsme mladí a měli mnoho snů, Rakousko bylo jen jakousi přestupní stanicí. Jelikož ale na druhé straně hranice čekal náš syn, zůstali jsme ve Vídni. A když potom za námi přijel, už se Vídeň stávala naším novým domovem.

iLiteratura: Začal jste psát ještě v Československu, i v cizině jste pokračoval v psaní česky, mateřštinu pak vystřídala němčina a s ní do vašich próz vstoupila Vídeň. Vaše poslední dvě knihy, Váha světla a dosud nepřeložená próza Die vertrauten Sterne der Heimat, se odehrávají v italské Ligurii. Lokalizujete své příběhy podle toho, kde se právě nacházíte?
Stanislav Struhar: Po emigraci jsem zpočátku psal v mateřštině. Mé první prozaické práce vznikly ve Vídni a byly na nový domov vázány. Pozdější práce, které začaly vznikat po roce 2000, se ale už zaměřovaly na Evropu. Vždycky jsem se věnoval tématům, která mi byla blízká a do kterých jsem mohl vložit zkušenosti. Nejen vlastní, ale i zkušenosti lidí, které jsem potkal a kterým jsem naslouchal, jejichž života jsem měl možnost se účastnit. Román Váha světla například vyšel v českém překladu v nakladatelství Volvox Globator, v edici pro současnou evropskou prózu, a už samotný název edice naznačuje, že je v ní představen román zabývající se aktuální evropskou problematikou, osudy Evropanů. Již moje povídka Francesca z knihy Cizinky se odehrává v Ligurii. Nový román Die vertrauten Sterne der Heimat pak záběr rozšiřuje o Monako a Francii.

iLiteratura: Dalším ústředním motivem vašich nejnovějších próz je hledání domova. Co a čím je pro vás domov?
Stanislav Struhar: Je tomu už 27 let, co jsem opustil rodnou vlast, a za tyto roky se mi ohledně otázky domova dostalo odpovědi, které bych dříve nevěřil. Životní zkušenosti mě naučily, že domov může člověk zrovna tak rychle ztratit jako jinde zase najít. Pokud zažívám hřejivý pocit jistoty a štěstí, že jsem přišel domů, tak jsem skutečně doma, a je jedno, kde se tento domov nachází. Můj starý domov – Česká republika – ale zůstává v mém srdci stejně jako novější domov Rakousko.

iLiteratura: Téma přistěhovalectví ve své tvorbě ohledáváte z mnoha stran. V próze Váha světla nastavujete zrcadlo životu lidí, kteří se rozhodli pobývat v jiné zemi proto, že chtěli, nikoli z nutnosti, že by je doma svazovalo nesvobodné politické prostředí či neúnosná hospodářská situace. Má tento typ migrace něco společného s přistěhovalectvím v jeho nejrozšířenější formě?
Stanislav Struhar: V Ligurii, kde se román Váha světla z velké části odehrává, žije spousta národností a kultur, mezi nimi i přistěhovalci, kteří neměli politické ani hospodářské důvody, aby museli opustit své domovy. Ale i mezi nimi se vyskytují dojemné či tragické osudy, i oni se rozhodli vzdát domovů a začít v životě znovu, převzít nový jazyk a novou kulturu, i z nich se najednou stali cizinci. Osudy těchto lidí mě zaujaly a v jejich literárním zpracování jsem viděl možnost, jak přispět k senzibilitě společnosti vyspělých států, které mnohdy rozhodují o osudech uprchlíků, již hledají ochranu, žádají o pomoc, touží po nových životních perspektivách. Vedle tématu migrace zaujímají v mých literárních pracích důležitou roli hranice. Mé příběhy se odehrávají v dnešní sjednocené a otevřené Evropě, a přesto jsem každý z nich psal v sevření hranic. Obklopen hranicemi, které nelze nahmatat ani spatřit, které ale naši Evropu stále trhají a nás Evropany chtějí od sebe oddělit. Jsou to hranice vznikající z nenávisti či strachu, z pouhé závisti nebo na základě předsudků, dokonce i rasismu. Je mi jasné, že tyto hranice nelze odstranit, ty tady vždycky byly a budou, ale přece jen nepřestávám psát proti nim, nepřestávám věřit v naději, že spoustu těchto hranic je možné překonat.

iLiteratura: Protagonisté románového příběhu často uvádějí, že život v jiné zemi s sebou nese i nutnost „přepnout se“ na jiný jazyk. Bylo to pro vás obtížné? Řešil jste dilema, v jakém jazyce dál psát?
Stanislav Struhar: Moje česky psaná literatura by musela být přeložena do němčiny, aby mohla vycházet v Rakousku, a zde se mi nabízely velmi malé možnosti. Můj přechod do cizího jazyka, tedy do němčiny, trval léta a byl nesmírně obtížný. Nechci působit arogantně, ale troufám si tvrdit, že moji tehdejší situaci a s ní spojenou problematiku si dovede plně představit pouze člověk, který udělal stejnou zkušenost. Německy jsem po útěku z Československa neuměl ani slovo a neměl jsem k tomuto jazyku žádný vztah. A bez vztahu k jazyku nelze žádný jazyk rozvinout do takových znalostí, které jsou k literární nebo jiné tvůrčí činnosti nezbytné. Němčina se mi nelíbila a pociťoval jsem k ní nechuť, připadala mi mimo jiné chladná až tvrdá, hrubá až nepoetická, ovšem čím déle jsem se jí zabýval, ať už intenzivní prací s ní, anebo četbou, tím více jsem si uvědomoval, jak jsem se ve svých počátečních pocitech mýlil. Mé první texty v mateřštině byly básně a mé první texty v němčině byly rovněž básně. Němčina si získala mé srdce a stala se jazykem, ve kterém při psaní cítím a myslím. Následně ovšem moje mateřština natolik ochabla, že své německojazyčné texty svěřuji k překladům. Jsem ale schopen české překlady číst. Mé německé texty v českém překladu působí občas odlišně ve srovnání s mou ranou mateřštinou, avšak můj literární styl, který jsem v mladistvých textech naznačil, zůstal ve svém základu zachován, stárnul se mnou a zrál. V mateřštině jsem psal automaticky, teprve němčina mě naučila pracovat s literárním jazykem vědomě. Kdybych se někdy vrátil k češtině, určitě bych s ní pracoval tak, jak mě naučila němčina.

iLiteratura: Román Váha světla otevírá netradičním způsobem formulovaná dedikace: „Na této straně / bylo věnování / pro Stanislava / mého milovaného syna / a je tam / dosud.“ Jak mu rozumět?
Stanislav Struhar: Literární texty píšu propiskou a na papír. Každý z těchto mnohdy těžce čitelných rukopisů je originálem. Věnování mému synovi vzniklo už na první straně originálu – a je tam dosud.

iLiteratura: Své nejnovější knihy jste nedávno prezentoval českému a na Lipském knižním veletrhu pak německy mluvícímu publiku. Do jaké míry se liší reakce čtenářů na vaše díla?
Stanislav Struhar: Doposud jsem nepocítil, že by na má díla, vyprávějící o osudech lidí z různých zemí, české publikum reagovalo odlišně od publika například německy mluvícího. V našich srdcích, radostech a zármutcích, v našich snech, citech a vášních se navzájem podobáme víc, než se domníváme, nehledě na náš původ.